Prof. Thomas W. Crowther, ETH Zurich: Globální zalesnění Země výsadbou 500 miliard stromů je nejlevnějším způsobem, jak snížit CO2 v atmosféře o čtvrtinu. Kredit: Crowther Lab.

Země se musí masívně zalesnit! Toto nové heslo má kořeny ve vědecké  publikaci  týmu Thomase Krowtera ze švýcarské univerzity ETH Zürich. K proklamovanému závěru dospěli vědci tak, že mapy Google Earth vyšetřili  umělou inteligencí. Ta jim vyhodnotila 80 tisíc detailních satelitních snímků Země a "zjistila", že vhodné plochy pro lesní porosty mají 8,7 miliardy hektarů. Jinak řečeno, dvě třetiny veškeré souše planety se hodí pro lesy. Ten údaj dvě třetiny platí, pokud se do souše nezapočítávají pouště a jiná nehostinná území. Celková plocha souše s pouštěmi je 14,8 miliard hektarů.

Dnes lesy zabírají 5,5 miliardy hektarů.  3,2 miliardy hektarů zabírají  pole a města. Když z toho, co ještě zůstalo, vědci odečetli pastviny a louky, které by nebylo vhodné zalesňovat, protože jsou domovem mnoha rostlinných a živočišných druhů, dobrali se 0,9 miliardy hektarů půdy, které k zalesnění vhodné jsou. Polovina jimi uvažované plochy k zalesnění se rozkládá na území šesti států: Ruska, USA, Kanady, Austrálie, Brazílie a Číny. Cíl je jasný: zalesňovacím počinem by se během desetiletí vysálo ze vzduchu 750 miliard metrických tun oxidu uhličitého a uložilo ve dřevě  205 giga tun uhlíku. Tedy za předpokladu, že by vše šlo podle plánu a z celé této „vhodné“ plochy staly lesy a stromy rostly takovým tempem, že by dosáhly za padesát až sto let své dospělosti.

Celková plocha vhodná k výsadbě stromů. Kredit: ETH Zurich/Crowther Lab.

Plánovaná eliminace 205 giga tun uhlíku z atmosféry je opravdu hodně, v porovnání se třemi sty giga tunami, které mají být produktem naší lidské činnosti. Spolu s odhadem, že každým rokem vyprodukujeme dalších deset gigatun CO2, by zalesnění planety, pokud bychom s ním začali hned, snížilo množství CO2 v atmosféře o čtvrtinu, a to na hodnotu, kterou jsme na Zemi měli zhruba před sto lety.

Cíl zalesnit planetu zní chvályhodně. Steně jako snaha neotálet. Jako heslo to také nemá chybu -  krátké, úderné a chytlavé. A ještě k tomu má oporu ve vědecké publikaci. Navzdory tomu všemu by megazalesňování nemuselo být tím nejlepším řešením. Švýcaři, kteří jsou pod publikací podepsáni, a jejichž dílo lze považovat za základ rozvíjejícího se masového hnutí, jsou sice dobří v grafickém zpracovávání obrázků, i dobrými statistiky a klimatology, ale v hodinách fyziologie nejspíš chyběli. Jinak by nenapsali, co napsali. Jejich mapa s doporučovaným zalesněním by vypadala také jinak.

Půda která je k dispozici pro výsadbu lesů (kromě pouští, zemědělských a městských oblastí; aktuální lesy nejsou uvedeny). Kredit: ETH Zurich/Crowther Lab.

V čem je problém?

V detailu. Nevzali v úvahu, že uskladnění CO2 není tak úplně zadarmo. Aby stromy produkovaly dřevní hmotu, musí mnohde svými kořeny sahat hodně hluboko ke spodní vodě a svým cévním systémem ji dopravit do listů. Tam ji pak svými průduchy odevzdávají do ovzduší. V pásmu, kde bývá hodně teplo, tak činí zvlášť intenzívně. Zčásti proto, aby fotosyntéza v jejich výrobnách energeticky bohatých chemických vazeb mohla běžet co možná nejblíže svého  optima. Není překvapením, že nejvíce CO2 proto ze vzduchu lapají stromy, které transport vody (s živinami) i ochlazování listů zvládají nejlépe. Jinak řečeno, snižování oxidu uhličitého stromy provádějí za cenu vody převáděné do atmosféry.

0,9 miliardy hektarů lesa je území velikosti USA. Infografika – crowtherlab.com.

Tím se dostáváme k předpokládané výsadbě lesů v takových oblastech, jakou je např. Sahel. A nebo jinde, kde jsou na tom s vláhou na štíru, jako je tomu v lokalitách ve srážkovém stínu. Tam by totiž výsadba lesa mohla přivodit další úbytek spodní vody, a co bylo dobře míněným počinem, by sucho zhoršilo a učinilo ho vražednějším.

O tom, jak stromy snižují teplotu v daném místě, toho víme poměrně hodně. Pochopitelně to kvitujeme s povděkem, a tak nějak mechanicky z toho odvozujeme, že snížení teploty povrchu zabrání i odparu vody. Do jisté míry to je pravda, ale jak se ukazuje, tak to s tím snížením odparu z dané plochy je mnohem komplikovanější. V žádném případě to stromy nedělají „zadarmo“ a je potřeba kalkulovat i s jejich výdejem vody přes průduchy listů.

Jedna z prací, které se detailně věnují problému čerpání vody kořeny stromů a jejímu vydechování do atmosféry korunami stromů, je z pera trojice biologů: William Anderegg, Anna Trugman a David Bowling. Vědci z University of Utah publikovali  své výsledky v odborném Sborníku americké Akademie věd. Možná proto jejich práce zatím moc ve známost nevešla. Je to škoda, protože v se v ní autoři podrobně věnují problému, jak stromy v odezvě na klesající vlhkost půdy reagují. Ukazuje se, že některé stromy svou „spotřebu“ vody umí regulovat a její čerpání (i výdej) v době sucha zpomalují. Jiné s vodou tak dobře hospodařit neumí a s jejich výsadbou na jihu by projekt „Zalesněné Země“ moc dobře nedopadl.

Prof. William Anderegg, biolog: Stromy zprostředkovávají tok vody z půdy do ovzduší a mohou tak přispívat k místním extrémům klimatu a sucho zhoršovat. Kredit: The University of Utah.

Poznatky Američanů dávají tušit, že mapa předkládaná Švýcary počítá se zalesněním i tam, kde se to nejspíš ani trochu nehodí. Třeba proto, že v rychlosti přepravy vody z kořenového systému do listů jsou stromy  přeborníky. Vydávají ji přes průduchy během výměny plynů. V oblastech, jakou je Amazonie, takové „plýtvání vodou“ není na škodu, protože vydýchaná voda v dané lokalitě většinou zůstane. Mnohde ale tomu tak není.

S hodně velkým přitažením za vlasy, i stromy se umí chovat jako lidi: " teď hned všechno a po mně potopa“.  I když v suchých oblastech jsou také stromy, které umí s vodou šetřit,  je tam hodně takových, které ve snaze přežít udržují fotosyntézu na maximu, dokud to jen jde. Právě od těch hrozí, že  půdu bezohledně připraví o poslední kapky vody a celou situaci s nedostatkem vody ještě zhorší. Takže i výsadbou lesů, lze udělat giga ptákovinu. A nejde tu jen o oblast Afriky, jak by se mohlo zdát. Vztahuje se to i na naše končiny. Jak sami zrovna zjišťujeme, hazardem je i třeba výsadba smrkových lesů, v čemž nás vyškoluje kůrovec.

Ani výsadba listnáčů ale není bez rizika. Američané, o nichž zde mluvíme, prověřovali „přenosové parametry“ stromů na čtyřiceti lokalitách v řadě míst světa a jeden z jejich nabytých poznatků se týká právě našich končin. Jedno varování nám formuloval vedoucí studie William Anderegga: „Duby ve středomořském podnebí budou sucho (bez ohledu na klima) zhoršovat.“

Plánované globální zalesnění miliardami stromů zní až příliš dobře na to, aby komise udělující granty dávaly i těm, kteří by hodlali tak bohulibou činnost zpochybňovat. Právě to by ale mohlo být chybou. Poznatky v tomto směru jsou, společensky korektně řečeno ke všem, kteří se k hnutí  zalesnění Země už halasně hlásí, více než kusé. Navíc ve hře není jen zhoršování lokálního sucha. S pomyslnou „vaničkou“ masivního zalesnění by se totiž nejspíš spláchla i cenná diverzita místních nelesních populací. Jak rostlin, tak  živočichů. Vzrostlé lesy, jak známo, jsou tak trochu „mrtvou zónou“.

Závěr

Nezbývá, než doufat, že propagátorům nového směru v poroučení větru, dešti, se nepodaří společnost a politiky okouzlit natolik, že z prosazování vize gigantického zalesňování planety se stane obdoba Maova velkého skoku a podle nějaké zelené příručky se vše rychle dotáhne do vítězného konce.

Literatura

J.-F. Bastin el al., "The global tree restoration potential," Science (2019). science.sciencemag.org/cgi/doi … 1126/science.aax0848

R. Chazdon el al., "Restoring forests as a means to many ends," Science (2019). science.sciencemag.org/cgi/doi … 1126/science.aax9539

ETH Zurich press release
William RL Anderegg , Anna T. Trugman , David R. Bowling , Guido Salvucci a Samuel E. Tuttle.:  "Plant functional traits and climate influence drought intensification and land–atmosphere feedbacks," PNAS (2019). www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1904747116