Mírně zastaralá rekonstrukce vzezření druhu Phorusrhacos longissimus od výtvarníka Charlese R. Knighta z roku 1901. V té době bylo teprve deset let známé, že se jednalo o velkého nelétavého ptáka. Do roku 1891 totiž o jeho fosilii panovalo mylné přesvědčení, že se jedná o zkamenělinu jakéhosi miocénního savce z řádu chudozubých. Kredit: Charles R. Knigt; Wikipedie (volné dílo)

Po minulém článku o dinocerátovi rodu Uintatherium se objevily žádosti čtenářů, zda by bylo možné napsat ještě o dalších kenozoických tvorech, ideálně pak o těch, kteří se také objevují ve filmu Cesta do pravěku. Protože jedna z nejnapínavějších scén ve filmu zobrazuje právě útěk před děsivým ptačím dravcem, je volba jasná. Pojďme si tedy druh Phorusrhacos longissimus představit blíže. Jednalo se o obřího nelétavého ptáka ze skupiny Phorusrhacidae, jejichž nejbližšími dnešními příbuznými jsou nevinně vyhlížející seriemy (Cariama).[1] První objevenou fosilií ptačího predátora byla část zobákovité čelisti (mandibuly), získané ze sedimentů souvrství Santa Cruz, pocházejících ze středního miocénu (stáří činí asi 13 až 20 milionů let). Fosilie na území provincie Santa Cruz na jihu Argentiny objevil tamní proslulý paleontolog konce 19. a počátku 20. století Florentino Ameghino, a to roku 1887. Ve stejném roce ji i formálně popsal jako Phorusrhacos longissimus, přičemž ji ale chybně považoval za čelist jakéhosi chudozubého savce (příbuzného lenochodům a pásovcům).[2] Rodové jméno je možné doslova přeložit jako „nositel vrásek“, a to na základě vrásčitého povrchu kosti. Druhové longissimus zase znamená „nejdelší“, což odkazuje k celkové délce kosti. V roce 1889 Ameghino změnil rodové jméno na Phororhacos, vzhledem k pravidlům pro pojmenovávání nových živočišných taxonů má ale prioritu (a platí tedy) pouze starší jméno.[3] Přesto je možné se občas se jménem Phororhacos, zejména v populární literatuře, stále setkávat. Až v roce 1891 Ameghino pochopil, že má před sebou fosilii obřího ptáka, nikoliv savce.[4] Když v roce 1901 zpodobňoval forusraka americký výtvarník Charles R. Knight, nepanovaly již o jeho ptačí podstatě ani o celkově děsivém zjevu žádné pochybnosti. Holotyp MLP-118 je dnes mimochodem součástí sbírek instituce Museo de La Plata.

Phorusrhacos byl tedy velkým nelétavým ptákem, živícím se lovem jiných obratlovců. Dokazuje to jeho zahnutý zobák, připomínající zobáky dravých sokolovitých ptáků a dravců současnosti, a také výrazné ostré drápy na silných zadních nohách. Ty byly zároveň dobře přizpůsobeny pro rychlý běh, takže draví ptáci zřejmě svoji kořist aktivně pronásledovali (jak to bylo ostatně vidět i ve filmu Cesta do pravěku).

Forusrakos (zelená silueta) nebyl sice tak velký jako jeho příbuzný rodu Kelenken (červeně), přesto byl ale velkým opeřeným dravcem, schopným lovit menší a středně velké živočichy ve svých ekosystémech. Při výšce až 2,5 metru dosahoval odhadované hmotnosti kolem 130 kilogramů. Kredit: Shepherdfan; Wikipedie (volné dílo).

Není známé, jakým tempem, ale některé odhady udávají rychlost kolem 48 km/h, téměř jako u současných pštrosů (a poněkud rychleji, než u lidských sprinterů).[5] Svoji kořist v podobě malých kopytníků a dalších savců lovili na otevřených prériích, které se v době miocénu na mnoha místech argentinské Patagonie rozkládaly. A jak byli tito opeření lovci vlastně velcí? Nedosahovali rozměrů některých svých příbuzných, jako byl Kelenken guillermoi z argentinské provincie Río Negro, přesto by nám nepochybně naháněli hrůzu. Vzhledem k lehké stavbě těla vážili dospělí forusrakové o výšce 2,5 metru pouhých asi 130 kilogramů.[6] Jen jejich lebka byla ale dlouhá až kolem 60 centimetrů a sloužila nejspíš jako nejúčinnější lovecká zbraň.[7] Velikostí tedy forusrakové v podstatě odpovídali velkým jedincům současného pštrosa dvouprstého (Struthio camelus), ačkoliv měli nesrovnatelně mohutnější lebku. Větší lebkou s hrozivě zahnutým zobákem se mohl pyšnit už pouze zmíněný rod Kelenken, u kterého měřila na délku téměř 72 centimetrů.[8] Zakrnělá křídla forusraka byla vybavena jakýmsi hákem, jímž si snad mohli přidržovat zmítající se kořist, kterou potom dobíjeli svým zobákem. Mohlo se však jednat také o prostředek soubojů mezi samci tohoto rodu, případně mohou být správné obě předpokládané funkce. Forusrakové byli každopádně fantastickými tvory, děsivými opeřenými zabijáky z dob, kdy ještě obří ptáci lovili velké savce.

Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz

Short Summary in English: Phorusrhacos was an extinct genus of giant flightless terror birds that lived in what is now Patagonia during Miocene Epoch (about 20 – 13 million years ago). It was one of the largest known carnivorous birds in history, reaching 2.5 meters in height and about 130 kg in weight.

Externí odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Phorusrhacos

http://www.prehistoric-wildlife.com/species/p/phorusrhacos.html

http://fossilworks.org/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=53560

https://www.biolib.cz/cz/taxon/id305028/

https://dinoanimals.com/animals/phorusrhacos-a-scary-bird/

[1] Alvarenga, H. M. F.; Höfling, E. (2003). „Systematic Revision of the Phorusrhacidae (Aves: Ralliformes)“ (PDF). Papéis Avulsos de Zoologia. São Paulo: Museum of Zoology of the University of São Paulo. 43 (4): 55–91. doi: 10.1590/S0031-10492003000400001

[2] Degrange, Federico & Eddy, Drew & Puerta, Pablo & Clarke, Julia. (2019). New skull remains of Phorusrhacos longissimus (Aves, Cariamiformes) from the Miocene of Argentina: implications for the morphology of Phorusrhacidae. Journal of Paleontology. doi: 10.1017/jpa.2019.53.

[3] Ameghino, F. (1889). Contribución al conocimiento de los mamíferos fósiles de la República Argentina [Contribution to the knowledge of the fossil mammals of the Argentine Republic]. Actas de la Academia Nacional de Ciencias de la República Argentina en Córdoba, 6: xxxii-1027.

[4] Ameghino, F. (1891). „Mamíferos y aves fósiles argentinas. Especies nuevas, adiciones y correcciones“. Revista Argentina de Historia Natural, 1: 240-259.

[5] Bertelli, Sara; Chiappe, Luis M; Tambussi, Claudia (2007). „A New Phorusrhacid (Aves: Cariamae) from the Middle Miocene of Patagonia, Argentina“. Journal of Vertebrate Paleontology. 27 (2): 409–419. doi: 10.1671/0272-4634(2007)27[409:ANPACF]2.0.CO;2

[6] Alvarenga, Herculano M. F. & Höfling, Elizabeth (2003): Systematic revision of the Phorusrhacidae (Aves: Ralliformes). Papéis Avulsos de Zoologia, 43(4): 55-91. PDF – plný text

[7] Degrange, F. J.; Tambussi, C. P.; Moreno, K.; Witmer, L. M.; Wroe, S. (2010). „Mechanical Analysis of Feeding Behavior in the Extinct „Terror Bird“ Andalgalornis steulleti (Gruiformes: Phorusrhacidae)“. PLoS ONE. 5 (8): e11856. doi: 10.1371/journal.pone.0011856

[8] Bertelli, S.; Chiappe, L. M. a Tambussi, C. (2007). A new phorusrhacid (Aves: Cariamae) from the middle Miocene of Patagonia, Argentina. Journal of Vertebrate Paleontology, 27. 409.