Bakterie s provizorním jménem Desulforudis audaxviator získala druhové jméno podle legendárního citátu Julese Verne, který se objevil v knize Cesta do středu Země: „Descende, audax viator, et terrestre centrum attinges“ ("Sestup, smělý cestovateli, a dosáhneš středu Země"). V tom citátu je všechno, co měli lidé Verneovy doby, a co nám tak zoufale chybí –dravou chuť objevovat a ochotu riskovat i vlastní život.

Zmíněná bakterie, tyčinka z velké bakteriální linie Firmicutes, je vlastně takovým smělým cestovatelem bakteriálního světa. Objevili ji v roce 2008, během výzkumu v jihoafrickém zlatém dole Mponeng. Žije tam v hloubce 2,8 kilometru, zcela odříznutá od světa nahoře, od kyslíku i slunečního záření a jeho produktů. Energii získává z radioaktivního rozpadu okolního uranu. Když se nad tím člověk zamyslí, tak by něco podobného mohlo docela dobře fungovat i ve vesmíru, nejenom na planetách vhodných pro choulostivý život pozemského typu.

Zamyslel se nad tím i astrobiolog Dimitra Atri z Blue Marble Space Institute of Science v Seattlu, stát Washington. Výjimečný desulforudis si získal jeho pozornost, právě kvůli tomu, že je kompletně poháněný energií radioaktivního původu. Atri má za to, že by nějak takhle mohl fungovat i jednoduchý mimozemský život leckde ve vesmíru. Desulforudis využívá toho, že radioaktivní záření rozpadajících se atomů uranu rozkládá sirné molekuly a molekuly vody. Tím vznikají chemickou energií nabité molekuly, které pak desulforudis může zpracovat ve svém metabolismu. Tyhle bakterie ke svému životu potřebují jenom zdroj radioaktivity, sírany, vodu, oxid uhličitý a dusík (buď ve formě amoniaku anebo molekulární dusík N2).

Atri se domnívá, že by relativně jednoduchý mimozemský život mohl využívat podobný systém. Radioaktivní záření by ale podle Atriho nemuselo pocházet z rozpadu místních radioaktivních hornin, ale z vysokoenergetických částic kosmického záření galaktického nebo extragalaktického původu. Takové záření prostupuje celý vesmír. Magnetická pole, jako je třeba to planety Země, většinu takového záření odstíní. Jenže ve vesmíru je podle všeho dost míst, kam se kosmické záření dostane. Příkladem může být Mars, kde se podle všeho kosmické záření dostává až na povrch planety. Dalšími místy, kde by alespoň teoreticky mohl vegetovat podobný život, jsou třeba Pluto, náš Měsíc, Europa nebo Enceladus. A pak samozřejmě bezpočet podobných, doposud neznámých míst v jiných planetárních soustavách. Atri také podotýká, že kosmické záření nedodává nijak zvlášť mnoho energie. Pokud existuje mimozemský život, co kosmické záření využívá, tak nebude nijak velký nebo složitý.

Aby si Atri potvrdil, že nejde jen o plané fantazie, tak si to pěkně nasimuloval. A zjistil, že sice nevelké, ale stálé množství energie, které dodává kosmické záření, by vskutku mohlo zásobovat nějaký jednoduchý život. Podle Atriho odhadů by život poháněný kosmickým zářením mohl existovat třeba právě na Marsu – kamenné planetě plné minerálů, která není úplně zmrzlá, ale přitom ale vlastní jenom velmi řídkou atmosféru. Podle Atriho je to pozoruhodná ironie. Obvykle totiž hledáme život na planetách s pořádnou atmosférou. Pro život, co potřebuje kosmické záření, je ale hustá atmosféra vyloženě nežádoucí. 

Mohl by být Desulforudis audaxviator z vesmíru, když je tak skvělý? Nepředstavuje náhodou původní životní formu, ze které pak vznikly všechny ostatní na Zemi, a která, vzhledem ke svému životnímu stylu, snad mohla přiletět z okolního vesmírného prostoru? Odpověď v tomto případě zní – jednoznačně ne. Podle fylogenetiky je totiž desulforudis úplně normální (fajn, ne až tak úplně normální) klostridie ze skupiny peptokoků. Není to žádný primitivní organismus, ale bakterie, která vznikla velice dlouho po zrození samotného života. Předci desulforudise sestoupili do hlubin ze zemského povrchu. Je tudíž poněkud bláhové očekávat, že bychom ve vesmíru našli cizí bakterie podobné desulforudisům, jak k nám cestují mrazivým vesmírem. Naopak bychom ale mohli objevit bakterie podobné desulforudisům, které ale pocházejí ze Země – jenom se vydaly do extrémního prostředí opačným směrem. Ať už ale v okolním vesmíru najdeme cokoliv, bude to parádní.

Video:   Most Dangerous Construction In the World: Mponeng Gold Mine

Literatura
Science (News) online 7. 10. 2016, Journal of the Royal Society Interface online 5. 10. 2016, Wikipedia (Desulforudis).