Rekonstruovaná kostra obřího karcharodontosaurida druhu Giganotosaurus carolinii, vystavená v roce 2007 v pražském nákupním centru Chodov. Obří kostra má špatně smontované přední končetiny, ty by měly ve skutečnosti směřovat „dlaněmi k sobě“. Délka lebky činí u tohoto modelu asi 1,6 metru, u největších exemplářů tohoto druhu však mohla být ještě podstatně větší. Kredit: Vlastní snímek ze 4. 3. 2007 (nahrán na Wikipedii pod licencí CC BY-SA 4.0).

Do nového roku vstoupíme jaksepatří „rekordně“. Je obecně známo, že největší lebku mezi dinosaury (a tím i všemi suchozemskými obratlovci) měli někteří velcí ceratopsidi, tedy tzv. rohatí dinosauři, u nichž mohla díky výraznému lebečnímu límci přesáhnout délku tří metrů.[1] V rámci dravých dinosaurů (a opět zároveň i suchozemských predátorů) pak byli jasnými rekordmany velcí teropodi, zejména někteří alosauroidi, tyranosauridi a spinosauridi.[2] Nejmohutnější hlavou s nejsilnějším čelistním stiskem se pyšnil ikonický Tyrannosaurus rex, jeho lebka ale nebyla nejdelší. I když dosahovala délky kolem 150 cm, šířky u báze kolem 90 cm a celá hlava vážila za tyranosaurova života asi 500 až 800 kg, z hlediska délky zaostávala za lebkami několika dalších ne-tyranosauroidních teropodů.[3] U severoafrického druhu Spinosaurus aegyptiacus dosahovala jedna fragmentárně zachovalá lebka délky v rozmezí 150 a 175 cm, ani ta však není nejdelší.[4] Pomineme-li nepotvrzené a pravděpodobně nepravdivé údaje o lebkách neobvykle velkých jedinců torvosaurů, spinosaurů a tyranosaurů dosahujících délek v rozmezí 1,6 až 2,4 metru, zůstávají nám patrně už jen tři kandidáti na vlastnictví nejdelší známé teropodí lebky. Všichni tři přitom spadají do čeledi Carcharodontosauridae a jejich lebky dosahovaly prokazatelně délek v rozmezí 1,6 až 1,8 metru. Jako první z oné trojice uchazečů by nejspíš vypadl sám Carcharodontosaurus saharicus, který dal této skupině teropodů její jméno. Bylo spočítáno, že čelisti tohoto severoafrického dravého obra dokázaly uzvednout předmět o hmotnosti až 424 kg, což je mimochodem podstatně méně než u tyranosaura.[5] Podle většiny odhadů dosahovala lebka dospělého jedince karcharodontosaura délky asi 153 až 165 cm, překonávala tedy i maximální údaj, uváděný pro největší dosud známou lebku druhu T. rex (136 až 153 cm).[6] Jak už ale bylo uvedeno, lebka tyranosaura byla zase naopak podstatně robustnější a těžší.[7] Z hlediska délky krania nicméně zůstávají dva kandidáti na vlastnictví rekordně velkého exempláře. Je přitom jisté, že absolutní rekordmany neobjevíme nikdy, protože máme k dispozici jen velmi omezený vzorek fosilií (a navíc obvykle značně fragmentárních).

Možná jedna z největších známých lebek suchozemského predátora vůbec. U typového exempláře druhu Mapusaurus roseae měří lebka na délku „jen“ 156 cm, u většího jedince, známého pouze z kosterních fragmentů, však mohla být dlouhá kolem 180 cm. Je tedy docela dobře možné, že časem objevíme i dvoumetrovou lebku některého z obřích karcharodontosauridů. Kredit: Ornitholestes (Wikipedie; CC BY 3.0)

Z dosud objevených fosilií obou zmíněných argentinských druhů – tedy Giganotosaurus carolinii a Mapusaurus roseae – jsou největší právě fragmenty lebek, svědčící o podstatně větších jedincích, než jakými byly typové exempláře obou druhů. Lebka holotypu druhu G. carolinii dosahuje podle různých odhadů, vázaných na interpretaci tvaru a velikosti chybějících částí, délky mezi 153 a 180 cm.[8] Větší exemplář představuje fragment čelisti, patřící patrně lebce o celých 8 % větší, než je lebka holotypu. Nejvyšší udávaná hodnota odhadu délky pro tento exemplář činí fantastických 195 cm, ačkoliv pravděpodobnější je délka kolem 180 cm.[9] Je totiž možné, že větší čelistní kost patřila jedinci s relativně většími čelistmi a nikoliv celkovými proporcemi lebky a postkraniální kostry. Mapusaurus roseae, popsaný formálně před 15 lety, byl patrně obří smečkový lovec a žil ve stejných ekosystémech jako gigantický sauropod druhu Argentinosaurus huinculensis.[10] Běžně velké exempláře byly menší než holotyp giganotosaura a dosahovaly délky „pouze“ asi 10,2 metru, největší jedinec však nejspíš přerůstal i svého známějšího příbuzného. Měl delší (86 cm oproti 83,5 cm) ale mírně tenčí kost lýtkovou a jeho lebka nebyla do takové míry prodloužená. Přesto je pravděpodobné, že tento exemplář mohl přesahovat délku 12,2 metru (podle některých odhadů dokonce při délce 13,7 metru vážil téměř 11 tun!) a jeho lebka mohla údajně měřit až 180 cm.[11] Tím pádem by bylo jeho kranium delší než u holotypu giganotosaura, přesné rozměry však nelze ani u jedné z nekompletních lebek ověřit. Lebka typového exempláře mapusaura přitom měřila asi 156 cm, ani u ní ale nelze přesný rozměr stanovit. Důvodem je nepříjemný fakt, že se tyto fosilní nálezy z Patagonie ani v jednom případě nedochovaly kompletní a artikulované (jednotlivé kosterní části lebky nebyly zachované „pohromadě“).[12] Nezbývá tedy než čekat na další objevy, které snad v budoucnu zpřesní naše představy o tom, jak dlouhé hlavy mohli tito fantastičtí draví dinosauři mít.

Napsáno pro weby DinosaurusBlog a Osel.

---------

Short Summary in English: Skulls of large carcharodontosaurid theropods were among the largest in any terrestrial animal (except for those of large ceratopsians). Some of the largest known skull fragments of Giganotosaurus carolinii and Mapusaurus roseae may be attributed to a huge crania reaching perhaps up to 1.8 meters (or more) in length.

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Mapusaurus

https://en.wikipedia.org/wiki/Giganotosaurus

https://en.wikipedia.org/wiki/Carcharodontosaurus

http://www.prehistoric-wildlife.com/species/m/mapusaurus.html

http://www.prehistoric-wildlife.com/species/g/giganotosaurus.html

http://www.prehistoric-wildlife.com/species/c/carcharodontosaurus.html

———

[1] Lehman, T. M. (1998). A gigantic skull and skeleton of the horned dinosaur Pentaceratops sternbergi from New Mexico. Journal of Paleontology. 72(5): 894-906. doi: https://doi.org/10.1017/S0022336000027220

[2] Therrien, F.; Henderson, D. M. (2007). My theropod is bigger than yours…or not: estimating body size from skull length in theropods. Journal of Vertebrate Paleontology. 27 (1): 108–115. doi: 10.1671/0272-4634(2007)27[108:MTIBTY]2.0.CO;2

[3] Hutchinson, J. R.; Bates, K. T.; Molnar, J.; Allen, V.; Makovicky, P. J. (2011). A Computational Analysis of Limb and Body Dimensions in Tyrannosaurus rex with Implications for Locomotion, Ontogeny, and Growth. PLOS ONE. 6 (10): e26037. doi: 10.1371/journal.pone.0026037

[4] dal Sasso, C.; Maganuco, S.; Buffetaut, E.; Mendez, M. A. (2005). New information on the skull of the enigmatic theropod Spinosaurus, with remarks on its sizes and affinities. Journal of Vertebrate Paleontology. 25 (4): 888–896. doi: 10.1671/0272-4634(2005)025[0888:NIOTSO]2.0.CO;2

[5] Henderson, D. M.; Nicholls, R. (2015). Balance and strength – estimating the maximum prey lifting potential of the large predatory dinosaur Carcharodontosaurus saharicus. The Anatomical Record. 298(8): 1367-1375. doi: 10.1002/ar.23164

[6] Sereno, P. C.; et al. (1996). Predatory Dinosaurs from the Sahara and Late Cretaceous Faunal Differentiation. Science. 272 (5264): 986–991. doi: 10.1126/science.272.5264.986

[7] Gignac, P. M; Erickson, G. M. (2017). The Biomechanics Behind Extreme Osteophagy in Tyrannosaurus rex. Scientific Reports 7, 2012. doi: 10.1038/s41598-017-02161-w

[8] Coria, R. A.; Salgado, L. (1995). A new giant carnivorous dinosaur from the Cretaceous of Patagonia. Nature. 377 (6546): 224–226. doi: 10.1038/377224a0

[9] Calvo, J. O.; Coria, R. A. (1998). New specimen of Giganotosaurus carolinii (Coria & Salgado, 1995), supports it as the largest theropod ever found. Gaia. 15: 117–122.

[10] Canale, J. I.; Novas, F. E.; Salgado, L.; Coria, R. A. (2015). Cranial ontogenetic variation in Mapusaurus roseae (Dinosauria: Theropoda) and the probable role of heterochrony in carcharodontosaurid evolution. Paläontologische Zeitschrift. 89 (4): 983–993. doi: 10.1007/s12542-014-0251-3

[11] Coria, R. A.; Currie, P. J. (2006). A new carcharodontosaurid (Dinosauria, Theropoda) from the Upper Cretaceous of Argentina. Geodiversitas. 28 (1): 71–118. ISSN 1280-9659

[12] Novas, F. E.; et al. (2013). Evolution of the carnivorous dinosaurs during the Cretaceous: The evidence from Patagonia. Cretaceous Research. 45: 174–215. doi: 10.1016/j.cretres.2013.04.001