Vědci zkoumali, koho si vybíráme a svěřujeme mu pravomoci, aby nás vedl. Ať už jde o politiku, nebo podnikání, úlohu v našem rozhodování hraje charisma uchazeče, jeho odvaha s vizí předělat staré pořádky k lepšímu. Důvěřujeme takovým, kteří zpochybňují konvenci, nepřipouští si pochybnosti a nedbají na kritiku. Jde o osoby, které se umí propagovat, a z rozhovorů s nimi nabýváme dobrého dojmu.

Charles A. O'Reilly, profesor managementu na Stanfordu s Jennifer Chatman z Berkeley si posvítili na skutečné osobnosti zvolených vůdců a jaké jejich převzetí moci mělo vliv na kulturu v organizacích, chování podřízených,… Data získaná z více než 150 studií vykreslila pochmurný obraz.

Zvláště v dobách ekonomických otřesů, ať už jde o hlasovací akt široké veřejnosti, nebo v menším měřítku při rozhodování členů správních rady vybírající generální ředitele, se k moci mnohem častěji dostávají šíbři, kteří se ale málo kdy chovají, jak slibovali. Postupně zjišťujeme, že to, co nám u nich připadalo jako sebevědomí a odvážnost, byla jen arogance a impulzivnost. Že pojem empatie jim je cizí, ignorují odborné rady a že ve skutečnosti jde o arogantní mstivé narcisty.

Charles A. O'Reilly (profesor na Stanford): „Narcista se nezmění.“ (Kredit: Stanford)

Podle vedoucího výzkumu (O'Reilly) má společnost někdy „štěstí“ a vybere vůdce, kteří jsou tvrdí, ale nejde o narcisty. Rozdíl je v tom, co je motivuje. Mají nějaký cíl, jako je třeba výroba elektromobilů, nebo chtějí zpřístupnit cesty do vesmíru,… Když má jejich nadšení nějaký smysluplný základ, mohou dosáhnout velkých věcí. Takový byl případ Steva Jobse v Applu.

V posledních deseti letech vědci upozorňují na nárůst případů destrukce organizací vedených narcisty, viz kauzy Enron, Uber, Theranos,... Je to důsledek toho, že cíl narcisty je sloužit jen sám sobě. S tím, jak roste jejich moc, nabydou dojmu, že jsou nadřazení, a že už se na ně nevztahují stejná pravidla a normy. U narcistů je běžné, že jednají nečestně. Vědí například, že lžou, ale nijak jim to nevadí, hanbu necítí a co do snahy získat slávu, jsou bezohlední. Mění tím společnost, nebo zemi, kterou vedou podobně, jako špinavé peníze ničí poctivé podnikání. Opoziční hlasy jsou pod takovým vedením umlčeny, lichotky a servilnost jsou odměňovány. Cynismus a apatie korodují jakýkoli smysl pro kulturu. Jak se v našich končinách říká, kdo může, ten hrabe. Slušnost ve vztazích rezignuje a nejhorší na tom je, že nastalé změny pak své strůjce, dlouho přežívají, říká O'Reilly.

Proč to dopouštíme? Kladou si otázku autoři studie

O'Reilly to vysvětluje na případu šikany. Každý, kdo se s ní v dětství setkal, byl ujišťován, že násilníci ve skutečnosti nejsou takoví z podstaty, ale že si takovým jednáním kompenzují své pošramocené sebevědomí. V naší povaze je utěšovat se tím, že možná cítí lítost a vnitřně trpí za své prohřešky. Někdy tomu tak opravdu bývá, ale jen v případech, kterým psychiatři říkají zranitelný narcismus. Těch ale moc není. Pravým opakem jsou podle O'Reilly ti, pro něž psychologové mají termín grandiózní narcista. Takoví jednotlivci mají vysokou míru sebeúcty, jsou extroverty a jsou opravdu nebezpeční. Žel, realita je taková, že právě oni dosahují vysokých pozic a přichází nečestně k velkým penězům.

Charakteristické pro grandiózní narcisty je, že jsou posedlí mocí a jsou ochotni udělat cokoliv, jen aby se dostali na pozice, které jim umožní dokazovat nadřazenost. Podle O'Reilly politika si takové jedince selektuje a dovoluje jim dostat se na vrchol. Dokazují to desítky studií. Přesvědčit se o tom můžeme i obyčejným pokusem. Pokud skupince osob, které se vzájemně moc neznají, zadáme nějaký úkol, s větší pravděpodobností si jako svého vůdce, vyberou právě narcistu.

K takové volbě tíhneme zvláště v období zmatků, kdy cítíme, že to s ekonomikou a bankami nevypadá zrovna nejlépe. Máme to v „genech“, hledat spásu v hrdinovi, který nám říká, že má řešení, říká O'Reilly. A dodává: „I když jsme to zrovna nezkoumali, tak jsem přesvědčen, že riskující kapitalisté právě takové lidi rovněž milují. Jejich obchodnímu modelu, kterým je investovat do deseti společností a doufat, že jedna z nich bude trefa do černého, to smysl dává“.

Závěr není  optimistický. Všechny instituce, v nichž k něčemu takovému dojde, jsou v maléru. Je to dáno tím, že vůdčí osobnost vyznává jen vlastní zájem a jak terénní studie potvrzují, častěji se zapojují do podvodů a jiných typů zločinů. Manipulují se zisky a agresivně se vyhýbají daňovým povinnostem. Jako perličku O'Reilly zmiňuje i americké prezidenty.

Ve své loňské práci, kterou O'Reilly publikoval s Bernadette Doerr z UC Berkeley, uvádí tři experimenty o tom, co nazývá obecně nižší úrovní integrity narcistů. V překladu do lidštiny to znamená, že „lžou, jako když tisknou“. Dělají to proto, aby vypadali před veřejností lepší, než ve skutečnosti jsou. Své jednání, si přitom ospravedlňují osobitým vnímání práva. Kritériem je pro ně totiž pouze být zvolen, nebo jmenován do funkce. Čertovo kopýtko je v tom, že tím své okolí povzbuzují k témuž, a tak se záhy v celé společnosti začnou uplatňovat ty nejhorší lidské instinkty.

Asi nepřekvapí ani to další, co autoři zjistili. Že totiž víra narcistů ve svou nadřazenost, ve své podstatě není ničím podložena. O své genialitě se ujišťují něčím, co nemá s nimi samotnými, inteligencí a objektivními měřítky, mnoho společného. Velkolepost narcistických vůdců bývá spojena jen s větším riskováním. Přesvědčení o mimořádných schopnostech vyvozují ze skromných zdarů, případné lepšími finančními výnosy nejsou jejich zásluhou. O to častější je u nich pocit nedostatečného uznání a z toho pramenící zášť. To je vede ke zviditelňování se na veřejnosti za používání „podpásovek“ s uváděním nepravdivých argumentů. Narcisté mají vcelku jednoduchý světonázor. Všechny, kteří nesdílí jejich názor, považují v tom lepším případě za akolyty (vykonávající obřadní povinnosti) nebo za nepřátele.

O'Reilly pro ně uvádí ještě jednu typickou charakteristiku. Své firmy často zapojují do nákladných soudních sporů. Tím nejhorším, co společnost ovládanou narcistou čeká, je vzor jeho chování se přenáší na okolí a v konečném důsledku jsou to jeho praktiky, které formují kulturu vztahů a normu, ať už jde o organizaci, nebo politickou partaj. Do rozhodujících pozic se dostávají korupčníci, aktivisté a týmová práce upadá. Jak autoři uvádějí, platí to obecně a nevyhnulo se to ani technologickým firmám ze Silicon Valley. Všude, kde se narcista dostal k moci, bylo pak nastolenou kulturu těžké změnit, následky jsou dlouhodobé.

Literatura

Charles A. O'Reilly., Jennifer A. Chatman.: Transformational Leader or Narcissist? How Grandiose Narcissists Can Create and Destroy Organizations and Institutions, California Management Review (2020). DOI: 10.1177/0008125620914989

Charlese A. O'Reilly , Bernadette Doerr.: Conceit and Deceit: Lying, Cheating and Stealing Among Grandiose Narcissists. Stanford Business News. August 2019

Video: O'Reilly: How Great Companies Achieve Extraordinary Results

Video: František Koukolík: Psychopati, machiavelisti a narcisté