Jens-Christian Svenning a pozemní lenochod Lestodon armatus. Kredit: Else Magård / Aarhus University.

Případ megafauny pěkně ukazuje, že ani věda není imunní vůči předsudkům. Koneckonců, i vědci jsou především lidé. Fosilní záznam na nás vyloženě křičí, že během posledních asi 50 tisíc let zmizelo mnoho druhů megafauny, savců, ptáků i „plazů, “ prakticky definovaných jako „těžší než 45 kg,“ na všech obydlených kontinentech. Jen mezi savci tento osud potkal přinejmenším 161 druhů.

Zdálo by se, že hlavní podezřelý je jasný. Jsme lovci a naši předci byli stejní jako my. Problém je, že se ke zmizení megafauny pojí dva velmi silné předsudky, jeden obstarožní a druhý moderní. Je až neuvěřitelné, jak životaschopná (bohužel) je představa „vznešeného divocha“ Jean-Jacquese Rousseaua. Mnozí lidí prostě odmítají uvěřit, že by naši předci nežili v idylickém souladu s přírodou a že by mohli ohrozit nějaké tehdejší druhy. Neméně vlezlé je moderní paradigma, podle něhož se vše zlé pojí se změnami klimatu. Od toho se odvíjejí dlouhé roky úmorných a nikam nevedoucích debat o roli klimatu ve zmizení megafauny.

Krušný osud megafauny. Kredit: Svenning et al. (2024), Cambridge Prisms: Extinction, Vol. 2

Odborníci dánského výzkumného centra ECONOVO (Center for Ecological Dynamics in a Novel Biosphere) při Aarhus University důkladně analyzovali dostupná data napříč mnoha obory a dospěli k závěru, že mnoho zmizelých druhů megafauny opravdu snědli tehdejší lidé. Do studie zahrnuli časové osy vymírání druhů megafauny, ekologii dotyčných druhů, genetické odhady velikosti jejich populací, doklady o lovu, historii klimatu i vegetace za poslední miliony let, evoluci a dynamiku populací fauny od konce období křídy, tedy za posledních 66 milionů let a doklady o šíření lidských populací i o jejich životním stylu, plus další faktory.

Nejprve uznali, že klimatické houpačky během nejmladšího glaciálu a po jeho konci nepochybně ovlivnily populace megafauny. Klidně je možné, že některé fatálně. Jedním dechem ale dodávají, že analýzy předešlých glaciálů a interglaciálů, kdy docházelo k neméně dramatickým klimatickým změnám, v žádném případě neukazují selektivní vymírání druhů megafauny, jako před 50 tisíci let. Jistě, vymíralo se, vymírá se pořád. Ale dřív vymíraly druhy velké i malé. To je zásadní rozdíl.

Logo. Kredit: Aarhus University.

Jak potvrzuje Jens-Christian Svenning, vedoucí výzkumu i centra ECONOVO, selektivní vyhynutí druhů megafauny, navíc ve velkém počtu, je za posledních 66 milionů let velice unikátní. Neméně unikátní je, že toto vymírání zasáhlo druhy v klimaticky stabilních oblastech stejně jako v nestabilních. Ve skutečnosti se ukazuje, že proměny klimatu, k nimž docházelo na sklonku nejmladší doby ledové, měly druhům megafauny ve většině případů spíše prospět. V otepleném světě jim mělo být lépe. Ale setkali se s lidmi.

Svenningův tým předkládá přímo záplavu důkazů. Nálezy pastí, stopy na zbraních a po zbraních, izotopy v kostech dávných lidí, všechno ukazuje na to, že lidé tehdy masivně lovili zvířata megafauny. Těžko se tomu divit, když před nimi běhaly ohromné hromady masa. Tehdejší lovci a sběrači samozřejmě nepohrdli ani malými druhy. Jejich lov sice nepřinášel tolik prestiže, ale k jídlu byly. Vtip je v tom, že největší druhy, tedy megafauna, jsou nejvíce náchylné k vylovení. Příliš pomalu se množí. Velmi bolestně to platilo zejména tam, kam lidé přišli s již vyspělými loveckými taktikami. Megafauna neměla sebemenší šanci.

Zmizení megafauny mělo závažné důsledky pro ekosystémy, v nichž tyto druhy žily. Z našeho pohledu jde o změny spíše nepříznivé. Svenning a spol. proto doporučují, abychom, kdykoliv je to možné, aktivně usilovali o nápravu v podobě reintrodukce velkých zvířat, přinejmenším těch dnes žijících.

Video: Talk om rewilding med Jens-Christian Svenning

Literatura

Aarhus University 28. 6. 2024.

Cambridge Prisms: Extinction, Vol. 2 (2024), e5.