Zvětšit obrázek

Potměšilý výraz padoucha. Kredit: Takanishi Lab/Waseda University.

Zvětšit obrázek

Robotický trapič. Kredit: Takanishi Lab/Waseda University.

Laboratorní potkani už pro nás pracují dlouhá desetiletí. Využili jsme jejich služeb v nespočtu experimentů, přičemž mnohé z nich by byly, vzhledem k neskrývané brutalitě, explicitním sexuálním situacím či dokonce drsné mluvě výzkumníků, nepřístupné minimálně od 18 let. Ale stejně se na nich stále dá zkoumat leccos zajímavého, například reakce na umělého trýznitele.

Japonští vědci z laboratoře Takanishi prestižní univerzity Waseda, které vedl Hiroyuki Ishii, postavili teď už čtvrtého, rafinovaného a slušně pohyblivého robotického potkana WR‑4 z řady modelů Waseda Rat. Má v popisu práce stresovat organické laboratorní kolegy, vyvolávat u nich deprese a přivádět je ke hlubokému šílenství. Robotičtí trapiči to přitom nedělají jen tak samoúčelně, či pro pobavení znuděných laborantů. Ve skutečnosti teď významně pomáhají při studiu devastujících lidských stresů a depresí, které navzdory své virtuální povaze závažně ovlivňují fungování fyzického těla. V předešlých studiích využívali ke studiu stresu potkany s narušeným čichem, či donucené k nadměrnému fyzickému výkonu, specificky geneticky upravené jedince anebo v potkanech vyvolávali deprese stresujícím prostředím. Robotičtí trýznitelé se ale zatím podle všeho osvědčili lépe, i když jejich účinnost do detailů prokáže až budoucí výzkum.

V laboratoři Takanishi ověřovali schopnosti staršího modelu robotického potkana WR‑3 v experimentech s potkaními dobrovolníky. Badatelé naprogramovali robotické trapiče ke třem různým typům chování. V prvním z nich robot živého potkana pouze v určité vzdálenosti pronásledoval, nebo na něj mohl po určitou dobu útočit nenásilným, ale vytrvalým způsobem anebo na potkana nenásilně zaútočil jen tehdy, pokud se živý kolega někam vydal.

 

Hiroyuki Ishii. Kredit: Waseda University.

Zvětšit obrázek

Nejstarší trapič potkanů, model WR‑1. Kredit: Takanishi Lab/Waseda University.

Ishii a spol. nakonec vyvolali nejhlubší deprese občasnými útoky při pohybu na staršího potkana, který byl nepřetržitě trápený v dětství. V další sérii experimentů výzkumníci vystavili laboratorní potkany obtížným a velmi nezvyklým situacím, ve kterých je stresovali třeba nutností spoléhat se kvůli jídlu na robota anebo potřebou s robotem před jídlem fyzicky manipulovat. V jednom z experimentů zase nechali robotického potkana v přítomností těch laboratorních náhodně vířit po okolí a sledovali jejich reakce.

Účelem takových pilotních experimentů je vyzkoušet, jak potkani vůbec snášejí soužití s roboty a pak zjistit, jaké chování robotů laboratorní potkany nejvíc stresuje. Otázkou samozřejmě zůstává, kdy se rozběhnou podobné pokusy na lidech. Zajímavých témat se nabízí přehršel. Jistě by nebylo tak obtížné simulovat otravného kolegu v práci anebo nesnesitelné dítě v domácnosti.

Literatura

NewScientist 12.2. 2013, Advanced Robotics, 27: 61‑69.