„Na jaře roku 1944 zachytili spojenci tajnou německou zprávu zmiňující se o tom, že na běloruském území padli do zajetí dva sovětští agenti vyzbrojení pistolemi Mauser a velmi neobvyklými náboji Browning 7.65 mm. Těmto agentům se podařilo dostat až do těsné blízkosti důstojníka SS Kurta Von Gottberga, který v té době zastával funkci šéfa policie v Minsku, a postřelit ho. Přestože byl Von Gottberg zraněn jen lehce, o šest hodin později zemřel. Před smrtí se u něho projevily symptomy vedoucí k domněnce, že střely, jimiž byl zasažen, mohly být otrávené. Náboje nalezené u sovětských agentů byly proto odeslány na expertízu do kriminalistických laboratoří SiPo (Sicherheitspolizei – bezpečnostní policie) v Berlíně. Zde bylo zjištěno, že kulky o hmotnosti 4g s tombakovým (slitina mědi a zinku s vyšším podílem mědi než mosaz) pláštěm v sobě mají dutinu obsahující 28 mg bílé krystalické látky.
Šestákové detektivce dodává výraznější nádech antického dramatu mimo jiné fakt, že oním bílým práškem, který se měl údajně vysypat z duté kulky, byl akonitin. Tento alkaloid obsažený v rostlinách rodu Aconitum je jako magický a vražedný prostředek popsán již v dílech takových velikánů antické literatury jako byl Publius Ovidius Naso (43 př.n.l. – 18 n.l.), Pedanius Dioscorides (40 – 90 n.l.) či Plinius starší (23 – 79 n.l.). V Ovidiově díle Metamorphoseon je vylíčeno, jak bohyně moudrosti a vítězné války Athéna pomocí akonitinu proměnila tkadlenu Arachné v pavouka. Dioscoridova Materia medica obsahuje popis dvou zástupců rodu Aconitum – a to Aconitum lycoctonum (oměj vlčí mor) a Aconitum napellus (oměj šalamounek). První z nich byl zmíněn jako anodynum (prostředek tlumící prudkou bolest) při onemocnění očí a oba pak také jako účinné jedy k hubení vlků, jaguárů a dalších divokých šelem. K zahubení manželek prý použil akonitin jistý Calpurnius Bestia (nikoli nomen omen, ale právě naopak). Podle Naturalis Historia Plinia staršího však nebyl z vraždy obviněn on, nýbrž prst, jímž nanesl účinnou látku na genitálie spících obětí.
Akonitin je bezesporu velmi účinný jed. Nejnižší publikovaná dávka, která při perorálním podání dokázala usmrtit člověka (LDL0) byla 0,028 mg/kg, přičemž běžně publikované hodnoty smrtelné dávky bývají až tisíckrát větší (32 mg/kg). Silný kardiotoxický a neurotoxický účinek akonitinu je spojen s jeho schopností ovlivňovat funkci napěťově řízených iontových kanálů pro sodík v buněčných membránách nervových a svalových buněk. Akonitin se vysoce účinně váže na receptory těchto kanálů a zabraňuje tak jejich uzavření, což vede ke stavu přetrvávající depolarizace membrán. Mezi hlavní symptomy akutní otravy akonitinem patří typická kombinace neurologických, kardiovaskulárních a trávících obtíží. Bývají zasaženy jak senzorické, tak i motorické nervy, což se projevuje parestézií (nepříjemný pocit brnění, píchání, svědění či pálení kůže) či necitlivostí obličeje, periorální oblasti a končetin spolu se svalovou ochablostí.
Zasažení kardiovaskulárního systému se projevuje hypotenzí, bolestí na hrudi, palpilací (nepříjemné bušení srdce) a změnami srdečního rytmu (tachykardie, bradykardie, fibrilace), které následně bývají hlavní příčinou úmrtí. Otrava bývá doprovázena i nevolností, bolestí břicha, zvracením a průjmem.
Jak jsem napsal již v úvodu, nález informace o použití takto účinného a mýtického jedu k atentátu na důstojníka SS provedeného prostředkem, který jako by vypadl z dílny doktora Q, mě velmi zaujal. Pro sběratele toxikologických historek, jako jsem já, mohla totiž představovat skutečný poklad. Tedy v případě, že by byla pravdivá. Tato podmínka se zdála být splněna. Mým zdrojem byla publikace francouzského toxikologa a člena Mezinárodní asociace forenzních toxikologů (TIATF) Yvana Gaillarda, která nejprve vyšla v roce 2011 v časopise Annales de Toxicologie Analytique pod názvem Les projectiles toxiques antipersonnel modernes a pak v roce 2014 pod názvem Modern Toxic Antipersonnel Projectiles v časopise The American Journal of Forensic Medicine and Pathology.
Jistě, impakt faktory žádného z obou časopisů nejsou právě oslnivé, ale i tak oba patří do skupiny oponovaných (peer-reviewed) periodik, takže bych zde čekal spíše problém s novostí (nowelty statement), než se seriózností prezentovaných údajů. Jenže… .. i Wikipedie ví, že válečný zločinec Kurt Von Gottberg, který od roku 1942 v okupovaném Bělorusku velel jednotkám SS a policie, a který po bombovém atentátu na Wilhelma Kubeho převzal v roce 1943 i funkci generálního komisaře (Generalkommissar) pro Bělorusko, nezemřel otrávenou kulkou atentátníků, ale zabil se sám. Sebevraždu spáchal v roce 1945 jako britský zajatec ve vězení ve Flensburgu. No a všechny další dostupné zdroje jsou v tomto ohledu s Wikipedií konzistentní.
V obou článcích je dále uvedeno, že německá verze munice s akonitinem byla testována na 5 vězních z koncentračního tábora Sachsenhausen. Test měl nařídit říšský vůdce SS Heinrich Himmler a jeho praktickou realizací byl pověřen šéf Institutu pro hygienu waffen-SS Joachim Mrugowsky. Tuto informaci potvrzuje i veřejně dostupný záznam z Norimberského procesu, kde se mimo píše:
Dr. Fleming: Víte, že generál Taylor ve své úvodní řeči řekl, že tento experiment s akonitinem nebyl prováděn z důvodu hledání antidota k akonitinu, ale aby bylo zjištěno, kolik času zabere tímto způsobem zabít člověka. Prosím, řekněte soudu, jestli právě toto bylo smyslem experimentu.
Obviněný Mrugowsky: Nešlo o experiment v pravém slova smyslu. Byla to legální poprava pěti zlodějů, během níž byla zjišťována některá fakta. Podrobnosti byly následující: Jednoho dne mě navštívil chemik z Říšské kanceláře kriminální policie Dr. Wittmann a požádal mě, abych se jako lékař oficiálně zúčastnil popravy. Jako důvod žádosti uvedl, že jistý představitel Generálního gouvernmentu v Polsku byl zraněn střelou z revolveru a přestože kulka způsobila pouze povrchové zranění, zasažený muž během několika hodin zemřel se symptomy otravy. Střelec byl uvězněn, přičemž u něho byl zajištěn zbytek munice s dutými kulkami obsahujícími krystalický jed. Institut chemie při Říšské kanceláři kriminální policie provedl testy a zjistil, že jde o akonitin. Munice pocházela z Ruska……Otázkou bylo, jestli nejde o první případ počínající války s využitím jedů proti Německu….. Munice byla testována na pěti vězních, kteří by byli stejně popraveni, a cílem bylo zjistit, zda použitý jed neobsahuje složky, které nebyly při chemické analýze detekovány …. Zároveň bylo sledováno (a byl to hlavní smysl experimentu), kolik času uplyne mezi poraněním a nástupem symptomů otravy, a tedy kolik času případně zbývá, pokud to bude třeba, k podání antidota….
Mrugovsky hovoří o atentátu v Polsku, nikoli v Bělorusku, ale kdo byl jeho obětí, se mi zjistit nepodařilo. Vím – každý příběh by měl mít pointu, a tomuhle možná trochu chybí. Ale co třeba – bacha na sekundární zdroje?
Literatura
-
Chan, T. Y. (2009). Aconite poisoning. Clinical Toxicology, 47(4), 279-285.
-
Bock J.H., Norris D.O. (2016). Forensic Plant Science, Academic Press, San Diego, 1-22, ISBN 9780128014752
-
Gaillard, Y., Regenstreif, P., & Fanton, L. (2011). Les projectiles toxiques antipersonnel modernes. In Annales de Toxicologie Analytique (Vol. 23, No. 2, pp. 61-69). EDP Sciences.
-
Gaillard, Y., Regenstreif, P., & Fanton, L. (2014). Modern toxic antipersonnel projectiles. The American journal of forensic medicine and pathology, 35(4), 258-264.
-
Trials of War Criminals Before the Nuremberg Military Tribunals Under Control Council Law N-10. Nuremberg, October 1946 - April1947 (The Medical Case). Washington, DC: US government printing office; 1949- 1953, https://www.loc.gov/rr/frd/Military_Law/pdf/NT_war-criminals_Vol-II.pdf
Kalich hořkosti
Autor: Miloslav Pouzar (27.02.2012)
Napoleonovy kalhoty
Autor: Miloslav Pouzar (27.03.2012)
Cholera či otrava arsenikem - nač zemřel Petr Iljič Čajkovský?
Autor: Miloslav Pouzar (15.09.2015)
Byl Jásir Arafat další obětí útoku poloniem-210?
Autor: Miloslav Pouzar (08.02.2016)
Doktor X - travič, kvůli němuž uvěznili novináře
Autor: Miloslav Pouzar (22.05.2017)
Diskuze: