Nadějné zprávy o stahování ruských vojáků z ukrajinského pomezí se nepotvrdily, takže napětí v této oblasti světa nepolevuje. A nejde jenom o Ukrajinu. Když se člověk rozhlédne po světě, tak se konflikty a hrozby najednou objevují jako houby po dešti. V internetovém magazínu Gizmag podle všeho vycítili neklidnou budoucnost a před pár týdny uveřejnili zajímavý návod pro přežití lokálního jaderného výbuchu, který původně sestavil Michael Dillon z americké Lawrence Livermore National Laboratory (LLNL).
Úplně nejlepší rada pro jadernou explozi je: „být někde jinde, pokud možno co nejdál“. To platí hlavně pro exploze velkých jaderných bomb. Sovětská Car-bomba o síle 57 megatun vytvořila ohnivou kouli o průměru cca 9 kilometrů a naprosto zničila oblast o průměru 280 kilometrů. Proti něčemu takovému je i ten nejlepší návod pro přežití úplně na nic. Nicméně, v dnešním světě hrozí spíš mnohem menší a jednotlivé jaderné výbuchy, které nebudou mít přímo na svědomí státy s jaderným arzenálem.
Dillon pro své úvahy použil modelovou situaci, kdy by klasická jaderná bomba o síle 5 kilotun explodovala v budově, ve výšce 60 m nad okolním povrchem. Energie exploze by se v takovém případě rozdělila mezi samotný výbuch (cca 50 procent), tepelné záření (35 procent) a ionizující záření (5 procent sprška záření při výbuchu plus 10 procent v radioaktivním spadu). Prvním krokem k vyřešení zapeklité situace je přežít výbuch. Při explozi jaderné bomby uvedených parametrů budou v oblasti cca 600 metrů od epicentra pravděpodobně všichni nechránění lidé přinejmenším popáleni s popáleninami druhého stupně. Čím blíž k místu exploze, tím budou následky tvrdší. Ve větší vzdálenosti od epicentra mají lidé rozumnou šanci okamžik exploze bez potíží přežít, pokud nebudou těžce zasaženi troskami.
Počet zabitých v okamžiku takového útoku velice závisí na okolním prostředí. Kdyby vybuchla 5 kilotunová bomba v newyorském Empire State Building, zemřelo by skoro čtvrt milionu lidí. Kdyby stejnou bombu umístili do centra venkovské metropole, jako je například Albuquerque (největší město Nového Mexika, 450 tisíc obyvatel), tak by v okamžiku exploze zahynulo kolem 15 tisíc lidí. Dejme tomu, že uživatel Dillonova návodu na přežití relativně v pohodě přečká jadernou explozi, což bude záviset hlavně na jeho štěstí. Pak půjde o to, vyhnout se záření z radioaktivního spadu. Smrtelná dávka pro člověka je přitom jednorázově několik sievertů (Sv).
Zmíněná jaderná bomba vytvoří ohnivou kouli o průměru cca 230 metrů, která v pohodě zasáhne povrch a vytvoří značné množství lokálního radioaktivního spadu. Legendární jaderný hřib poroste asi 5 minut, přičemž dosáhne výšky necelých 5 kilometrů a průměru přes 3 kilometry. V oblasti o průměru zhruba jeden kilometr se zřítí většina budov. Takto nastavená jaderná exploze vytvoří pouhých 500 gramů radioaktivního materiálu, je ale zato radioaktivní extrémně. Radioaktivní spad se naštěstí šíří nerovnoměrně, často jen v úzkém koridoru, v závislosti na síle a směru větru. Nejvíce radioaktivní materiál navíc zůstane v zóně smrti kolem epicentra, kde stejně nejspíš nikdo nepřežil. Když by v okamžiku exploze foukal vítr o rychlosti cca 15 km/h, tak by vznikla oblast zasažená spadem se zářením 1 až 2 sieverty za hodinu, která by byla dlouhá 5,5 kilometru a široká něco přes 500 metrů. Ve větší vzdálenosti by nebezpečnost záření radioaktivního spadu klesala.
Až doteď ve scénáři exploze 5 kilotunové bomby vlastně nebyl prostor pro vlastní rozhodnutí. Kdo byl ve špatnou chvíli na špatném místě, tak umřel a nic s tím nemohl dělat. Zásadní věc je odolat pokušení a necivět na ohnivou kouli, protože to by znamenalo vystavit se bezprostředním účinkům exploze. Také prospěje v maximální možné míře zachovat klid, i když se to snadno řekne. Chvíli po výbuchu, když zhasne intenzivní světelné záření a odletí tlaková vlna, vyvstane zásadní otázka: co dál? Podle oficiálních materiálů americké vlády je nejlepší se okamžitě důkladně ukrýt. Američané to během studené války trénovali s želvou Bertem jako techniku Duck and Cover, čili skrč se a přikryj. Měli by jste prostě zalézt co nejblíž do krytu a minimálně 24 hodin nevystrčit nos. V ideálním případě tam zůstat co nejdéle a čekat na pokyny místní správy. Potíž je v tom, že podmínky pro ukrytí v bezprostředním okolí nemusejí být vždy ideální. Nejlepší je být v dobře zásobeném vícepatrovém domu ze železobetonu, takové štěstí ale nebude mít každý. Běžný dům bez suterénu a bez krytu ochrání lidi jen z části. Přicházející záření sníží tak asi na polovinu, což může být stále dost smrtelná dávka. Zároveň budou epicentrum jaderného výbuchu obklopovat zdevastované a nejspíš i hořící ruiny, s nimiž se lidé budou muset nějak vyrovnat.
Dillon analyzoval různé varianty chování po jaderné explozi a rizika ozáření, která je provázejí. Nakonec dospěl k sofistikovanému modelu, který může kdokoliv použít k přežití při podobné jaderné explozi. Klíčovou roli v něm hraje to, že nejintenzivnější sprška záření hrozí několik minut po výbuchu a zároveň odhad, za jak dlouho se lze dostat do spolehlivého úkrytu. Takovým úkrytem je podle Dillona prostředek pevné a hlavně neporušené vícepatrové budovy anebo neporušený, solidně postavený suterén. Pokud je takový úkryt v dosahu za méně než pět minut, utíkejte tam hlava nehlava. Když by takový úkryt byl v dosahu za méně než 15 minut, tak se nejprve půlhodinku schovejte do nějakého méně vhodného úkrytu poblíž a do spolehlivého úkrytu vyražte až potom. Pokud není spolehlivý úkryt v dosahu, tak zalezte jako krysa a vydržte tam tak dlouho, jak to půjde.
Pokud by někdo namísto pětikilotunové nálože odpálil dejme tomu ukradenou bojovou hlavici W87 (Mk-21) o síle 300 kilotun, kterou mají ve výzbroji mezikontinentální řízené střely Minuteman III a Trident II, bylo by to samozřejmě drsnější. Zóna okamžitého zabití by se táhla na 8 kilometrů od epicentra. Přesto i při takové strašlivé explozi může Dillonův návod zachraňovat životy. Nicméně, doufejme, že tyhle protokoly nebudeme nikdy potřebovat.
Literatura
Gizmag 12.3. 2014, Proceedings of the Royal Society A online 15.1. 2014, Wikipedia (Duck and cover).
Diskuze:
Hledám film
David Šigut,2017-03-28 13:31:48
Nevíte náhodou jak se jmenuje film na který je odkaz v tomto úseku videoklipu? https://youtu.be/Um7pMggPnug?t=2m30s Film je o tom že rodina jednoho vědce žije ve svém podzemním bunkru protože si myslí že nahoře vypukla jaderná válka.
se mi
Mojmir Kosco,2014-04-05 10:34:40
Libi veta utíkejte hlava nehlava zrejme mysleno jinam hlava a jinam nohy
5 kt a míň
Tomáš Pilař,2014-04-04 07:24:13
už víckrát jsem narazil na to, že USA armáda měla ve výzbroji bělostřelecké granáty s jadernou náloží. Jeden z odkazů je "http://www.fortifikace.net/soubory/studie_takticke_jaderne_prostredky_csla.pdf" někde kolem strany 15". Uváděná síla je 2 kt. Určitě jsou možné i malé síly z klasických štěpných materiálů. Účinnost je závislá na množství a délce zadržení dohromady. Množství štěpného materiálu má svůj limit (kritická mez), délka zadržení nikoliv (= určitě jde udělat "pšouk", je to ale stejně náročné jako udělat "prdu", "pšouk" jde pořídit klasickými prostředky lacinějc))
5 kt TNT
Stanislav Kaštánek,2014-04-03 21:42:53
Není mi jasné, jestli uvedená 5 kt TNT jaderná bomba je vůbec možná. Zdá se na dolní hranici kritického množství
asi 48 kg 235 U nebo 16 kg 239 Pu. Hirošima a Nagasaki byl výbuch kolem 20 kt TNT.http://cs.wikipedia.org/wiki/Plutonium
239 Pu má kritické množství asi 16 kg . "239Pu je přibližně 16 kg, s použitím neutronového odrážeče lze toto množství snížit až na 10 kg. Plutoniová jaderná puma má sílu výbuchu přibližně 20 kilotun TNT na každý kilogram použitého plutonia."
Což je hodně divné, když bomba na 239Pu na Nagasaki měla si 21 kT a 235U na Hirošimu asi 20 kt TNT.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kritick%C3%A9_mno%C5%BEstv%C3%AD
"Např. použitím vhodného obalu reaktoru odrážejícím neutrony (reflektor nebo neutronové zrcadlo), může být kritická hmotnost snížena až třikrát.".
Uvedené odkazy Petra Ka na armádní noviny s odbornými články začínají účinky výbuchů od 10 kt TNT.
Není jen uran a plutonium
Pavel A1,2014-04-03 22:27:05
Pro výrobu bomby se dají použít i další transurany a například americium má kritickou hmotnost několik miligramů (a přitom se dá získávat ve významném množství).
Tyto transurany byly použity jako roznětky v neutronových bombách, což je vlastně malá vodíková bomba s minimálním radioaktivním zamořením (způsobeným pravě minimální hmotností jaderné bomby použité jako roznětky).
Davy Crockett
Vojtěch Kocián,2014-04-04 08:34:45
Měl jen mezi 10 a 20 tunami TNT při hmotnosti kompletní hlavice kolem 23 kg. Odpovídá to zhruba největším konvenčním bombám, proto se asi nevyplatí vyrábět menší.
http://en.wikipedia.org/wiki/Davy_Crockett_%28nuclear_device%29
O náplni a způsobu nastartování řetězové reakce se moc nerozepisují, ale kritické množství se dá výrazně snížit stlačením štěpného materiálu. Na tom principu také některé jaderné zbraně fungují.
To jsou zase nesmysly
Pavel Hudecek,2014-04-04 15:08:06
Na množství závisí teoreticky dosažitelný výsledek. Prakticky je to ovšem v závislosti na provedení 0-max. Když např. k sobě ručně přiložíte dvě polokoule o celkové hmotnosti 150 % kritické, tak sice zemřete, ale výbuch nebude, jen vyrobíte taveninu, která se možná i propálí do země pod barákem.
Moderní jaderné bomby jsou implozivního typu a ve finální fázi je materiál stlačen na vyšší, než přirozenou hustotu, takže stačí menší množství, pro Pu239 je to kolem 5 kg. To je i případ primárních náloží ve vodíkovkách (typicky 1,4 kT), nebo v dělostřeleckých granátech.
Americium nemá kritické množství v mg, ale v kg. Pro různé izotopy je to mezi 9-200 kg. Prakticky je ovšem naprosto nevhodné, neb je velmi radioaktivní, takže by reakce začala v příliš brzké fázi kontrakce a tím by se celý proces narušil. Dalším problémem je oddělení izotopů, protože směs získaná z reaktoru má vždy výrazně nižší obsah žádoucího izotopu 241, než je tomu při získávání Pu329, vyšší radioaktivita proses samozřejmě dále komplikuje. Obecně, čím vyšší transuran, tím hůř.
Implozivní bomba
Jirka Niklík,2014-04-04 16:07:03
To s tou implozivní bombou pořád nechápu. Čekal bych, že kritické množství je dané statistickou pravděpodobností, že neutron trefí jádro jiného atomu, než vyletí ze štěpného materiálu ven. No a když stlačím kouli Plutonia, tak bude sice hustší, ale menší, a pravděpodobnost by měla zůstat plus mínus stejná. Jak to tedy je? A opravdu se stlačí plutonium (čekal bych, že bude ještě hůř stačitelné než voda), nebo je ta koule dutá a kritické hodnoty se dosáhne vlastně mechanicky, jako při odpálení Hirošimské uranové bomby, kde se výbuchem narazil dutý válec na válcové jádro?
Re: Implozivní bomba
Pavel Hudecek,2014-04-04 16:39:34
Konstrukce je obvykle taková, že máme dutou kouli z Pu239, uvnitř nějak připevněnou menší, též s malou dutinou, ve které je, myslím, tritium. Na povrchu té vnější je ještě U238 a na jeho povrchu kombinace dvou velmi rychlých výbušnin a pravidelně rozmístěné rozbušky. Výbušný systém je konstruován tak, aby se po odpálení zformovala kulová rázová vlna. Důsledkem je kontrakce větší koule rychlostí v řádu km/s. Po nárazu na vnitřní kouli vznikne takový tlak, že se jinak "nestlačitelné" Pu zřetelně stlačí. Tím jsou jádra blíže u sebe a je tedy větší pravděpodobnost záchytu neutronu.
Jinak ani voda není nestlačitelná, při GPa je pokles objemu v desítkách %.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
