Bouřlivé objevování cizích planet mocně pohání naše touha najít další planetu s životem, ať už by byl jakýkoliv. Vzhledem k neschopnosti k takové planetě doletět se v tom zřejmě zrcadlí především náš vrozený sklon ke šmírování. Ale budiž, jako motivace k průzkumu blízkého vesmíru to není zase tak špatné. Až doposud jsme intuitivně hledali dvojče Země, očividně s dětsky naivní nadějí, že tam nalezneme někoho jako jsme my. Naše zkušenost s obydlenými planetami zahrnuje pouze Zemi, tak je hledání jiných Zemí pochopitelnou volbou. Ve skutečnosti to ale můžeme mířit poněkud vedle.
Myslí si to René Heller z McMasterovy univerzity v kanadském Ontariu a John Armstrong z Weberovy státní univerzity v utažském Ogdenu, podle nichž hledáme planety obydlené životem špatně. Země prý nemusí být tím nejlepším z možných světů pro život našeho typu. Naše pátrání by mělo zahrnovat především takzvané superobyvatelné světy (superhabitable worlds).
Heller a Armstrong si je představují jako super Země (ve smyslu popisu velikosti planety), dvakrát až třikrát hmotnější nežli naše planeta, a zároveň mnohem méně hornaté. Také by mohly být starší než Země, tedy starší než čtyři a půl miliardy let. Autoři poukazují na to, že Země ve Sluneční soustavě očividně obíhá kolem Slunce poblíž vnitřního okraje obyvatelné zóny, kde může být na povrchu terestrické planety kapalná voda, a už jenom proto obyvatelnost Země určitě nebude ideální. Superobyvatelný svět by podle Hellera s Armstrongem měl být pokrytý větším počtem mělčích moří, což by mělo fungovat jako spolehlivější globální termostat, schopný zabránit dobám ledovým.
Země je oproti tomu zaplavena menším počtem rozlehlých a relativně hlubokých oceánů. A také právě žijeme v třeskutém cyklu ledových dob. Superobyvatelná planeta by měla disponovat i solidním magnetickým štítem, který by ji spolehlivě ochránil před všudypřítomným kosmickým zářením.
Autoři doporučují, aby astronomové při hledání obyvatelných a případně obývaných světů posunuli ohnisko zájmu na superobyvatelné světy nebo aby je alespoň brali v potaz jako slibnou alternativu ke dvojčatům Země. Podle Hellera a Armstronga s objevováním nových a nových cizích planet už pomalu začíná být statisticky nepravděpodobné, že by všechny ty planety byly pusté a prázdné. Poprvé ve své historii máme příležitost skutečně hledat potenciálně obyvatelné světy. Teď je to jenom otázkou času, kterého je stále větší nedostatek. Při výběru hvězdných systémů k pozorování jistě nebude od věci důkladně zvážit, co vlastně budeme hledat.
Heller vnímá jejich studii jako pouhý začátek debaty o obyvatelnosti planet a superobyvatelných světech. Přece jenom žijeme na Zemi a naše dosavadní představy o velkých terestrických planetách jsou do značné míry divokým teoretizováním. Zkušenost zároveň praví, že když jsme si zvykli hledat dvojčata Země, nebude úplně snadné zvyky změnit a cílit hlavní proud snažení jinam. Na druhou stranu, Heller a Armstrong považují za nejlepší kandidáty na hvězdy systémů se superobyvatelnými světy oranžové trpaslíky spektrální třídy K. Takové hvězdy zůstávají stabilní o hodně déle, než hvězdy typu Slunce, cca 15 až 30 miliard let. A co je ještě lepší, jednoho takového oranžového trpaslíka máme za humny. Alfa Centauri B je od nás vzdálená zhruba 4,4 světlených let.
Literatura
Mc Master University Daily News 3. 2. 2014, Astrobiology 14: 50-66, Wikipedia (Circumstellar habitable zone).
Videa: European Southern Observatory (ESO) , Space Rip
Videa: European Southern Observatory (ESO) , Space Rip
Diskuze:
