Mezi námi a malou octomilkou je obrovská evoluční propast. Přesto mnohé z reakcí máme společné. Tak například i přes rozdíly v genech pro vystřízlivění z kocoviny (enzym alkoholdehydrogenáza), mnozí z nás, podobně jako některé z mušek, jsme geneticky předurčeni k rychlému propadnutí alkoholismu. Podobná závislost jako na droze prý existuje i k sexu. A tak jako u lidí i u mušek existují některé typy, které sex moc nemusejí - milují se jen jednou a tedy i jen s jedním mušákem.

Věra a nevěra
U živočišných druhů, kde jsou samičky promiskuitní, to mají samečci těžké. Musejí vymýšlet různé techniky aby z nich nebyli paroháči. případně aby to zůstalo bez následků. Někteří přišli na způsob jak soky „přečůrat“ tuhnoucí hlenovou zátkou. Tu vypustí na konci kopulace a tak znemožní dalším dávkám živé vody od následovníků, dostat se tam, kde by mohla napáchat škodu. Jiní zase své posly života vybavují háčkami, kterými se spermie do sebe zaklesnou a vytvoří jakýsi vláček.  Ty zadní se obětují a dostrkají ty přední na místo určení dříve, než tam dorazí sóloví hráči od konkurence, která na karabinkách šetřila. U dalších  druhů zase evoluce vyvinula tlak na co největší objemy ejakulátů. Takoví samečci motýlů pak mají „vatrlata jako vrata“, až je s takovým vybavením lítat z kytky na kytku ani nebaví. U pavouků se někteří chudáci musejí nechat dokonce sežrat. Dělají to proto, aby samici na jistou dobu zaměstnali. Zatím co vyvolená chudáka okusuje, zbytek hlavohrudi se dál snaží umístit sperma na patřičné místo. Výsledkem je časový náskok spermií, který další milenec nemá šanci dohnat. Podobných kuriozit je hodně. Sobeckost genů nezná  slitování a v zápasech o potomstvo je vše dovoleno. Ohled na jedince ani jeho spokojenost, se zásadně nebere.

Zvětšit obrázek

U samečků drozofyly jsou obavy z toho, že by jim samička mohla „zahnout“, hluboce zakořeněny. Pokud takového dojmu setkáním se sokem nadobudou, samička si sexu užije dvojnásobně dlouho. (Kredit: Anne Lizeet, UL)

U nepromiskuitních druhů jsou na tom samci poněkud lépe. Tam ale zase mnohem více o potomstvu  rozhoduje, že kdo dřív přijde,... Samečci se proto více snaží na samém začátku vyhledávací a sbližovací akce. V okamžiku průniku už má vítěz vyhráno a všechny starosti může hodit za hlavu. Věrné manželky zkrátka pro nás znamenají výhru – nemusíme se tahat s velkým nádobíčkem, vymýšlet vláčky, ani se od nás neočekává, že o svatební noci posloužíme jako hlavní chod. Na nic z toho ani podobné nesmysly evoluce netlačí.

Voyerismus anglických výzkumníků došel tak daleko, že se stopkami v ruce zaznamenávali délku muších kopulací. Jak tak svým svěřencům aranžovali různé situace, povšimli si, že jakmile se před aktem mušák setkal s jiným mušákem, jeho kopulace probíhala dvakrát tak dlouho (o 93 %), než když jej předtím nic nevzrušilo. Toto chování samci praktikovali i přesto, že šlo o mušky nezáletnice a kdy jim ze strany partnerek žádná nevěra nehrozila. Výzkumníkům  zvýšené požitkářské chování, kdy nemělo žádné opodstatnění připadalo tak pošetilé, že ho nelichotivě nazvali samčí paranoia.

 
Prameny:
University of Liverpool
Anne Lizé al.: „Perception of male–male competition influences Drosophila copulation behaviour even in species where females rarely remate“. Biol. Lett.,  doi:10.1098/rsbl.2011.0544