Na první pohled se jedná o divnou představu. Jsme zaplaveni emotivní zelenou propagandou o tom, jak ve velkochovech či jinde zlí lidé ubližují ubohým zvířátkům, vykořisťují je a parazitují na nich. Bez ohledu na to, zda se nějakým ubohým zvířátkům skutečně ubližuje, ale ve vzájemném vztahu platí především opak. Parazitem je spíše zvíře.

Podobně jako kočka ve svůj prospěch (= ve prospěch svých genů) využívá nějaké naše emoční problémy, využívá prase ve prospěch svých genů naši potřebu cpát se vepřovým (navíc často k vlastní škodě). A jaký že je to ten prasečí prospěch z toho všeho? Především skutečnost, že člověk investuje hromadu prostředků do rozmnožování prasečích (či kravích a slepičích) genů.

'Následkem toho je dnes nesrovnatelně víc prasat, která dokážou úspěšně parazitovat na lidském sklonu jíst vepřové, než prasat živořících bez lidské asistence v lesích (neboť divoké a domácí prase jsou dvě ekologické strategie téhož druhu),' uvádí profesor Jan Zrzavý v chystané knize 'Proč se lidé zabíjejí?' (titul má vyjít na podzim tohoto roku v nakladatelství Triton).

Můžete se na to podívat i takhle:

- Člověk investuje do množení prasečích genů mnohem více než prase investuje do množení genů lidských.

- V minulosti byla prasata pasena volně v lesích. Pokud by pro ně byla kooperace s člověkem nevýhodná, dávno by se rozutekla. Prasečích genů, které se nerozutekly, je však dnes nesrovnatelně více než genů 'rozutečených'.

- Není dnes náhodou na světě i více prasat než lidí?

- Dokázalo by prase vůbec přežít ve srovnatelné hustotě populace, jako dnes obývá vepříny? Co by se stalo, kdyby vztah člověk-prase náhle skončil? Čí stavy by rychleji poklesly (aneb kdo je na kom závislejší, kdo tedy parazituje?).

Takže, až si příště dáte řízek nebo tlačenku, můžete namísto provinilých sebezpytných úvah ve stylu 'ubohý pašík' pohlédnout na tučné břicho, změřit si vysoký tlak a umaštěnými rty zabrumlat: 'Hrome, to lstivé evolučně úspěšné prase mě zase dostalo!'

I když to vlastně nebude tak docela pravda - pašík byl reálně zabit a sněden, mezitím ovšem nejspíš mnohonásobně pomnožen, takže nás 'dostaly' spíše prasečí geny.

Máme jedinou naději. Domácí prase nás potřebuje. Jeho geny potřebují ke své existenci geny člověka-milovníka vepřového. Pokud my, kteří se přejídáme vepřovým, bídně zhynem (ať už bezprostředně, nebo budeme díky tučnému bachoru alespoň hendikepováni v sexuální kompetici, a nepředáme tedy svoje vepřomilné geny dále), bude to v konečném důsledku také prohra genů prasečích. A tak čekám, že ty lstivé prasečí geny začnou už brzy syntetizovat nějakou látku, která nás, milovníky vepřového, oproti zbytku populace pořádně zvýhodní. Nějaký univerzální lék nebo feromon. Dnes se proto futruju s klidem a říkám si: Starej se o můj úspěch konečně i ty, vepřový parazite, do toho, prasečí geny, ukažte, co umíte!