Kočka – přítulná, mazlivá, přesto nezávislá, s dřímající duší lovce. (Kredit: Andrey, pexels.com, volné dílo).

Kočky s lidmi koexistují již asi 9 tisíc let. Počátky spolužití souvisí s přechodem na usedlý způsob života a rozvoj zemědělství v oblasti Úrodného půlměsíce. Sklady obilí přitahovaly hlodavce a ty zase své predátory. Lidé časem zjistili, že kočky lze ochočit a zajistit si tak jejich stálé deratizační služby. Přes domestikaci si kočky schopnost hbitého lovce uchovaly, a tak v naší blízkosti dokážou přežít i bez lidského majitele. Mnoho mourků, již někomu patří, má možnost volných vycházek a návratů domů. Databáze pohřešovaných zvířat (zde) dokazuje, že někdy se jim to nepovede. Přičemž většinu takových tuláků nikdo nikam nenahlásí. A pak jsou tu VIP Micinky, které lidskou domácnost opouštějí jenom v přenosce například při cestě k zvěrolékaři.

Zatímco počet chovaných psů, kteří v mnoha zemích podléhají registraci, lze více či méně přesně určit, u koček se můžeme pokoušet jen o odhady a jejich případné přemnožení regulovat odchytem a kastrací. Mamíí, tatíí, já chci pejska…nebo alespoň koťátko! Prosííím… Kolik rodičů slyšelo podobné žalozpěvy podpořené zcela upřímnými slzami. Ne, nekritizuji, chápu. Jako městské dítko jsem byla stejná a mé děti jakbysmet. A všechna má vnoučata již od narození vyrůstají s chlupatými kamarády.

Jenže právě pro děti zejména v tom nejmladším věku i pro plody v lůnech matek mohou být kočky rizikové. Samozřejmě, že díky přítulnosti menšího zvířete a možnosti pohladit jejich jemnou srst, působí dobře ochočená kočka na psychiku i mentální vývoj dítěte a budoucí matky pozitivně. Rizikové jsou případné přenosné nemoci. A je obecně známo, že kočkovité šelmy jsou jedinými známými definitivními hostiteli parazitického prvoka kokcidie kočičí Toxoplasma gondii, který sice může infikovat mnohé teplokrevní živočichy, ale jenom v epiteliálních buňkách tenkého střeva zástupců čeledě Felidae (kočkovití) se může oddávat sexuálnímu rozmnožování. V buňkách různých tkání mezihostitelů se však množí také, pouze ale nepohlavně. Zatímco skot a koně jsou pravděpodobně imunní, u prasat, ovcí, koz, kuřat… a lidí se první nákaza může projevit i příznaky, jež závisí od výkonnosti imunitního systému. Většina zdravých dospělých lidí napadení parazitem ani nezaznamená, jen zřídkakdo má mírné projevy, které ale vymizí i bez speciální léčby – bolesti hlavy, kloubů, mírná teplota, někdy zvětšení lymfatických uzlin. Lidé s imunodeficiencí, zejména s AIDS, jsou samozřejmě ohroženi nepoměrně více. Obrannými mechanismy nedostatečně omezovaný parazit může napadnout tkáň vnitřního oka, plic, či způsobit zánět mozku. Zcela nejhůře ale mohou na infekci doplatit novorozenci, jež se s toxoplazmózou narodí. Získají ji od matky, která se žel s infekčními cystami kočičích kokcidií setkala právě v těhotenství, zejména v třetím trimestru, aniž by měla v důsledku předcházející nákazy již vytvořené protilátky. Příkladem je velice smutný příběh Šimonka, který jako varování popsala jeho matka (zde). Těžké je co jen číst o slepém novorozeněti s hydrocefalem a dalšími důsledky poškození mozku, které má na svědomí T. gondii, natož ho jako rodič nebo sourozenec vskutku prožívat.

VLEVO NAHOŘE: Sporulovaná oocysta Toxoplasma gondii, zvětšeno 100x. (Kredit: Wikimedia Commons, volné dílo).

VPRAVO: Dva tachyzoity toxoplasmy uzavřené v parazitoforní vakuolární membráně v buňce v plících holuba. (Kredit: Jacques Rigoulet et al., Parasite, 2014, Wikimedia Commons, CC BY 4.0).

VLEVO DOLE: Tkáňová cysta T. gondii. Uvnitř jsou vidět pomalu se dělící bradyzoiti. (Kredit: Wikimedia Commons, volné dílo).

Špatnou zprávou je, že nakazit se člověk může, aniž by přišel do přímého kontaktu s kočkou. Připomeňme si proto stručně životní cyklus kokcidie kočičí. Nakažená kočka po dobu mezi 1 a 3 týdny vylučuje oocysty. Ty samozřejmě z místa, kde si byla „odskočit“, třeba z bedýnky se stelivem, může dál roznášet na tlapkách, v srsti. Samozřejmě, že i imunitní systém půvabného mňoukajícího stvoření proti parazitickým prvokům bojuje, není důvod parazita rozsévající zvíře utratit, jenom po jistou dobu v rámci možností izolovat a striktně dbát na hygienu. Špatnou zprávou je, že vyloučené oocysty vytvoří v průběhu 1 až 5 dnů odolné spory, které si v suchém chladnějším prostředí uchovají infekčnost po dobu i několika měsíců. Kontaminují okolní půdu, vodu, rostliny, případně zařízení bytu.

Když zvíře pozře kontaminovanou potravu nebo se „díky“ nemytým rukám, zelenině, ovoci nebo nedostatečně tepelně upraveného masa nakaženého zvířete, včetně kuřete, spory dostanou do trávícího ústrojí hostitele, přeměňují se na takzvané tachyzoity, jež napadají nejdřív buňky střev, které přinutí vytvořit z buněčné membrány speciální komůrku – vakuolu, v ní se parazit replikuje nepohlavně. Po smrti buňka praskne a namnožené tachyzoity se krví roznesou do mnohých orgánů a tkání – tedy i do zmíněného oka a mozku. Imunitní systém se je ale naučí rozeznávat a eliminovat. Právě test na přítomnost protilátek v krvi může odhalit již překonanou toxoplazmózu, o níž jsme neměli ani tušení. Taková situace se týká velkého procenta lidí. Odhad prevalence se liší v závislosti od oblasti a země od asi 10 až po 60 %. V ČR má tyto protilátky v krvi asi 25 až 38 % lidí (zdroj). Jenže evoluce probíhá vždy na obou stranách – jak u patogenu, tak i jeho oběti. I kokcidie kočičí „vynalezla“ strategii, jak se v některých případech před imunitní odpovědí ukrýt. Zapouzdří se a zejména v kosterních svalech, v srdečním svalu – myokardu, v mozku nebo tkáních vnitřního oka vytvoří takzvané tkáňové cysty. Ty mohou přetrvávat i po celý život hostitele, aniž by mu ho nějak znepříjemňovaly. Nicméně v případě výrazného oslabení organizmu mohou revitalizovat do aktivní formy.

Životní cyklus parazita kokcidie kočičí (Toxoplasma gondii ). Pohlavně se množí pouze v buňkách epitelu tenkého střeva kočkovitých šelem. V těchto buňkách chybí enzym rozkládající kyselinu linolovou. (Kredit: Wikimedia Commons, volné dílo).

Z hlediska kokcidie nejsme moc zajímavými mezihostiteli. Mnohem důležitější jsou myši, potkani či krysy, které když se nakazí, ztrácejí vrozený strach před kočkami. Ba právě naopak, pach kočičí moči začne být pro ně přitažlivý, a tak se mnohem častěji stanou potravou predátora. Kokcidie si je doslova ochočí a přinutí se obětovat v prospěch parazita, jenž se snaží o pohlavní rozmnožování. Jen málokoho obešlo povědomí, že výzkumem zaměřeným na změny chování lidí nakažených toxoplazmózou se zabývá český evoluční biolog, profesor Jaroslav Flegr z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Jeho výsledky v této oblasti neušly pozornosti výboru Ig nobelovek a jednu mu v roce 2014 udělil. Prof. Flegr, jenž je sám milovníkem koček, napsal na téma působení kokcidie kočičí na chování a zdraví člověka nejen řadu odborných článků, ale i popularizační knížku Pozor TOXO! (2011). Je sice zaměřena na metodologii vědy, nicméně právě přes podrobný výzkum toxoplazmózy a jednotlivé kapitoly zde) nabízejí dobrý přehled parazitem způsobených problémů, jimiž se Flegrův tým zabýval.

Snímek pozitronovou emisní tomografií (PET) zobrazuje anatomické a neurofyziologické změny na mozku člověka se schizofrenní; předpokládá se, že mnohé příznaky jsou zapříčiněny zmenšeným objemem čelního laloku (červeně) a naopak zvýšenou hladinou dopaminu ve striatu (zeleně). (Kredit: Wikimedia Commons, volné dílo).

Za zmínku stojí, že některá zjištění, zejména ta, která se týkají změn lidského chování pod vlivem prodělané skryté toxoplazmózy, si mezi biology našla nesouhlasící oponenty (zde). Nicméně práce, kterou potvrdil korelaci mezi parazitární nákazou a zvýšeným rizikem propuknutí schizofrenie, je jedna z mnohých, které tuto souvislost již dávno naznačují.

Nyní se na práce zabývající se touto tématikou zaměřili výzkumníci v jedné z největších australských psychiatrických léčeben – The Park Center for Mental Health na předměstí Brisbane. V článku Vlastnictví kočky a poruchy související se schizofrenií a psychotickými zážitky: Systematický přehled a metaanalýza (Cat Ownership and Schizophrenia-Related Disorders and Psychotic-Like Experiences: A Systematic Review and Meta-Analysis), publikovaném v časopise Schizophrenia Bulletin, popisují souvislosti mezi vlastnictvím kočky v dětství a rozvojem schizofrenie v pozdějším věku.

Vědci provedli rozsáhlou rešerši mnoha studií zveřejněných od 1. 1. 1980 do 30. 5. 2023, identifikovali 1 915 potenciálně vhodných prací, 106 z nich prostudovali detailně a do své podrobné analýzy zahrnuli 17 studií, v nichž autoři používají vlastní, tedy z jiných zdrojů nepřevzaté údaje o vlastnictví koček a následcích, jež souvisejí se schizofrenií. A k jakým závěrům Australané metaanalýzou dospěli? Vlastnictví koček, případně srovnatelný úzký kontakt s nimi v dětském věku prý více než na dvojnásobek (2,24) zvyšuje riziko pozdějších poruch souvisejících se schizofrenií. Korelace s jinými psychotickými stavy se však ukázala jako nejednoznačná. Na základě vybraných studií nelze přesněji omezit věk, v němž toto zvýšené potenciální nebezpečí vzniká, podle konkrétních výzkumů jde o období do 7, resp. 10. roku dítěte. I když upřesnění nejohroženějšího věku budou muset odhalit další výzkumy, je zřejmé, že jde o období rychlého dozrávání mozku.

Australští vědci se tématem zabývají delší dobu. Před jedenácti lety zveřejnili výsledky jiné metaanalýzy, do které zahrnuli 38 studií (zde). Výsledky odhalily, že pacienti s rozvinutou schizofrenií mají v krvi protilátky proti toxoplazmě téměř třikrát častěji než lidé bez této diagnózy. To značí, že testovaní schizofrenici s větší pravděpodobností někdy ve svém životě infekci překonali, což souzní s recentní studií, která zároveň poukazuje na nejohroženější dětský věk, kdy k tomu – vzhledem na riziko schizofrenie – pravděpodobně došlo. Porovnávání rizikových faktorů schizofrenie vedlo k jinému zajímavému zjištění: riziko rozvoje schizofrenie u člověka, jehož nejbližší příbuzný 1. stupně jí trpí, je relativně vysoké, téměř desetinásobné vzhledem k běžné populaci. Jenže riziko spojené se specifickými genetickými polymorfismy je podstatně nižší, což naznačuje, že velkou roli v ohrožení hraje negenetický faktor ve společném prostředí, nejčastěji domácnosti. A tím může být například kočka, přesněji výskyt kočičí kokcidie.

Video: Toxoplazmóza: Pravda, fikce a bláznivé kočičí dámy? 13. Toxoplazmóza ve zprávách Kredit: Maddie's University

Zdroje: Schizophrenia Bulletin 1, 2, Medical Xpress