Zatím nemusíme rostliny podezírat ze spekulací s pozemky, ale i tak dokážou s půdou pěkně zatočit a vytěžit z toho maximum ve svůj prospěch. Americký botanik Ragan Callaway z University of Montana přistihl při velmi nepěkné manipulaci s půdou druh chrpy Centaurea maculosa (syn. Centaurea biebersteinii), která se rozšířila do Ameriky koncem 19. století ze své evropské domoviny a následně zaplavila 50 států USA.

Ukázalo se, že mikroflóra evropských půd růst této chrpy významně potlačuje. Pokud Callaway pěstoval chrpy na evropských sterilizovaných půdách, zvýšila se intenzita růstu chrp o 166%. Sterilizované půdy z oblasti Montany umožňovaly vzestup intenzity růstu jen o 24%. Když Calloway pěstoval chrpy na montanských půdách, kde už předtím tyto chrpy rostly, pozoroval, že se jim vede mnohem lépe než na půdách, které ještě neměly s chrpou tu čest.  Pokud ale použil pro stejný pokus evropské půdy, dospěl k opačných výsledkům. Chrpy pěstované na půdě, která už tyto rostliny „okusila“, rostly o poznání hůře.

Callaway z toho vyvozuje, že ve svém přirozeném prostředí žijí rostliny v relativní rovnováze s půdní mikroflórou.  V té se vyskytují i „choroboplodné zárodky“, jež mají na růst rostliny  „tlumivé“ účinky. Jakmile se ale rostlina vymaní z tohoto prostředí a dostane do  místa, kde ji domovská mikroflóra „netlumí“, řádí jako „utržená ze řetězu“ a nově nabyté svobody navíc využije k tomu, aby ovlivnila složení mikroflóry ve svůj prospěch. Zatím není jasné, jestli rostliny v novém prostředí napomáhají rozvoji mikroorganismům, jejichž přítomnost rostlinám svědčí, nebo zda naopak v novém prostředí dokážou potlačit své potenciální nepřátele. Je pravděpodobné, že zvládají oba postupy.

Míra úspěšnosti rostlinných vetřelců, kterou zatím nejsme s to dopředu odhadnout, by tak mohla záviset i na jejich schopnostech „manipulovat“ s půdní mikroflórou. Výzkum na tomto poli komplikuje skutečnost, že život pod povrchem země obestírá temnota nejen fyzikální ale i biologická. V jediném gramu půdy žije asi 2000 různých druhů – od bakterií, přes houby až po prvoky. Víme o nich jen málo a o jejich vzájemných spojenectvích nebo šarvátkách nevíme prakticky nic. Poznání těchto procesů by nám mohlo pomoci zvládnout rostlinné invaze, které představují závažný problém na celém světě. Callaway je nicméně optimista, protože při svých výzkumech zjistil, že původní americké druhy rostlin se vetřelecké chrpě pomalu přizpůsobují a také půdní mikroflóra už zřejmě nachází cestičky, jak se vymanit ze jha této rostliny.

„Za sto let by už chrpa nemusela představovat takový problém jako dnes,“ říká Callaway.

 

A takhle zaneřádila americké louky. To hlavní se ale odehrává pod zemí, tam si chrpy přetvářejí mikroflóru k obrazu svému.