Kočičí tygr s uloveným klokanem. Kredit: Northern Territory Department of Environment and Natural Resources.

Lidé si obvykle myslí, že evoluce je rychlá asi jako ledovec. Že se sice sune vpřed, ale tak pomalu, že si toho během svých životů ani nevšimneme. Jenže lidé mají zvláštní nadání mýlit se téměř ve všem, co si o evoluci myslí. „Evoluce“ zahrnuje řadu rozmanitých mechanismů, které sice mohou být propojené, ale běží do značné míry samy o sobě. Všude kolem nás, každý rok, měsíc, den a v případě bakterií i každou minutu se objevují změny, s nimiž neúnavně pracuje prostý a účinný přírodní výběr. To je mikroevoluce.

Velbloud jednohrbý v Austrálii. Kredit: Wikipedia, Jjron.

Makroevoluce, která zahrnuje vznik a vývoj druhů i celých vývojových linií, je pochopitelně pomalejší. Ale i ona dovede být tak rychlá, až se nám z toho tají dech. Existují případy, kdy nám nové druhy vznikají doslova před očima, během velmi krátké doby. Tenhle „ledovec“ dovede jet jako namydlený blesk, pokud panují vhodné podmínky. Takové situace se objevují spontánně v přírodě a zároveň je s oblibou vytvářejí lidé, ať úmyslně či nikoliv.

Perfektním příkladem je Austrálie, která se nejprve po rozpadu Gondwany stala izolovanou laboratoří evoluce, do které pak lidští kolonisté, pravěcí i moderní, navozili spoustu nových druhů, čímž spustili nové, často velmi nákladné a kontroverzní evoluční experimenty. Dnešní Australané by byli určitě šťastnější, kdyby k biologickým invazím do Austrálie nedošlo nebo alespoň ne v takovém rozsahu. Ale stalo se a my jsme teď svědky rychlé evoluce invazních druhů v novém prostředí.

Psi dingo se dostali do Austrálie před pár tisíci let z jihovýchodní Asie. Jsou to sice stále psi a mohou se křížit s ostatními psy, ale je u nich zřetelné působení unikátních selekčních tlaků, které psy dingo postupně mění. Už teď mají oproti běžným psům širší lebky, ohebnější klouby, jsou mnohem méně vstřícní k člověku a mnohem častěji vyjí, než štěkají.

Ropucha obrovská v Austrálii. Kredit: Wikimedia Commons,Froggydarb.

Příběh velbloudů jednohrbých v Austrálii je velmi podobný, jen se tam dostali mnohem později. Přivezli je v polovině 19. století z Afghánistánu a Pákistánu a ve vyprahlé centrální Austrálii nalezli ráj na Zemi. Dnes tu žije zřejmě největší populace těchto velbloudů, která má velmi malou genetickou diverzitu, protože vznikla z pár původních jedinců. To je příhodná situace pro působení přírodního výběru.

Dalším úspěšným dobyvatelem Austrálie jsou kočky domácí. Jsou tam od 18. století, možná i déle. Rády zdivočí a staly se asi nejvíce obávaným zabijákem původní australské fauny. Zabijí všechno od hmyzu a malých obratlovců až po menší klokany. Zdivočelé kočky se v Austrálii rychle zvětšují a už teď se běžně se tam objevují kočky o 50 procent těžší než klasické kočky domácí. Občas tam narazí na kočičího tygra o váze 12-15 kg a už v roce 2005 tam ulovili kočku o délce 1,5 metru, tedy dvakrát větší než by měla být.

Přírodní výběr zřetelně působí i na další obávané vetřelce v Austrálii – jedovaté ropuchy obrovské ze Střední a Jižní Ameriky. Přivezli je tam ve třicátých letech, aby lovily škůdce na plantážích cukrové třtiny. Ale ošklivě se to zvrhlo. Přírodní výběr jim protahuje nohy, aby se mohly rychleji pohybovat. Některé také přecházejí z nočního způsobu života na denní.

Přírodní výběr a další mikroevoluční mechanismy řádí v Austrálii jako pominuté. Jak se ale sugestivně ptá Bill Bateman z australské Curtin University na webové platformě The Conversation, objeví se v Austrálii časem nové druhy? Zkušenost s jinými případy bleskové makroevoluce říká, že je to docela dobře možné. V podstatě stačí zastavit genový tok mezi australskými velbloudy, kočkami nebo ropuchami a jejich protějšky jinde ve světě. K tomu může dojít velmi rychle, pokud se například objeví vhodné mutace. Jak říká Bateman, časem mohou v Austrálii mít kočky australské.

Video: Feral cat cull in Australia

Literatura

The Conversation 19. 1. 2023.