Co si asi octomilka myslí o mrtvolkách? Kredit: Christi Gendron, CC BY-SA 4.0.

Zběsilé dohady kolem umělých inteligencí odkrývají skutečnost, že mnozí lidé nejsou ochotní připustit, že živé organismy, samozřejmě včetně nás, vlastně fungují prakticky stejně. I my jsme neuronální sítě, které se během života učí tím, co jim kdo poskytne. Zároveň máme řadu „algoritmů“ vrozených, a přestože se pyšníme svobodnou vůlí, když se dostaneme do vhodné situace, příslušný algoritmus se spustí a nám to obvykle vůbec nedochází.

Lidé podobné věci slyší často velmi neradi. Proto je bezpečnější používat odstup a zkoumat je, řekněme, třeba u patetických mušek. Obzvláště vhodné jsou k tomu octomilky (Drosophila melanogaster), které jsme si oblíbili jako laboratorní model, skoro na všechno. Jejich výzkum pak nezřídka vyloví věci, které se dotýkají i nás.

Christi Gedron.

Kredit: University of Michigan.

Christi Gendronová z University of Michigan a její kolegové se zaměřili na jeden takový algoritmus, který mají ve svých neuronových sítích octomilky, a který se týká souvislosti mezi sledováním mrtvých mušek a stárnutím. Navazují na svůj nedávný objev, podle něhož octomilky v přítomnosti mrtvolek vlastního druhu rychleji stárnou, přičemž to má spojitost se serotoninovými receptory.

Gendronová a spol. uspořádali sérii poněkud morbidních experimentů, v nichž živé octomilky vystavili mrtvolkám. Ukázalo se, že algoritmus v octomilce v takovém případě spustí aktivitu v takzvaném elipsoidním tělese (Ellipsoid body), což je jedna ze struktur v mozku octomilky. Konkrétně jde o dva typy neuronů R2 a R4 (Ring neurons) a klíčovou roli v tom hraje serotoninový receptor 5-HT2A. Ten důvěrně známe z lidské biologie v souvislosti s ohromným spektrem efektů, problémů, léčiv a podobně.

Logo. Kredit: University of Michigan.

Roli těchto neuronů badatelé následně ověřili experimentálně. Když je uměle stimulovali, octomilky stárly rychleji, i když neměly to potěšení z mrtvolek. Badatelé jsou přesvědčeni, že narazili na mechanismus (určitě ne jediný) regulace stárnutí, který reaguje na podmínky prostředí a získanou zkušenost konkrétní octomilky.

Budoucí výzkum tohoto mechanismu by mohl vést k novým postupům léčby stárnutí a usnadnění života mnohým seniorům. Případ octomilek sledujících mrtvolky ale také ukazuje, že existuje i další úhel pohledu na lidské chování a fyziologii. I my v sobě zjevně máme spoustu podobných algoritmů, nepochybně starobylého původu, kdy je chování s dalšími projevy významně ovlivněno vnímáním situace v okolí.

Ví se o nich jen velmi málo, je z mnoha důvodů obtížné je zkoumat, ale jejich dopad na jednotlivce i společnost je zřejmě značný. Jedním z příkladů může být souvislost mezi nižší očekávanou délkou života a agresivním chováním i kriminalitou. Kdo vyrůstá v drsné čtvrti, nemívá důvod příliš investovat do vzdělání. V extrémním případě to bývá vidět u vojáků na frontě, jejichž očekávaná délka života se může měřit v týdnech nebo i dnech. Zdá se, že když tenhle lidský algoritmus zjistí, že vyhlídky nejsou dobré, může přepnout na režim „po nás potopa.“

Literatura

Phys.org 13. 6. 2023.

PLoS Biology online 13. 6. 2023.