Masová vymírání jsou skoro jako temná hmota. Tušíme, že existují, mučivě nás zajímají, hltáme každou novinku, co se jich dotýká, intenzivně se jim snažíme dostat na kobylku a přesto nám stále protékají mezi prsty. Budeme-li upřímní, tak o masových vymíráních stále nevíme skoro nic.
Ve fosilním záznamu vidíme idylku, pohodičku, statisíce, miliony let relativně poklidného umírání a najednou se stalo něco naprosto příšerného. Naše představivost selhává, nemá se čeho chytit. Totální zkáza, kolaps, rozklad. Masová vymírání nepřežije skoro nic a objeví se úplně nový svět. Jenže, jak se to stane?
Nevíme. Jde o události staré desítky a stovky milionů let, po nichž nám zůstaly více či méně srozumitelné vrstvy hornin. Masových vymírání jsme v historii mnohobuněčného života objevili celkem pět a pro každé z nich máme spoustu hypotéz o možných příčinách. Problém je hlavně v tom, že neznáme jízdní řád událostí, které rozpoutávají masové vymírání. Trvaly sto dnů nebo sto tisíc let?
Mechanismus takových vymírání by se pochopitelně dramaticky lišil. Problém s načasováním je velice citlivý zvlášť u největšího pozemského masakru všech dob. Tím je slavné vymření na konci permu, které navždy uzavřelo pohnutou kapitolu historie, známou jako prvohory. Tehdy, před 252 miliony let, vymřelo více než 80 procent všech druhů, rozlišitelných ve fosilním záznamu. V oceánu nezůstalo prakticky vůbec nic živého, velice dramatické ztráty byly i mezi obyvateli souše. Pokud jde o příčiny permské zkázy, uvažuje se o dopadu velkého meteoritu, vulkanismu gigantických rozměrů, kolísání hladiny oceánu, rozsáhlém vyčerpání kyslíku v oceánech, masivním výronu metanu z klatrátu anebo také výronu sulfanu. Anebo o jejich rozličných kombinacích. Svou roli nepochybně sehrálo i tehdejší uspořádání kontinentů do superkontinentu Pangea.
Není to vůbec snadné, ale planetární vědci se nevzdávají. Záhadu s načasováním permské zkázy intenzivně řeší i Seth Burgess z MIT a jeho kolegové, kteří teď publikovali v PNAS nevídaně přesný jízdní řád permského masového vymírání. Použili k tomu radiometrické datování systémem uran-olovo (U-Pb) v zirkonu v celkem pěti vrstvách vulkanického popela z čínského Mej-šanu. Materiál získali již před pár lety, kdy odhadli délku permského vymírání na méně, než 200 tisíc let. Teď ho analyzovali znovu a důkladněji. Burgess a spol. tvrdí, že permské masové vymírání proběhlo během 60 tisíc let, s možnou odchylkou plus mínus 48 tisíc let.
Z jejich dat rovněž vyplývá, že se 10 tisíc let před samotným vymíráním nápadně změnil poměr mezi izotopy uhlíku v oceánu. Každého hned napadne, jestli v tom náhodou nemá prsty oxid uhličitý, kterému se dnes připisuje úplně všechno, počínaje špatnými známkami ve škole a nesnesitelnými sousedy. Jenže právě kvůli jeho momentální popularitě je na místě značná obezřetnost.
Dejme tomu, že by sloučeniny uhlíku mohly sehrát na konci permu významnější roli. Co by ale spustilo pozorovaný dramatický výkyv v obsahu izotopů uhlíku? Jako možný viník se nabízejí Sibiřské trapy, veliké území Sibiře, které je dnes pokryté nezměrnou spoustou vyvřelých hornin. Pokud se na konci permu doopravdy vymíralo během pár desítek tisíc let, tak si lze představit, že katastrofální výbuch vulkanické aktivity v prostoru dnešní Sibiře mohl nastartovat zhroucení planetárních ekosystémů. Burgess a spol. ostatně hodlají jako další krok vyhotovit podobně detailní časový rozvrh právě pro výlevy Sibiřských trapů a pak je srovnat s načasování vymírání na konci permu. Zároveň s tím plánují prozkoumat další lokality v Číně a s jejich pomocí ověřit své dosavadní datování permské extinkce. Jak říká šéf výzkumného týmu Sam Bowring, s kolegy pomalu krouží kolem pravdy, která se ukrývá někde uprostřed.
Literatura
MIT News 10. 2. 2014, PNAS online 10. 2. 2014, Wikipedia (Permian–Triassic extinction event, Siberian Traps).
Diskuze:
