Mortonova semena
V dávných dobách (1799 - 1851) žil v Americe muž jménem Samuel George Morton. Věřil v biologicky podmíněnou hloupost indiánů a černochů, sbíral a měřil lidské lebky a myslel si o sobě, že je vědec. I jiní si o něm mysleli, že je vědec, protože psal články a knihy plné anatomických nákresů, čísel, tabulek a grafů. A mnozí ho považovali dokonce za vědce velice váženého, neboť ze svých dat vyvozoval závěry, které se dobře poslouchaly jak jiným vědcům, tak i celé řadě politiků, ale zejména široké veřejnosti. Společenská objednávka po vědeckém potvrzení nadřazenosti bílé rasy byla tehdy tak vysoká, že i práce plné zjevných metodických pochybení mohly dosáhnout obecného uznání. Veškeré Mortonovo bádání se opíralo o předpoklad, že míra intelektu lidského jedince je přímo úměrná hmotě jeho mozku. Měřením velikosti vnitřního objemu lebek pocházejících od lidí různých ras se snažil dokázat, že mozkovny černochů jsou mnohem menší, než mozkovny indiánů a ty zase menší než mozkovny bělochů.
První experimenty prováděl Morton s hořčičnými semínky. Naplnil jimi příslušnou lebku a pak je přesypal do odměrného válce. Výsledky, které takto získal, měly sice střední hodnoty odpovídající jeho představám, ale poměrně velikou chybu. Nahradil proto semínka olověnými broky – chyba se zmenšila, bohužel průměrné hodnoty velikosti lebek též. A to ne zrovna žádoucím směrem. Největší odchylka mezi semínkovou a brokovou metodou byla u lebek černochů, menší u lebek indiánů a nejmenší u lebek bělochů. Jinými slovy, při použití hořčičných semínek, která se snáze pěchují a sklepávají, byl výsledek výrazně zatížen experimentátorovým očekáváním. Šlo o vědomý podvod? Zdá se, že nešlo. Morton ochotně uveřejnil veškerá data svých pokusů a to i ta, která ho usvědčují z předpojatosti. Prohnaný podvodník (např. jihokorejský biolog Woo-suk Hwang) ale většinou falšuje právě primární data.
Zavrhl pak Morton na základě nově získaných dat svou pracovní hypotézu? Nikoli. Zaokrouhloval tu nahoru tu dolů, zahrnul či vypustil tu či onu podskupinu lebek (přičemž každý z těchto kroků přiznal a náležitě zdůvodnil) a výsledek byl zase podle jeho původního očekávání. Experiment a jeho vyhodnocení se stali obětí potřeby získat určitý výsledek. Jev ve vědě dodnes velice běžný a stále stejně zhoubný.
Bitmanova vejce
Mortona přivedlo na scestí jeho nekritické přesvědčení o pravdivosti vlastní teorie. Dnešní vědci obvykle mívají pro páchání vědeckých přestupků či přímo zločinů mnohem pragmatičtější důvody. Chtějí li se totiž věnovat svému oboru opravdu profesionálně (a jaderná fyzika či molekulární biologie se těžko dají provozovat jako koníček doma v kuchyni), potřebují sponzora. Spoustu peněz stojí přístroje a vybavení, levné nejsou ani prostory pro jejich uložení, a ač tomu lze jen stěží uvěřit, i vědec potřebuje tu a tam něco sníst a někde spát (mnohým prý kdysi dávno stačilo k naprosté regeneraci jen pár hodin na karimatce v laboratoři, ovšem dnešní změkčilý vědecký potěr považuje za minimální standard povlečenou postel na koleji či v podnájmu). O většinu peněz na vědu a výzkum se soutěží. Podstatou oné soutěže je umění slibu. Je to svérázná disciplína a samozřejmě má své mistry. Ti mohou být zároveň i mistry ve svém vědeckém oboru, ale zdaleka to nebývá pravidlem.
Donátor (ať už firma, či stát) si za své peníze nejčastěji kupuje zprávu potvrzující účelné vynaložení prostředků pro dobro voličů či akcionářů. Ne, že by snad konkrétní manažer či politik šel tak daleko, že by se pokusil porozumět předmětu výzkumu obdarovaného vědce. Odpovědné osoby z dárcovské instituce obvykle uchlácholí cokoli, co lze vecpat do koláčových či sloupcových grafů, z nichž je zásadní pokrok na cestě k lepším zítřkům na první pohled zřejmý i právě kojenému nemluvněti. Při žádosti o grant tedy badatel slibuje vznik určitého počtu odborných publikací, protože výsledky konkrétního výzkumu pochopí málokdo, ovšem porozumění údajům o počtu článků či impaktových bodů může naopak předstírat téměř každý. Dodržení slibu grafomanské výkonnosti v určitém kole grantového klání pak bývá často podmínkou nutnou pro úspěch v kole následujícím. Bezvýhradná platnost hesla „Publish or perish“ – tedy „Publikuj, nebo zhyň“ vede k podobné degradaci důvěryhodnosti vědeckých výsledků jako výše popsané Mortonovy experimenty prováděné nikoli s cílem objasnit pravdu (vědec v roli nezaujatého tazatele), ale pouze a jen za účelem podpory Mortonových teorií (vědec v roli velice zaujatého sebe-advokáta).
Typický grantový problém musí být formulován, vyřešen a do posledního použitelného údaje propublikován během tří až pětileté periody. Vědec dneška se tedy podobně jako politik, který ho financuje, obvykle nemůže zabývat věcmi nadčasovými, originálními a nadměrně komplikovanými. Je těžké provádět výzkum pro jehož prezentaci neexistuje časopis s přiměřeně vysokým impakt-faktorem a je obtížné prezentovat výsledky, které se ideově rozcházejí s míněním (či ekonomickými zájmy) příslušené redakční rady. Díky uvedenému principu vzniká ve spoustě vědeckých otázek nepravý (publikační nutností vytvořený) konsenzus. Grantem financovaný výzkumník nemá obvykle čas na zdlouhavou diskusi s oponenty, důležitá (protože zaplacená) je zejména rychlost uveřejnění článku. Určitá data je snadnější přeskupit, vypustit či přehodnotit, než přeměřit a obhájit. Místo zdlouhavé polemiky nad jedním článkem je ekonomicky účelnější oponentům ustoupit a v ušetřeném čase napsat článek další – logicky stejně konformní jako ten první.
Disciplíny jako medicína, farmakologie a toxikologie dnes již běžně pracují s pojmem publikační zkreslení. Jedná se o vědecky prokazatelnou (a často i prokázanou) skutečnost, že ne každý výzkum má stejnou naději na to být publikován. Podstatným faktorem ovlivňujícím publikační úspěšnost přitom není metodika prováděného výzkumu, ale jeho výsledek. Mám velice rád historku o práci amerického chemika Joela Bitmana, který se mimo jiné zabýval toxickými účinky DDT. V průběhu svého prvního pokusu krmil křepelky potravou s vysokým obsahem tohoto pesticidu a zjistil, že ptáci vystavení jeho účinkům snášejí vejce s výrazně tenčí a méně zvápněnou skořápkou, nežli jejich druhové v tomto ohledu abstinující. Toto zjištění publikoval v roce 1969 v prestižním časopise Nature a o rok později v neméně prestižním Science. Kritici doktoru Bitmanovi vyčetli, že potrava jeho pokusných křepelek obsahovala velice nízkou koncentraci vápníku, což mohlo vést ke ztenčení skořápky daleko pravděpodobněji, nežli chronická otrava DDT. Bitman tedy svůj pokus zopakoval a na podruhé si pečlivě ohlídal správnou úroveň kritizovaného parametru. A ejhle – v případě normální hladiny vápníku v potravě křepelky na pesticid nereagovaly. I tento výsledek se Bitman pokusil publikovat v Nature i Science. Opakovaně. A opakovaně neúspěšně. Nakonec své dílko v roce 1971 udal v plátku Poultry Science (Drůbežářské rozhledy), což ovšem nemělo pražádný vliv na to, že je mu dodnes připisováno slavné prvenství v oblasti experimentálního důkazu zhoubného vlivu DDT na úspěšnost hnízdění ptáků. Přijde mi poněkud ironické, že důvodem odmítnutí druhé verze Bitmanova článku v top časopisech byla právě vysoká míra konsensu, se kterou vědecká obec přijala jeho první verzi a lavina podobně laděných článků jiných autorů, kterou původní Bitmanova práce vyvolala.
Publikační zkreslení je důvodem, proč ani pečlivě provedená rešerše nemusí vést k reálné představě o aktuálním stavu vědeckého poznání. Časopisy raději publikují články obsahující statisticky významné pozitivní výsledky. Bude-li pět týmů zkoumat vliv nějaké toxické sloučeniny na tvorbu bílých krvinek a čtyři z nich dojdou k závěru, že je tento vliv statisticky nevýznamný, patrně bude publikována pouze práce týmu pátého, tvrdícího opak. Případně budou práce prvních čtyř týmů přijaty jen nějakým méně významným časopisem. Hodnocení vědy počtem publikací a impaktových bodů odvozených od citovanosti prací vede k viditelné bulvarizaci vědy, takže například v toxikologii pak vypadají popsané negativní účinky chemických látek na zdraví lidí mnohem dramatičtěji, než jaké ve skutečnosti jsou.
Blahodárná slepota
Vždycky když na mě z nějakého masmédia vybafne formulka „vědci zjistili“, zacloumá mnou příboj nevole. Nic netušící konzument informací je pomocí uvedeného zaklínadla manipulován k tomu, aby uvěřil, že sdělení, které bude následovat je pravdivé a nezpochybnitelné. Vědec má v rámci této formulky vlastnosti a schopnosti samotného Boha – předpokládá se hlavně jeho morální bezúhonnost, absolutní objektivita a oborová vševědoucnost. Skutečnost je ovšem jiná – vědecká obec je plná ptáčků nadšeně pějících píseň svých chlebodárců, ješitných tvrdolebců zuřivě se bijících za svou osobní víru data ne-data i kariéristických pochlebovačů a podkuřovačů, jejichž schopnost chytat ty správné větry dalece přesahuje všechny jejich ostatní schopnosti. Vzhledem k ohromnému množství lidí, kteří se považují a jsou považováni za vědce tomu ani nemůže být jinak. Většina vědců je díky způsobu financování a hodnocení vědy závislá na tom, aby dosáhla určitých výsledků a to navíc v určitém poměrně omezeném čase. Tento tlak vede k hromadění systematicky zkreslených dat, která jsou dále deformována procesem jejich zveřejňování. Takto prováděná věda bohužel poměrně často lže.
A jak z toho ven? Přiznat si problém je jistě prvním a nezbytným krokem k jeho nápravě. Následovat může rozšíření některých osvědčených metodických přístupů, jako je například technika slepého (či dvojnásobně slepého) pokusu, široce aplikovaná ve farmakologickém a medicínském výzkumu. Experimentátor provádějící takto koncipovaný pokus nemá informaci o zkoumaném subjektu (vztaženo na Mortonův případ – měří lebky, o nichž neví, zda patří indiánovi či bělochovi) a při vyhodnocování dat, nic neví o jejich účelu (prostě počítá průměrnou velikost někým jiným vymezených skupin lebek, aniž by věděl, že testuje hypotézu o rozdílné inteligenci lidských ras). No a nakonec by tu mohlo být třebas něco o morálce…
Diskuze:
