Z výsledků podobných experimentů vědci čerpají naději, že se jim podaří výrazně prodloužit také lidský život. Jenže kdo by chtěl žít třeba do sto dvaceti let s věčným kručením v žaludku?

Tony Hunter

 Biologové proto hledají molekuly, které v těle živočicha pozitivní efekt energeticky chudé stravy zprostředkovávají. Doufají, že nakonec najdou látku, která má při zajištění dlouhověkosti poslední slovo. Tu by pak syntetizovali a její pomocí zajistili lidem dlouhý život i bez hladovění. Na cestě za „elixírem mládí“ jsou vědci zatím na samém začátku a cíl je v nedohlednu. O dva kroky blíž k němu nyní postoupily týmy Tonyho Huntera a Andrewa Dillina ze Salkova ústavu v kalifornském La Jolla. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil prestižní vědecký časopis Nature.

Ubiquitin - maličký protein, který v buňce slouží jako značka navigující „buněčnou drtičku“ na to, co má zlikvidovat. (Kredit: University of Wisconsin)

Mladá bioložka Andrea Carranová z Hunterovy laboratoře se původně o dlouhověkost nezajímala. Dostala za úkol prozkoumat úlohu bílkoviny WWP-1 u myší. Savci jsou vybaveni hned třemi kopiemi genu pro WWP-1 a to práci Andrey Carranové komplikovalo natolik, že se rozhodla přesměrovat svůj výzkum na červíka Caenorhabditis elegans, který si v dědičné informaci nese jen jednu kopii genu WWP-1. Ve spolupráci s Dillinovým týmem vyblokovala červíkům příslušný gen a zbavila je tak bílkoviny WWP-1. Těm na první pohled nic nechybělo. Jen se zdáli náchylnější k nejrůznějším formám stresu.

Vědci z Dillinova týmu, kteří se zabývají stárnutím, „zavětřili“. Odolnost ke stresu chodí ruku v ruce s dlouhověkostí. Vytvořili proto červíky,  kteří produkovali zvýšené množství bílkoviny WWP-1, a zjistili, že žijí v průměru o pětinu déle, i když se v jídle nijak neomezují. A naopak, červíkům postrádajícím bílkovinu WWP-1 hladovění život neprodloužilo. Bylo jasné, že vědci narazili na bílkovinu, která představuje jeden ze schodů vedoucích od hladu k dlouhověkosti. Záhy se ukázalo, že WWP-1 má nepostradatelného pomocníka. Tím je bílkovina UBC-18. V těle hladovějících červíků musí působit WWP-1 i UBC-18 společně, jinak se dieta míjí účinkem a život červíků se neprodlouží. Bílkovina UBC-18 je tedy dalším z hledaných „schodů“ k dlouhověkosti.

Andrew Dillin

Carranová a její kolegové zjistili, že WWP-1 a UBC-18 společně navěšují na jiné bílkoviny molekulu označovanou jako ubikvitin. Ta slouží jako značka pro likvidaci bílkoviny ve vnitrobuněčných  „drtičích odpadků“. Řetězec z molekul ubikvitinu může ale sloužit i jako signál pro řízení procesů uvnitř buňky. Kam WWP-1 a UBC-18 připínají ubikvitinové zančky? A co se s takto ocejchovanou bílkovinou děje? Jaké jsou další „schody k dlouhověkosti“? To jsou otázky, na jejichž vyřešení Andrea Carranová a její kolegové usilovně pracují.

„Zatím jsme znali jen první krok, kterým omezení příjmu energie s potravou  prodlužuje život,“ říká Andrew Dillin. „Objevem těchto dvou bílkovin jsme postoupili o dva kroky dál a dostali jsme se blíž k molekule, která zachytává konečný povel a v odezvě na něj pak spustí procesy zajišťující dlouhý život ve zdraví. Úloha, jakou sehrávají molekuly WWP-1 a UBC-18 v organismu červů, se velice   podobá úkolům, které tyto molekuly plní v těle savců. Obě bílkoviny tak mohou významně přispívat k regulaci procesu stárnutí i u člověka.“ ˇ