Tyrannosaurus sex

…aneb Jak „to“ dělali dinosauři?

Rekonstruované kostry páru tyranosaurů v kopulační pozici. Neobvyklý exponát lze obdivovat ve španělském Museo del Jurásico de Asturias (paleontologické muzeum v Asturském knížectví na severu Španělska). Kredit: NeGRa, Wikipedie (CC BY-SA 2.5)

Je jisté, že dinosauři patří k nejúspěšnějším skupinám obratlovců v dějinách suchozemských čtvernožců, tedy v posledních zhruba 370 milionech let vývoje. Pokud nepočítáme současné i vyhynulé ptáky, existovali tzv. neptačí dinosauři po nějakých 170 milionů let a ekologicky byli nesmírně úspěšní. Aby toho ale dosáhli, museli se kromě jiných dovedností řádně „poprat“ i s nezbytnou aktivitou – pohlavním rozmnožováním. V průběhu druhohor se vystřídaly celé miliony generací dinosaurů a každá se musela úspěšně reprodukovat a dát při procesu páření a pohlavního oplození vzniknout potomkům. Při pohledu na kostry obrněných stegosauridů nebo gigantických sauropodů se ovšem neubráníme dojmu, že takové praktiky byly téměř nemožné nebo alespoň krajně nebezpečné. Přesto si můžeme být jistí, že i ti největší a nejbizarnější dinosauři zdatně kopulovali a své evoluční povinnosti si svědomitě plnili. Jakým způsobem k tomu docházelo a jak vůbec vypadaly zevní i vnitřní pohlavní orgány dinosauřích samců a samic, o tom vědci spekulují již od 19. století. Ve fosilním záznamu se bohužel nedochovalo téměř nic, co by nám napovědělo, proto si musíme vypomáhat srovnáváním se současnými příbuznými dinosaurů (zejména ptáky a krokodýly) a různými více méně pravděpodobnými modely a scénáři. Velkým průlomem bylo v nedávné době určení pohlaví samice tyranosaura, známé jako B-rex, nebo odhalení namlouvacích revírů teropodních dinosaurů; přesto jsme i v roce 2016 teprve na úplném začátku cesty, která nám snad jednou odhalí velmi pikantní podrobnosti života dávných dinosaurů.

Britský paleontolog Derek Ager jednou napsal: „Hned po žraní jsou nejvíce rozšířenými zvyky u současných zvířat ty, které souvisejí s pářením, a nemáme žádný důvod domnívat se, že tomu tak nebylo už miliony let před Freudem.“Když se obratlovci na počátku mladších prvohor definitivně osvobodili od vodního živlu a potřeby klást vajíčka do vody, stalo se vnitřní oplození nezbytností, které podléhali i všichni později žijící dinosauři. Paleontologové obvykle k tomuto aspektu života příliš nepřihlížejí, ostatně fosilizované kosti nám o ní mnoho informací nepodají. Výjimkou jsou jen velmi vzácné objevy, jako byl například párek zkamenělých 47 milionů let starých eocénních želv, zahynuvších právě při procesu kopulace, nebo ještě mnohem starší objev 320 milionů let starých karbonských žraloků, zabitých a zakonzervovaných sedimentem v průběhu stejné činnosti.U dinosaurů jsme zatím nic podobného nezaznamenali, i když náznaky a nepřímé doklady podobného chování samozřejmě existují (zejména četné excesivní struktury v podobě límců a hřebenů, které nejspíš sloužily dinosauřím samcům v předvádění se a v námluvních tancích). Není divu, že se paleontologové v průběhu doby do spekulací o dinosauřím rozmnožování příliš nepouštěli, ačkoliv jsou i zajímavé výjimky – slavný ředitel Amerického přírodovědeckého muzea Henry Fairfield Osborn již počátkem minulého století usuzoval, že zakrnělé přední končetiny jím popsaného tyranosaura mohly sloužit samcům jako pomůcka pro přidržování samice v průběhu kopulace. Ještě dál zašel například Beverly Halstead, který při svých veřejných přednáškách dokonce využíval svoji manželku pro demonstraci „technik“, kterými páření různých skupin dinosaurů mohlo probíhat! Jistě není divu, že přednáškové sály při jeho vystoupeních takříkajíc praskaly ve švech. Halstead a někteří další vědci také odhadli, že pohlavní orgán tyranosaura mohl být dlouhý až 12 stop, tedy zhruba 3,7 metru (o velikosti dalších tyranosauřích orgánů více zde). V tomto případě jde ale o velkou a ničím nepodloženou spekulaci.

V případě kopulace rohatých dinosaurů ceratopsidů ještě nečiní představa o průběhu aktu velké potíže – v tomto případě bylo jen potřeba dávat pozor na lebeční excesivní struktury, tedy výrazné rohy vyčnívající z okrajů límce a hlavy. Zde párek obřích ceratopsidů rodu Pentaceratops. Kredit: Jose Antonio Penas/Science Photo Library

O samotných pohlavních orgánech dinosaurů totiž máme jen velmi mlhavou představu. Je možné, že podobně jako u jejich dnešních příbuzných nebyly zevně příliš viditelné, takže obvyklé rekonstrukce mohou být v tomto ohledu správné. Co se týká samičího pohlavního ústrojí teropodů, máme docela dobrou představu díky skvělým nálezům samic oviraptorosaurů z Číny. Jeden objevený exemplář byla samice, která se právě chystala naklást vejce do hnízda, když ji zastihla smrt. Paleontologové zjistili, že tento teropod měl párové vejcovody, přičemž v každém se ve stejnou dobu vyvinulo jedno vajíčko. Tomu odpovídá i způsob kladení vajec do hnízd, které jsou u oviraptorosauřích hnízd vždy rozmístěny po dvojicích. Zdá se, že samičí reprodukční systém u těchto teropodů odpovídal některým dnešním ptákům, jiné znaky ale ukazují spíše na kombinaci znaků, podobných zároveň ptákům i krokodýlům. Je téměř jisté, že všechny společné anatomické znaky těchto dvou skupin dodnes žijících obratlovců sdíleli i dinosauři – v tomto případě nás zajímá především jejich kloaka. Tento společný tělní vývod pohlavní, trávicí i vylučovací soustavy odvozuje své jméno od latinského výrazu pro stoku nebo kanalizaci. U živých dinosaurů ukrývala kloaka i pohlavní orgány, takže jediné, co byste u procházejícího argentinosaura nebo třeba euoplocefala pozorovali, by byla podélná kožní „škvíra“ pod proximální částí ocasu. Jak hezky na rovinu napsal popularizátor paleontologie Brian Switek, „u dinosaurů se asi nic nebimbalo dopředu a dozadu“, jako tomu je naopak občas u samců dnešních koní nebo slonů. V tomto směru se tedy neptačí dinosauři skutečně podobali spíše krokodýlům než savcům (nehledě na jejich celkovou fyziologii, která se od stavu u současných plazů nejspíš významně lišila).

Umělecká studie, pokoušející se přijít na kloub jedné odvěké paleontologické záhadě. Nesnáze stegosauří kopulace, zde v podání ilustrátora Luise V. Reye. Máte ještě lepší nápad? Kredit: Luis V. Rey

Jak ale probíhalo páření například u obrněných dinosaurů, jimž se hřbet doslova ježil ostrými pláty a bodci? Kdyby šlo pouze o znak samců, nebylo by to nic problematického, jenže samice byly v podstatě stejně dobře „vybavené“, a tak se jistá samčí snaha dá hodnotit jako koledování si o velký průšvih. Opět si připomeňme jeden vtipný komentář, tentokrát od paleontologa Thomase Holtze. Když se ho na jedné přednášce zvědaví studenti ptali, jak „to“ dělali stegosauři, odpověděl bez zaváhání: „Nejspíš velmi, ale velmi opatrně.“ O jisté řešení se pokoušel například i náš ilustrátor Karel Cettl, který před několika lety přišel se svojí „dinosútrou.“ Jisté vodítko nám poskytují třeba objevy vyhojených fraktur na kyčelních kostech a křížových obratlích obřích sauropodů, ukazujících na možnou zdravotní újmu z důvodu nalehnutí několik desítek tun těžkého samce. Také již zmíněné rohy, pláty, enormně dlouhé krky nebo peří jsou dokladem toho, že dinosauří samci významně podléhali pohlavnímu výběru. Můžeme si jen představovat, jak v době namlouvání možná někteří dinosauři měnili svoji barvu, nafukovali svoje lebeční vaky, prokrvovali kůži na svých štítech a hřebenech a chovali se přitom tím nejpodivnějším způsobem. Bohužel prakticky všechny informace o tomto chování už dávno odnesl geologický čas. V případě stegosaurů se spekuluje o tom, že pro „kloakální polibek“, jak si samotný akt kopulace na základě poznatků o současných příbuzných dinosaurů představujeme, bylo třeba několika věcí. Poměrně dlouhý vychlípitelný samčí orgán, schopnost samce postavit se na zadní a balancovat s centrem rovnováhy a naopak schopnost samice flexibilně prohnout hřbetní a bederní část páteře a zejména pak ocas. Nedávno podobnou schopnost u pozdně jurského afrického stegosaurida rodu Kentrosaurus prokázal svými digitálními modely paleontolog Heinrich Mallison. Přesto zůstává záhadou, jak by při „tradiční“ poloze dokázal kentrosauří samec oplodnit samici a nestát se přitom kastrátem – jeden bodec na hřbetě samic je totiž přesně v oné kritické poloze. Jisté je, že dinosauři tyto problémy velmi zdatně vyřešili. Máme pro to desítky tisíc důkazů v podobě zkamenělých vajec a kostřiček mláďat, stejně jako v samotném faktu, že tu byli tak nepředstavitelně dlouhou dobu…