Proxima Centauri je nejbližší sousedkou našeho Slunce, kterému se ovšem moc nepodobá. Pro větší názornost: kdybychom si vše miliardkrát zmenšili, Slunce by se stalo koulí o průměru 1,39 metru, zatímco Proxima by měla jen 21,5 cm. A dlužno dodat, že oba glóby by dělila vzdálenost rovná obvodu naší Země. Pohledem prodejce svítidel Slunce spadá do kategorie „studená bílá“ (necelých 6 000 K), zatímco Proxima s teplotou zhruba poloviční se kvalifikuje jako „teplá bílá“ po boku starých dobrých žárovek. V obchodě s osvětlením by jistě také neopomněli zdůraznit, že Proxima vyniká také úsporností a vydrží svítit 30x déle s pouhou desetinou paliva. Jistě by vám ale důsledně zatajili, že září 60x méně, většina tohoto záření připadá na infračervenou a občas docela agresivně problikává. A příležitostně vás může zabít.
Červení trpaslíci bývají divocí, a když se rozzlobí, umějí odpálit ohromné hvězdné erupce. Proxima se v tomto ohledu nedá nijak zahanbit (i když nepatří ani k těm největším známým delikventům). Naposledy se pořádně předvedla na prvního máje 2019, tedy skoro před dvěma lety. Tedy, podobné scény jsou u ní na denním pořádku, ale ne vždycky se na ní u toho upírají oči celého světa.
Na Proximu se mezi dubnem a červencem 2019 zaměřila důkladná pozorovací kampaň hned devíti významných observatoří, které červeného trpaslíka monitorovaly celkem asi 40 hodin. Výsledky jejich snažení, sepsané Meredith MacGregorovou z Coloradské university v Boulderu a jejími kolegy, byly otištěny předevčírem v The Astrophysical Journal.
Do vskutku celoplanetární pozorovací kampaně se zapojily Australian Square Kilometre Array Pathfinder (ASKAP), Atacama Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA) v Chile, Hubbleův vesmírný dalekohled (HST) a Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS) na oběžné dráze Země, du Pont Telescope a Evryscope-South (oba v Chile), celosvětová síť Las Cumbres Observatory Global Telescope, a orbitální observatoře Swift a Chandra. Okamžiku velkého vzplanutí ale přihlíželo jen prvních pět jmenovaných. Podařilo se tak něco unikátního, protože jednu a tutéž erupci pozorovaly nejrůznější přístroje na vlnových délkách od rádia až po energetické ultrafialové záření, což se nikdy předtím nepodařilo.
V bouřlivě kolotající atmosféře Proximy došlo zrovna na prvního máje k uvolnění energie nahromaděné v magnetickém poli (stejně, jako tomu občas bývá v atmosféře Slunce), která se vybila v podobě hvězdné erupce. Jas červené trpaslice se zvýšil v ultrafialovém záření 14 000x (jak pravil Hubble) a v mikrovlnách 1000x (což dosvědčila ALMA). Celá ta paráda trvala jen asi 7 sekund. Viditelné záření mělo asi minutu zpoždění a jas hvězdy vzrostl o pouhých 0,9 %, jak naměřila kosmická observatoř TESS.
V médiích můžeme narazit na informaci, že šlo o erupci dosud nevídané intenzity, mnohem silnější než cokoli, co lze vidět na našem Slunci. To není tak docela pravda. Energii prvomájové erupce odhadli astronomové na 2*10^30 erg (to je zhruba miliónkrát víc, než nejsilnější vodíková bomba, jaká byla kdy vytvořena), a sami odhadují, že podobné „kalibry“ může Proxima odpalovat zhruba jednou denně. Umí ale mnohem víc: 18. března 2016 se „blýskla“ s 3*10^33 erg, alespoň dle pozorování Hamiltona a kol. (Osel informoval). Taková vzplanutí se mohou opakovat několikrát ročně, a jen těžko můžeme věřit, že se Proxima sem tam nevzmůže i na něco ještě horšího – na to ji pozorujeme příliš krátce. A to Proximu sledujeme v jejím poklidném středním věku. Jak ukazují pozorování výbojných trpasličích „puberťáků“, zamlada musela řádit ještě několikanásobně hůř. Pro srovnání, nejsilnější erupce zaznamenaná na našem Slunci, Carringtonova událost z roku 1859, se odhaduje na 1032 až 1033 erg. Na Slunci jde ovšem o jev neobyčejně vzácný (pro nás naštěstí!), ale ne ojedinělý . Podobná erupce se na Slunci odehrála i v roce 2012, a „konec světa“ (přesněji globální blackout) se nekonal jen proto, že tehdy Zemi bezpečně minula.
K Proximě se už dlouho upírají oči všech – nejen astronomů – a rok od roku jich přibývá. Nejen proto, že jde o nejbližšího hvězdného souseda a logický cíl mezihvězdných letů. Víme také, že tuto trpasličí hvězdu obíhá planeta hmotností a osluněním velmi podobná Zemi, zatím nepoeticky zvaná Proxima b. Pod kotel všeobecného zájmu nedávno vydatně přiložil i Parkesův radioteleskop v Austrálii, který ze směru Proximy přijal zatím nevysvětlený radiový signál označovaný jako BLC1, s podezřením na umělý původ. K tomuto pozorování došlo shodou okolností (anebo možná ne?) rovněž během jara 2019.
Silné hvězdné erupce každopádně nepředstavují dobrou zprávu pro Zemi podobné planety a život, jak jej známe. Tyto energetické události produkují nejen energetické elektromagnetické záření (rentgenové a ultrafialové), ale také vystřelují oblaky energetických nabitých částic (výrony koronální hmoty). Takové fenomény dokážou ovlivnit i naši Zemi, obíhající relativně klidnou hvězdu v docela slušné vzdálenosti. Planeta v obyvatelné zóně Proximy se ale nachází ke své zuřivé hvězdě 20x blíže!
Kdyby si Země a oběžnice Proximy Centauri vyměnily místa, byl by asi s naší civilizací brzy konec. Silné hvězdné erupce by nejspíš již během prvních čtyřiadvaceti hodin zlikvidovaly naše satelity a prostřednictvím geomagnetických bouří usmažily i rozvodné a telekomunikační sítě. Od nejhoršího by nás chránila magnetosféra a ozonosféra, ale není zdaleka jasné, nakolik neprůstřelná by tato ochrana byla. Pokud erupce Proximy doprovázejí mocné výrony koronální hmoty, mohl by nápor nabitých částic magnetosféru doslova „zadupat do země“ (Khodachenko a kol., 2007) a vpustit protony, elektrony a ionty přímo do atmosféry. Tím by došlo k poškození ozónové vrstvy. Pokud by magnetosféra takto selhávala často (nebo zcela chyběla), opakované zásahy by ozonové vrstvě nedopřály čas na zotavenou a během let či desetiletí by ji mohly i zcela zničit (Tilley a kol., 2019). Bez ozónu by každé další hvězdné vzplanutí zaplavilo povrch smrtícím ultrafialovým zářením. To by byl konec povrchové biosféry: život by byl zahnán do podzemí a do hlubokých moří. V geologickém čase by agresivní hvězda mohla úplně „odvanout“ také atmosféru a vodní páru a změnit planetu v neobyvatelnou vyprahlou kouli.
Systém Proximy Centauri tak rozhodně není pohostinným přístavem pro obyvatelné planety, ani to nebude ideální rejdiště pro technologicky zdatné kosmické civilizace. Jistě, Proxima b není Země, o síle její magnetosféry se můžeme jen dohadovat a bouřlivým vztahům mezi planetou a její hvězdou zatím rozumíme jen částečně. Nedávná pozorování (Vida a kol. 2019) například ukazují, že výrony nabitých částic červených trpaslíků nejsou až tak strašné, jak by jejich ultrafialová vzplanutí mohla naznačovat. To vše nám stále dovoluje doufat, že se Proxima b dokázala nepřízni osudu nějak ubránit a udržet si podmínky alespoň trochu příznivé pro život, ovšem vsadil by si na to jen málokdo.
Odkazy:
MacGregor a kol., 2021:
https://arxiv.org/abs/1804.02001
https://www.colorado.edu/today/2021/04/21/proxima-flare
Erupce z roku 2016:
https://arxiv.org/abs/1804.02001
Vida a kol. 2019 https://arxiv.org/pdf/1901.04229.pdf
BLC1:
https://www.centauri-dreams.org/2020/12/21/a-transient-at-proxima-centauri/
https://en.wikipedia.org/wiki/BLC1
Khodachenko a kol. 2007 https://www.liebertpub.com/doi/abs/10.1089/ast.2006.0127
Tilley a kol. 2019 https://www.liebertpub.com/doi/pdfplus/10.1089/ast.2017.1794
Diskuze:
