„Takových už bylo,“ řeknete si. Kdo by si nevzpomněl na příklad „magického“ data 24. 12. 2012, po kterém se neudálo vůbec nic, tedy až na úplný výpadek internetu v jedné pražské městské části. Ale ten zapříčinil nějaký lehkovážný spoluobčan odcizením svazků optických kabelů z místní rozvodny.
Ovšem v případě astrofyzika Coryna Bailer-Jonese z astronomického oddělení institutu Maxe Plancka v Heidelbergu jde o úplně jiné kafe. Už delší dobu se zaměřuje na statistickou analýzu velkých objemů dat v rámci dlouhodobých astronomických pozorování. Osobně vede tým specialistů, kteří výše zmíněné metody aplikují v rámci programu sondy Gaia pod patronací Evropské kosmické agentury. Mezi hlavní témata jeho výzkumu patří studium galaktických struktur, hnědých trpaslíků (zakrslíků na pomezí málo hmotných hvězd a obřích planet), ale především – a to nás teď bude zajímat – vlivu kosmických jevů na vývoj naší planety. A to v poměrně širokém rozpětí: od různých globálních katastrofických událostí ovlivňujících evoluci živých organismů až po dlouhodobé klimatické změny.
| Dvojhvězda 61 Cygni v souhvězdí Labutě tvořená dvojicí oranžových trpaslíků se nachází přibližně 11,5 světelných let od Země. Jde o první hvězdný útvar, u kterého se podařilo měřením paralaxy zjistit vzdálenost od nás (Friedrich Wilhelm Bessel, 1838 s chybou pouhého jednoho světelného roku!). Na obloze vykazuje vlastní pohyb 5,2” za rok, proto se mu také přezdívá „letící hvězda“. Jde o sedmou nejrychlejší hvězdu s vlastním pohybem na obloze (relativně ke Slunci) a patnáctý nejbližší stelární systém. Kredit: Wikimedia/ESO Online Digitized Sky Survey |
Jeho poslední práce se týká výzkumu skupiny oranžových trpaslíků. Jde o zástupce hvězd hlavní posloupnosti typu K s relativně nízkou hmotností (0,5 – 0,8 Slunce) a povrchovou teplotou 4000 – 5000 °C. Mezi nejznámější zástupce patří Alfa Centauri B v nám nejbližším hvězdném systému.
33 popis obrázku: Dvojhvězda 61 Cygni v souhvězdí Labutě tvořená dvojicí oranžových trpaslíků se nachází přibližně 11,5 světelných let od Země. Jde o první hvězdný útvar, u kterého se podařilo měřením paralaxy zjistit vzdálenost od nás (Friedrich Wilhelm Bessel, 1838 s chybou pouhého jednoho světelného roku!). Na obloze vykazuje vlastní pohyb 5,2” za rok, proto se mu také přezdívá „letící hvězda“. Jde o sedmou nejrychlejší hvězdu s vlastním pohybem na obloze (relativně ke Slunci) a patnáctý nejbližší stelární systém. Kredit: Wikimedia/ESO Online Digitized Sky Survey
Podle doktora Coryna Bailer-Jonese existuje až devadesátiprocentní pravděpodobnost, že se v příštích 240 až 470 tisíci letech přiblíží jeden z našich lokálních sousedů tak blízko k vnější hranici Oortova oblaku, že gravitačním působením naruší jeho stabilitu a do vnitřních oblastí slunečního systému se vydají miliony komet. A to pro nás nebude zrovna příjemné období.
Bailer-Jones se v současné době zabývá modelováním oběžných drah asi 50 000 blízkých hvězd. Našel až čtrnáct adeptů, u kterých očekává přiblížení na vzdálenost tří světelných let (a méně) od centra slunečního systému. Jeho výsledky vychází především z dat měření sondy Hipparcos. Tehdy šlo o sérii prvních astrometrických měření prováděných v kosmickém prostoru pomocí umělé družice (1989 – 1993). Díky nim astronomové zkompletovali další hvězdný katalog s názvem Hipparcos (kdo by to čekal) mapující 118 200 hvězd. Bailer-Jones si skutečně libuje v obsáhlých datových výstupech.
A má dokonce svého favorita. Jde o hvězdu HIP 85605 o zdánlivé magnitudě 11,4 promítající se z našeho pohledu do souhvězdí Herkula. Ta se pohybuje prostorem ve vzdálenosti přibližně šestnácti světelných let od Země a tvoří sekundární složku vícečetného hvězdného systému.
V budoucnu by se měla přiblížit na vzdálenost 0,04 parseku od Slunce. Ve světle našich běžných délkových jednotek jde o takřka nepředstavitelně vzdálenou událost. Činí plných osm tisíc astronomických jednotek. Jen pro porovnání: nejhmotnější doposud známá trpasličí planeta sluneční soustavy Eris je v aféliu „pouhých“ 98 au od naší mateřské hvězdy. Ovšem převedeno na světelné roky už vypadá přiblížení HIP 85605 zajímavěji. Jde o vzdálenost přibližně padesáti světelných dnů.
Pořád vám to přijde hodně daleko? Máte pravdu. Ale to neznamená, že nás to neovlivní. Přesnost seřízení našeho planetárního „hodinového strojku“ klesá s narůstající vzdáleností od Slunce. Zatímco členové vnitřního slunečního systému fungují bez problémů po miliardy let, jeho vnější okraj už tak stabilní není. I na vzdálenost oběžných drah planetek Pluto či Eris se už začínají projevovat drobné nestability. A na okraji Oortova oblaku radši zatajme dech, abychom neporušili křehkou gravitační rovnováhu.
Bohužel zatím nemáme pořádnou představu o jeho rozloze – nejčastěji se jeho vnější hranice udávají v rozmezí třiceti až padesáti tisíc astronomických jednotek. Jeho obsah tvoří biliony zmrzlých více či méně hmotných „odpadků“ z dob formování sluneční soustavy. Blízký průlet sousední hvězdy by se ve výsledku podobal spíše tomu, když drobným fouknutím rozeženete mikroskopické částečky cigaretového kouře, než že by šlo o nějaké dramatické kolize tak oblíbené v akčních filmech s Brucem Willisem. Ale zvolna narůstající gravitační působení Slunce udělá časem své. Takto probuzené objekty Oortova oblaku si to zvolna namíří do středu sluneční soustavy (některé úplně opačným směrem, ale ty nás trápit nemusí) a pohroma je na talíři.
Bailer-Jones se nedíval jen do budoucnosti. Jeho tým se zabýval blízkými hvězdami, které mohly ovlivnit vývoj naší planety i po dobu předchozích dvaceti milionů let. Standardní výpočty numerických modelů v kombinaci s newtonovskou mechanikou aplikoval na nejbližší okolní stelární sousedy. A nevynechal ani naši domovskou hvězdu – ta se rovněž pohybuje podél roviny galaktického disku a tím vychází sama vstříc budoucím možným kolizím.
Už z principu své profese počítal Bailer-Jones i s možnými chybami. Proto v modelu u každé hvězdy drobně pozměnil některé parametry až 10 000x. Sám to nazývá „rozložením hodnot pravděpodobnosti“. Z rozptylu výsledných dat se pak snažil určit nejpravděpodobnější možný výsledek. Ani to samozřejmě nezaručuje, že k takovým událostem dojde v udávaném časovém intervalu. Přinejmenším se ale výsledky nesnažil spíchnout horkou (mediální) jehlou.
Ve hře není pouze rozrušení kompaktního Oortova oblaku gravitačním působením. Jak sám uvádí, je i malá pravděpodobnost, že se některá z hvězd míjejících sluneční soustavu v průběhu kritických 30 000 let největšího přiblížení promění v supernovu. I když jde o neuvěřitelně krátký časový interval, je to možné. Ale pravdou je, že tak efektní hollywoodský scénář není ani potřeba – stačí silné ultrafialové záření sousední hvězdy. To způsobí paseku v atmosféře modré planety. Přesvědčivé důkazy zatím chybí, ale zřejmě k tomu došlo několikrát v historii Země, takže vlastně nejde o nic nového.
Klidný nový rok, a nezapomeňte naplánovat tu dovolenou!
Zdroje: http://www.mpia-hd.mpg.de/~calj/
http://arxiv.org/abs/1412.3648
http://www.forbes.com/sites/brucedorminey/2014/12/29/outer-solar-system-likely-to-collide-with-orange-dwarf-star/
http://www.mpia.de/~calj/stellar_encounters/stellar_encounters_1.html
Diskuze:
