Tímto článkem začínáme první pokračování malého a značně subjektivního čtenářského deníku - jeho zdrojem ovšem nebudou knihy, ale výhradně tištěné časopisy. Na rozdíl od rubriky Linky, která se bude na Oslu objevovat snad více či méně pravidelně, bude tento seriál naopak pouze občasným útvarem závislým na tom, jaká tiskovina se zrovna dostane pod oslí kopyta.

Vesmír 2/2005:

Jakkoliv únorové vydání jako celek nestojí za mnoho, dvě zajímavosti zde přece jen zaujaly. Luboš Motl v článku Kosmické struny na dohled popisuje, že pravděpodobný efekt gravitační čočky, který pozorujeme v případě galaxií CSL-1A a CSL-1B by mohl souviset s kosmickou strunou (přesněji řečeno - příslušná gravitační čočka by mohla být kosmickou strunou). Možná pozorujeme tenounké vlákno kosmické struny, jehož jediný kilometr váží asi tolik jako Měsíc - velmi exotická forma hmoty. Struna dokonce může být původem supestruna, kterážto takto nabobtnala v období inflačního rozpínání. A dokonce je možné, že supestruny nebudeme muset hledat v budoucích obřích urychlovačích, ale najdeme je i pomocí obyčejných dalekohledů.

Václav Cílek v článku Když na Marsu sněží popisuje podivné vrtochy marťanského klimatu a dějů probíhajících v atmosféře. Jak oxid uhličitý v marťanské zimě vymrzá z atmosféry, tato se obohacuje lehčím kyslíkem. Lehčí části atmosféry ale mohou být klidně blíže povrchu - na Marsu tak vznikají jakési inverzní kapsy (byť samozřejmě jen dočasně, neb tyto útvary jsou nestabilní). Zajímavé je i to, že při jarním tání oxid uhličitý sublimuje často bouřlivě a za výbuchu, který má erozní účinky na povrch Rudé planety. A konečně na Marsu byla objevena skvrna zmrzlého oxidu uhličitého, jejíž velikost se bez ohledu na roční dobu příliš nemění. Zřejmě zde tedy funguje jakýsi podivný stabilizační efekt, který bychom čekali spíše na "živých" planetách.

VTM-Science 3/2005

Jaroslav Petr se v článku Dinosauří historie čtená z kostí zabývá například způsobem růstu dinosaurů. První období růstu bylo zřejmě velmi bouřlivé a dinosauři dokázali dosáhnout svých obřích rozměrů velice rychle (ne jako želvy). Tyrannosaurus dokázal údajně v mládí přibrat až 2 kg denně.

Taktéž od Jaroslava Petra pochází článek Zrození jádra. Kromě známé diskuse o tom, zda se prvotní živá forma podoba spíše eukaryotům či prokaryotům a o vztazích mezi bakteriemi a archebakteriemi je zde zmíněna i zajímavá a kontroverzní představa, že vznik buněčného jádra by mohl nějak souviset s viry. Ty totiž mohly v nějakém podivném smyslu sloužit jako předobraz buněčného jádra. Důkazy a náznaky? Nukleová kyselina viru je podobně jako u jaderných buněk rovná, nikoliv cyklická. Virus, tedy nukleová kyselina zabalená do proteinu, připomíná buněčné jádro. U červených řas může jádro cestovat mezi buňkami, a tak se (vnějškově) podobá přeskakujícímu viru. Působí to hodně nezvykle, ale kdo ví...

Supratekutost znamená, že v kapalině neexistuje vnitřní tření a viskozita klesá v podstatě k nule. Článek Vladimíra Karpenka Neposlušné hélium se zmiňuje o velmi zajímavém jevu. Izotop hélium 4 (tedy se dvěma neutrony v jádru - jde oproti héliu 3 o běžnější izotop, který se až dosud pokládal také za "normálnější") vykazuje za nízkých teplot a tlaku od 26 atmosfér supratekutost zřejmě i pevném stavu. Možná se objeví nová kategorie supratuhých látek (suprasolids). Jev lze pozorovat - na otáčení válečku s tuhým héliem kolem osy je třeba menší energie, část hélia přitom zůstává nehybná a neotáčí se, což právě odpovídá supratekutosti -, ale teoretické "zarámování" na kvantové úrovni zatím zcela schází.