Jedno staré „zlaté dogma“ opět padlo! Počátkem osmdesátých let jsme si museli přiznat, že nám během života v mozku vznikají nové nervové buňky a museli jsme opustit desetiletí tradovaný omyl, že se rodíme s konečným počtem neuronů, z kterých nám postupující věk už jen a jen ubírá. Teď se ukazuje, že pro vajíčka na vaječníku myší platí totéž.

Ani nevím, kolikrát jsem začínal psát kapitolu „Úvod“ pro vědecký článek větami, podle kterých vznikají samičí pohlavní buňky – vajíčka – ještě během vývoje samičího plodu v těle jeho matky. Během tohoto období vznikne obrovské množství vajíček, z kterých pak neúprosný proces zániku (tzv. atresie) už jen ubírá. Redukce je to přímo děsivá. Z mnoha milionů samičích pohlavních buněk jich nakonec zbude „jen“ pár desítek tisíc. Ale i to je více než dostatečná zásoba na celý plodný život  i pro ty nejplodnější živočišné druhy. Tak na tohle jsme my reprodukční biologové přísahali jako na bibli.

Věděli jsme, že v průběhu  života samice pak vajíček ve vaječníku pomalu ubývá, ale to nám nedělalo těžkou hlavu. Pořád tam bylo dost a dost vajíček, která se dala zkoumat. Jenže Jonathan Tilly z Massachusetts General Hospital v Bostonu se podíval na celou věc trochu jinak. Nezajímala ho „konečná uzávěrka“ – tedy aktuální počty vajíček ve vaječníku myši. Podíval se na to tak trochu „účetnickým“ pohledem „má dáti – dal“. Zajímalo ho, kolik vajíček skutečně zaniká, a zjistil, že je jich tolik, že by během tří týdnů myším žádná nezbyla. V kolonce „výdajů“ byla tak vysoká čísla, že je mohl na pozorovanou „bilanci“ vrátit jen vydatný „příjem“ – tedy vznik nových vajíček.

„Byli jsme v šoku stejně, jako jsou teď v šoku všichni ostatní,“ přiznal Tilly. „Vůbec jsme nečekali, že zpochybníme tohle letité dogma“.

Tilly ale potřeboval trochu pádnější důkazy, než jen „vajíčkovou účetní uzávěrku“. Provedl tedy hned několik experimentů. V jednom transplantoval kus tkáně vaječníků normální myši do vaječníků myši, jejíž tkáně září díky přenosu genu pro „zelený fluoreskující protein“ mořské medúzy. Po čase našel v „nesvítící“ části vaječníků „svítící“ vajíčka. Bylo jasné, že tahle vajíčka tam musela nově vzniknout  a to ze „svítících“  buněk, které přicestovaly ze „svítící“ části vaječníku. Tillyho zajímalo, co je to za buňky, a zjistil, že se nacházejí v povrchové části vaječníků a slouží jako tzv. kmenové buňky. Když na ně zaútočil látkou, jež ničí specificky právě kmenové buňky, byly myši během tří týdnů prakticky bez vajíček, protože se jim zásoba pohlavních buněk neobnovovala.

Není zatím jasné, jestli se stejné kmenové buňky nacházejí i na lidském vaječníku. Pokud ano, otevírá se pro nás obrovský a dosud zcela nepoznaný prostor pro léčbu neplodnosti.

Když jsem přečetl Tillyho článek v Nature, vybavil se mi výrok jednoho českého moudrého biologa, který svým studentům na začátku přednášky říká: „Půlka toho, co vám tady budu říkat, neplatí. Jen nevím, která půlka to je.“ 

Ve vaječníku myší vznikají po celý život samice spousty nových vajíček – tak to je „pecka mezi rohy“ všem odborníkům na poli reprodukční biologie. Pro ženy stižené neplodností je nadějná zpráva. Pokud by se podařilo v lidských vaječnících nalézt potřebné kmenové buňky, mohly by některé postupy léčby neplodnosti využívat „popohánění“ kmenových buněk k vyšším výkonům.

Pramen: Johnson, J., Canning, J., Kaneko, T., Pru, J.K. & Tilly, J.L. Nature, 428, 145 - 150, (2004).