Thiolava veneris. Kredit: Roberto Danovaro.

Většina lidí si vulkány spojuje se zánikem, destrukcí a někdy i s koncem světa. Setkání s proudem žhavé lávy nepřežije vůbec nic, ani samotná DNA. Jenže nově objevenou bakterii to asi příliš netrápí. Ve žhavé lávě se sice nevyskytuje, ale nadšeně a ve velkých množstvích kolonizuje prostředí kolem podvodní sopky bezprostředně po tom, co bylo stižené důkladnou sopečnou explozí. Na první pohled je vidět, že taková bakterie musí být velice odolná, a rovněž velice přizpůsobivá. Roberto Danovaro z Polytechnic University of Marche v italské Anconě a jeho kolegové svůj výzkum nedávno publikovali v časopisu Nature Ecology & Evolution.

Roberto Danovaro. Kredit: R. Danovaro.

V roce 2011 začala u pobřeží ostrova El Hierro Kanárských ostrovů poměrně dramaticky soptit podmořská sopka Tagoro. Vydrželo ji to až do roku 2012. Okolní mořské dno zalila láva o teplotě kolem 1 000 stupňů Celsia a sterilizovala ho. Jako by to nestačilo, tak vodou v hojném množství probublaly toxické sirné plyny a dnem oceánu třásly četné rázové vlny erupcí. Italským vědcům tehdy nezbylo než konstatovat, že vulkanická exploze zabila vše živé v okolí vulkánu a zanechala ho bez života.

Úžasná thioláva Venušina. Kredit: Danovaro et al. (2017), Nature Ecology & Evolution.

Když se pak italský tým roku 2014 vrátil na místo podmořské katastrofy, tak všichni očekávali pustý svět, naprostou apokalypsu. Jenže byli šokováni. Namísto Sodomy a Gomory objevili v hloubce 130 metrů poblíž vrcholu sopky Tagoro mohutné a vesele živé porosty bakterií, přestože že tam rozhodně není vulkanický klid. Italové použili pro odběr vzorků dálkově ovládané roboty a po analýze genomu těchto pozoruhodných bakterií zjistili, že nápadné porosty na vulkánu tvoří zcela unikátní druh a zároveň i rod doposud neznámých bakterií, které dostaly poněkud lechtivý název Thiolava veneris. Česky by to mohla být třeba thioláva Venušina. Své druhové jméno bakterie získala kvůli zvláštnímu vzhledu buněk, které nadšeným Italům připomněly vlasy oblíbené bohyně Venuše.

Thiomargarita namibiensis. Kredit: NASA.

Thioláva je extrémofilní, tedy adrenalinové dobrodružství milující bakterie. Už delší dobu víme, že bakterie pronikají do rozmanitých extrémních prostředí – od vod pohřbených pod miliony let starým polárním ledem až po hlubokomořské kuřáky, kde vyvěrá láva a extrémně horká voda. Ale bakterie, které jsou schopné velmi rychle kolonizovat prostředí po nedávné explozi vulkánu, to je pro nás vážně novinka. Nejenom, že se thiolávy nebojí vulkanického horka, dokonce ho ještě využívají ve svých metabolických pochodech. Metabolismus thioláv je hodně pestrý a bakterie zvládají využívat organický uhlík i anorganický uhlík ze sopečných plynů, stejně jako sloučeniny síry a dusíku. Jsou zřejmě velmi významné ekologicky, protože podle všeho zahajují kolonizaci prostřední po sopečné erupci jako první ze všech organismů.

Ačkoliv jsou thiolávy velmi zvláštní a v mnoha ohledech extrémní, tak vlastně nepředstavují žádnou výjimečnou skupinu bakterií. Patří do vcelku dobře známé skupiny gamaproteobakterií, do blízkého příbuzenstva původce tularémie francisely a nedávno objevené obludně velké a pouhým okem viditelné bakterie Thiomargarita namibiensis. Astrobiologové jsou podle prvních ohlasů u vytržení. Thiolávy totiž naznačují, že by podobné organismy mohly žít na vulkanických planetách či měsících, jako je nám důvěrně známý Io. Až doteď jsme takové světy přitom považovali za vcelku spolehlivě života prosté. O thiolávách ještě určitě uslyšíme!

Literatura
IFL Science 24. 4. 2017, Nature Ecology & Evolution 1: 0144.