Páteří mýtů bývají příběhy bohů. K autentickému mýtu většinou bohužel nemáme přístup, žil spíše jako slovní stránka náboženských obřadů, v obřadních písních. Z nich máme zachováno jen málo. Většinou jsme odkázáni na už použité mýty (viz článek Použité mýty), totiž použité k nějakému novému autorskému dílu. V relativně autentické podobě to jsou střípky vyprávění roztroušené v homérských eposech a reminiscence u tragiků; v tvrději autorských přepracováních pak nejrůznější mytografie a mytologie, tedy systematická pojednání příběhů o bozích. Zdaleka nejstarším a nejvýznamnějším takovým textem je Hésiodova Theogonie, epos o Rození bohů. Je předchůdcem prozaických naučných „mytologií“, jaké jsou vydávané dodnes. Příběhy už jsou autorsky učesané: Z mnoha lokálních verzí se vyberou takové, které je možno pospojovat – a pro orientaci v nich se představí systém, jak se v tom celém vyznat, většinou pomocí genealogií. Každé takové dílo nejméně z poloviny vypovídá spíše o svém autorovi a jeho době. Dotyčná díla se navzájem liší výběrem zpracovaných mýtů a způsobem jejich navlečení na tu či onu osnovu, ale společná jim je představa leckterých čtenářů, že díky nim už se už v řeckých mýtech vyznají.
Hésiodův spis ovšem uchovává také část atmosféry božských příběhů, neboť je to ještě dílo básnické, skutečný epos. Homérské eposy byly hrdinské, Hésiodovy eposy jsou zbožně naučné. Homérské eposy byly velice dlouhé, všechno popisovaly „v epické šíři“; Hésiodovo dílo je mnohem stručnější, nepřejícný čtenář by řekl, že skoro jako příručka. Společným problémem pro novodobé překladatele je převod hexametrů do nějaké novodobé české poetické formy, jinak se obtíž pouze přehodí na čtenáře. Viz článek Homérské eposy.
V homérských eposech byly boje mezi lidmi odrazem problémů mezi bohy. Hésiodovy eposy vyrůstají z naprosto jiného prostředí, nejde v nich o hrdinství, nýbrž o řád, v případě druhého Hésiodova díla (Práce a dny) dokonce o práci, především o práci na venkovském hospodářství. Bájný Homér líčil svět hrdinů, Hésiodos svět sedláka, avšak v rámci téhož náboženství.
V dalším průběhu antiky jsou homérské eposy i eposy Hésiodovy chápány jako zdroj poučení o bozích, tedy o příbězích bohů. „Homér“ a Hésiodos budou chápáni jako teologové (theologoi, bohoslovci), samozřejmě s řadou diskuzí i opozičních návrhů. Toto je snad nejstarší význam slova teologie, dalším jeho starým významem je interpretace věšteb.
Hésiodos
Hésiodos je plně historická postava. Nevíme ovšem, jak vypadal. Jeho dodatečně vytvořená fiktivní podoba je zachycena v portrétu tzv. Pseudo-Seneky, jehož řadu mutací najdeme mezi bustami z římské doby.
Psal v době kolem roku 700 před n. l., a to v pevninském středním Řecku. Žil v Boiótii, ve vsi Askra (Askré) v pohoří Helikón, 20 km západně od Théb. Místo popisuje jako velice nepříjemné, stěžuje si na drsné klima a bídné poměry. Jeho otec se tam nejspíš přestěhoval z pobřeží Malé Asie, když zchudnul. Přesto je Hésiodos věrný selskému údělu, netouží po hrdinství bojovníků ani lesku měst, nicméně si občas postěžuje. Směs oddané pracovitosti a nářků je pro něho typická.
Oba jeho eposy mají didaktickou povahu, druhý výrazněji. Z novodobého hlediska jsou sice ještě příliš epicky květnaté, začínají vzýváním múz a postupují komplikovaněji, než by odpovídalo holé obsahové lince – nicméně jsou koncipované diachronicky, podle „časové osy“. Ta sice patří k téměř každému vyprávění, taková je přece struktura příběhu (i když ji např. homérské eposy rády komplikují řadou časových a významových rovin), přesto lze Hésioda považovat za vynálezce toho, jak časovou osu využít k systematizaci. Tuto roli zatím mají „generace“, v druhém eposu také „věky“ i kalendářní roční cyklus.
Theogonie
Theogonie, nejstarší řecký mytografický (mytologický) spis, má přes jeden tisíc veršů. Text je považován za pravý, problémy s přesnou lokalizací jeho původního závěru přenechme filologům.
Jde o Rození bohů, o to, jak se jednotliví bohové a bohyně objevili, z kterých bohů se zrodili (gonos je zrozenec). Nutno předeslat, že v řeckém náboženství svět není stvořený, ani vyrobený, ba ani vybojovaný – což jsou nejznámější náboženské představy. Bohové nejsou „nadpřirození“, takový pojem ani nelze řecky vyslovit, ale jsou pořádajícími silami, strukturují a uzpůsobují svět i lidi k obrazu svému. Pouze v tomto smyslu jej „tvoří“. Postupné rození bohů má vysvětlovat nejen, kde se bohové vzali a jaké jsou mezi nimi vztahy, ale také postupně se proměňující strukturaci světa, nakonec i lidské společnosti. Na rozdíl od ostatních živáčků jsou bohové nesmrtelní, avšak rodí se podobným způsobem. S trochou nadsázky lze říct, že až na výjimky se rozmnožují pohlavně.
Těžištěm popisu je Diova vláda, k ní zde všechno směřuje. K Diovi a Héře samozřejmě patří další Olympané. Toto zaměření eposu je zjevné už z úvodního zpěvu múz (ve verších 5-10), od nichž se prý Hésiodos naučil takto zpívat. Músy zpívají pěkně „od začátku“ (45, ex archés), což lze pochopit i jako „od počátku“, pokud ovšem tomu „počátku“ nepřiřkneme mimořecký (např. hebrejský) nebo mnohem pozdější (např. Aristotelův) význam. Hésiodos pak výklad strukturuje podle pomyslné časové osy, takže k Diovi a Héře dojde až skoro na konec, nicméně k Diově vládě celý epos směřuje. (Hésiodově úctě k Diovi a Héře nijak nevadí, že v řeckých mýtech je Héra líčena také jako druhá nebo dokonce třetí Diova žena, která si svatbu s tímto svým mladším oblíbencem skoro vynutila.) Starší bohové jsou spíše příležitostí k výkladu toho, jak se Zeus zrodil a získal vládu. Je asi marné spekulovat o tom, zda jsou primitivnější nebo vznešenější. Nejspíš obojí, protože zakládají pozdější možnosti, leč vesměs způsobem, který je drsnější než pozdější zvyky.
Zásadní problém je, nakolik je představa o generacích bohů přímou součástí řeckých mýtů, a nakolik je spíše Hésiodovou metodou, jak diachronicky uspořádat příliš různorodé mýty. Na jedné straně jsou totiž genealogie, tedy původ a rození, častými schématy mýtů, na druhé straně Hésiodův postup překračuje obvyklou míru této genealogické provázanosti, provádí výběr a částečně i formalizaci generací. Vlastně v oboru mýtů dělá něco podobného, jako když mnohem později paleontologové přijdou s představou, že tak různorodí živočichové nežili naráz, nýbrž postupně za sebou, v nějakých diferencovaných epochách. Bohové jsou ovšem nesmrtelní, takže nevymírají, pouze přestávají být dominantními, když se vlády ujme novější generace.
Hésiodův pokus o racionalizaci struktury mýtů rozčleněním bohů na tři generace je nejspíš inspirován také maloasijskými a babylonskými tradicemi, i když přímo číslování těchto generací je až dílem vykladačů Hésioda.
Generace bohů
Systematizující zpracování mýtů v Theogonii se většinou vykládá podle schématu tří generací bohů: Úranova, Kronova, Diova. Hésiodos to snad nějak takhle mínil, i když v textu samotném je to spletitější. Těžko říct, kdy pozdější vykladači vylupují intenci autora, a kdy příliš zjednodušeně schematizují.
1. Gaia (Gaia, Gé, Země) a Úranos, syn Gaie. Země a hvězdné Nebe. Řecky je Nebe rodu mužského. Tento pár se ustavil působením Eróta, jenž patří mezi potomky Chaosu, který byl před Gaiou.
Gaia je líčena jako bezpečné sídlo bohů i smrtelníků, díky široké hrudi. Úranos, kupodivu potomek Země, jako temné noční nebe.
Země sama rodí hory, nymfy a moře. Spolu s Úranem rodí Ókeán a Títány, včetně bohyně Rheie. „Po nich přišel ten nejmladší na svět, úskočný Kronos, nejstrašlivější z dětí; měl otce bujného nerad“ (137n). Dále Země rodí také Kyklópy (v jiných verzích mýtů jsou ovšem potomky Poseidóna, tedy Diova bratra) a storuké obry.
Země sténala, byla přeplněna Úranovými zplozenci. Vytvořila proto nezlomný srp (161), kterým Kronos odťal Úranovi pohlaví (180). Z jeho krůpějí na zemi se zrodily Erínye a Giganti, v moři se z něj „bílá ronila pěna“ (191), ze které se zrodila Afrodíté, jejímž údělem je „panenské laškování i usmívání a šalba, sladké potěšení i láska a roztomilosti“ (205n). K ní se přidružil Erós, který se zrodil už dávno, dokonce způsobil ustavení 1. božského páru. (Pak se ovšem objeví také jako synek Afrodíty, kterou znovu potkáme mezi božstvy 3. generace. Zatím ten systém není bezrozporný.)
2. Kronos a Rhea (Rheia). Kronos je líčen jako mstitel bezpráví, které na Gaie páchal Úranos.
Motiv kastrace nebo ještě důkladnějšího sexuálního zmrzačení nebeského boha jeho synem nápadně připomíná čin churritského boha Kumarbiho, ten svému nebeskému otci pohlaví dokonce snědl. Tento motiv z jihovýchodní Anatolie 3. tisíciletí před n. l. známe prostřednictvím chetitského přepracování o tisíc let později. Ovlivnil i babylónské a fénické tradice, v Řecku se v takto tvrdé podobě objeví jen okrajově, spíše u autorů, kteří budou hledat alternativy za Hésiodův výklad.
Kronos je však také vládcem zlatého věku a v řadě řeckých obcí mu zůstane i část role v péči o setbu a úrodu, přestože většina zemědělské péče patří Démétře. Latinskou analogií Krona bude Saturnus.
Vystřídáním vlády ovšem generační problémy nepřestávají: „Rhea ulehla s Kronem a zrodila proslulé děti“ (453). Kronos je polykal, neboť věděl, že ho vlády zbaví vlastní syn.
3. Zeus a Héra, jimi začíná vláda „jasných bohů olympských“ a s nimi současná podoba světa.
Bohyně Rhea Krona přelstila, zrodila Dia tajně v Krétské jeskyni Psychró (viz článek Kultovní jeskyně minojské Kréty). Zrození v jeskyni Zeus sdílí s řadou řeckých i neřeckých bohů.
Když Zeus dorostl, vysvobodil své sourozence, přemohl Krona a ujal se vlády, což bývá situováno do Olympie. Tamní svatyně se jmenuje podle titulu Dia Olympského, nachází se pod Kronovým pahorkem na Peloponésu, nikoli pod Olympem na severu Řecka. Theogonie podrobně líčí také pokus o vzpouru proti Diovi, boje s Titány a obry; Diovy blesky udolaly i strašlivého Tyfóna, byl zahrabán pod Etnu. V jiných verzích Kronos skončil stejně jako Úranos kastrací nebo useknutím údu.
Společnými potomky Dia a Héry jsou Arés a možná i Héfaistos, většinu ostatních Olympanů Zeus zplodil s jinými matkami. Tato fakticky další generace se ve výkladech počítá ke třetí. A teprve novoplatonici závěru antiky si položí otázku po možném konci vlády Olympanů.
Opomíjená „nultá“ generace
Říká se, že matematici na rozdíl od (ostatních) lidí počítají od nuly. Podobný pohled na výklad generací bohů přináší zajímavé věci. Ustavení první generace božstev podle textu Theogonie je totiž zavilé:
(116-122) „Tak tedy nejdříve vznikl Chaos, ale pak Země / širokoprsá, to navěky bezpečné pro všecky sídlo, / pro nesmrtelné, jimž temeno sněžného Olympu patří, / spolu s mrákotným Tartarem v útrobách široširé Země – / a s ní Erós, jenž z věčných bohů je nejspanilejší, / údy oprošťuje a veškerých bohů i lidí / mysl v prsou si podmaňuje i rozšafný rozum.“
(123-129) „Z Chaosu černá Noc a Erebos počátek vzali; / z Noci se zase narodil Aithér (Jas) a Den, který v lásce / z objetí Erebu počala matka a přivedla na svět. / Země zrodila napřed jí samé podobné nebe – / Úrana plného hvězd, kol dokola aby ji halil, / aby blaženým bohům byl navěky bezpečným sídlem; / mocné pak zrodila hory, ty rozkošné příbytky bohyň…“
Ještě před Úranem (Nebem) – a dokonce i před Gaiou (Zemí) – je zde jakási nultá generace, začíná Chaosem. Plodnost potomků Chaosu neustává ani po vzniku Země a zrození Úrana. A nezdá se, že by potomci Chaosu byli kdy poraženi, jsou pouze překryti a zastíněni pozdějšími postavami a ději. Linie potomků Gaie se však nikdy nezkříží s přímými potomky Chaosu, takže Gaiu můžeme chápat jako vymezení vůči neurčitému Chaosu, ten je ostatně středního rodu. Gaia spolu Úranem zakládá pevný řád světa, leč Chaos a jeho potomci v něm nepřestanou působit.
Nultou generaci zakládá Chaos, sexuálně nediferencovaný. Potomky Chaosu jsou propastný Tartaros a „nejspanilejší“ Erós, tedy touha plodit, dále Erebos (tma v mužském rodě) a Noc, z nichž se rodí Jas (Aithér) a Den. Noc má i další potomky, např. Osud, ten se později objeví i jako úradek Diův. Primordiální síly „nulté generace“ jsou z dalších výkladů poněkud vyřazeny, s výjimkou Eróta, který se do děje vrací jako průvodce Afrodíty a pak jako její syn. Důležitější je, že podle Theogonie Erós propojuje nultou a první generaci, když co by potomek Chaosu ustavuje vztah Gaie s Úranem.
Ozvěny, alternativy a kritika Hésioda
Hésiodovi bývaly připisovány také díla jeho pokračovatelů, např. Katalog žen (alias Velké éhóai), Héraklův štít a další básně.
Zajímavější jsou spisy, které v 6. s 5. století před n. l. zpracovávají látku Theogonie jinak. Zčásti jde jen o výtahy nebo prozaická přepracování, zčásti však o alternativy, někdy i hodně provokativní. Častým motivem oněch alternativních mytologií bude nespokojenost se zařazením Dia až do třetí generace, případně i nechuť k primordiálním silám, které jsme zde pracovně popsali jako „nultou“ generaci. Nejkřiklavější bude excentrický spis Ferekýdův a orfická báseň komentovaná v textu Papyru Derveni („Zeus se první zrodil…“).
Návaznost nebo alternativu Hésiodova pojetí představuje také zmínka Parmenidova zlomku B 13: „Nejdříve ze všech bohů byl zosnován Erós.“ Rozličná pojetí Eróta a Afrodíty diskutuje také Platónův dialog Symposion, odkud je i zmíněný citát Parmenida. Pochopení Eróta jako jednoho z primordiálních božstev nemizí ani pod tlakem představy o rozverném synkovi Afrodíty, viz článek Erós.
Didaktická povaha Hésiodova eposu mu vynesla věhlas i kritiku. Vedle kritiky náboženské, tedy v alternativních mytografiích (mytologiích), se objeví také kritika morální a racionální. Přesvědčivě to už v 6 století před n. l. spojil Xenofanés, který antropomorfní a proměnlivé bohy považuje za nemravné, nerozumné a jakoby namalované lidmi (viz článek Země u Xenofanových nohou). Velký vliv má způsob, jakým svoji nechuť k Homérovým a Hésiodovým popisům božských sil vyjádřil Aristotelés. Místo temné tekutostí iracionálních počátečních sil hledal jasný „princip, počátek“ (arché). Hésiodův popis se mu nelíbí: Samá nerozumná božstva na začátku! Výkladově vzato tu je „počátkem“ Chaos, což je pro metafyzika pohoršlivé. (Výše citovaný překlad Julie Novákové užívá žido-křesťranskou výkladovou koncesi, když překládá „Z Chaosu černá Noc a Erebos počátek vzali…“ V originále je spíše „vznikli“, ale je možné to pochopit lecjak. Ani křesťanům se Hésiodovo dílo většinou nelíbí, protože v zápalu pro koncept stvoření často přehlédnou analogii mezi „nultou generací“ a zmínkou Geneze o stavu před stvořením, Gen 1,2: „Nad propastí byla tma.“) Mánie hledání „počátku“ se na text Theogonie uplatňuje obtížně už proto, že jde o zbožné básnické dílo, nikoli traktát aristotelské metafyziky. Chaosem to prostě začíná.
Za alternativu vůči Hésiodovi lze považovat i široce popularizovaný „Pelasgický mýtus o stvoření světa“. Tato literární fikce Roberta Gravese (1895-1985) využívá Ferekýda, častěji však mnohem pozdější zdroje i vlastní fantazii ovlivněnou konceptem stvoření. Přitom sugeruje, že jde o nejstarší verzi mýtů v egejském prostoru. Jako literatura je to zajímavé, problém je v záměně za žánr kritické rekonstrukce. Najdou se však i akademické pokusy o podobná řešení. Více o tom snad někdy v souvislosti s Ferekýdem.
Závěr o potížích s pochopením rození bohů
Pokud někdo čekal, že bude mít konečně jasno o genealogiích bohů a bohyň, tedy přinejmenším řeckých, může být trochu zklamán, protože se to docela komplikovalo. To už tak s bohy i bohyněmi bývá. Hésiodos se pokusil o první systematický výklad, ale úplnou jednoznačnost do toho vnesou až další mytografové, a to jak vykladači Hésioda, tak alternativci. Hésiodos je ještě plně uvnitř starého náboženství, což limituje i jeho snahu vybrat a sestavit co možná bezrozporné verze genealogické sítě.
Pokusil jsem se Hésiodovu Theogonii vykládat co možná autenticky a konsenzuálně, ne konstruovat další schémata nebo dokonce alternativy. Hésiodos je povahou přemýšlivý sedlák, který chce v mýtech zavést pořádek podobný tomu, jaký má na statku. Nikoli pořádek, jaký vidíme při výřadu ulovené zvěře. Pro školometné lidi hledající jednoznačné poučení bývá dávné dílo venkovského básníka moc komplikované. Pokud se někdo chce „naučit“ některou z mnoha možných jednoznačných podob vykuchaných mýtů, má sáhnout rovnou po příručkách řecké mytologie z pozdějších dob. (Ty jsou někdy jasné jako rada českého výčepního rozmazlenému intelektuálovi: „Dej si pivo a nekomplikuj to!“ – Tohle by se teď mělo kompenzovat Ladovým obrázkem vánočního interiéru české venkovské hospody, jenže autorská práva přitvrdila, takže nezbývá než si jej představit.)
Literatura
Hésiodos: Zrození bohů, Práce a dny; v Zpěvy železného věku, přeložila Julie Nováková. Praha: Antická knihovna 1990.
Eliška Luhanová: Zrození světa: kosmologie básníka Hésioda. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2014.
Jean-Pieree Vernant: Počátky řeckého myšlení. Přeložil M. Rejchrt. Praha 1993, 20122.
Jean-Pieree Vernant: Vesmír, bohové, lidé: nejstarší řecké mýty. Přeložila Z. Dlabačová. Praha 2001.
Veronika Konrádová: Kosmogonické a theogonické motivy v Hésiodově Theogonii. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně 2008.
Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010, s. 69-79.
Fotogalerie Greek deities v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:
Diskuze:
