Příkladem takové kritiky může být nedávný článek Veroniky Bednářové v Reflexu: „Šestnáctiletá aktivistka Greta Thurnbergová“. Ten se zaměřuje nejen na osobnost Grety Thurnbergové, ale hlavně na dopady hnutí, které bylo jejím prostřednictvím iniciováno. Kromě velkého obdivu k samotné Gretě autorka vyslovuje na závěr názor, že tím, kdo na rozdíl od Grety a jejích následovníků selhává, je „vědecká komunita, akademici, univerzitní profesoři, specialisté na ekologii a globální problémy, kteří místo toho, aby zahltili politické reprezentace svých zemí konkrétními lokálními fakty a jasnými požadavky, jen opatrně souhlasně kývají hlavami, víceméně mlčí a vyčkávají, jaká konkrétní řešení tedy z dívky a dalších celosvětově stávkujících středoškoláků vypadnou. Šestnáctileté dítě jim přitom svým prostým heslem „Dělejte něco“ připravilo ideální půdu k širší veřejné diskuzi a nastavilo zrcadlo dosavadnímu ekologickému snažení.“
Stejně jako Veronika Bednářová i další autoři však v tomto případě neberou v úvahu jednu důležitou skutečnost. Emotivní a spektakulární akce aktivistů prezentujících jednoduchá hesla mají nesrovnatelně větší ohlas a dopad než racionální doporučení vědců postavená na vědeckých faktech, která většinou nemohou být jednoduchá a jednoznačná. Velmi často je posuzovaná problematika komplikovaná, naše znalosti jsou neúplné a s řadou neurčitostí může být také vícero možných řešení. Každé z nich má své kladné i záporné stránky a rizika. A to platí v míře vrchovaté i pro problematiku klimatických změn, jejich antropogenního ovlivnění a možnostech snížení jejich dopadů pomocí omezení emisí nebo zvýšení odolnosti vůči nim. Vědecká vyjádření a doporučení jsou tak méně slyšitelná, méně jednoznačná a ne tak jednoduchá, jako často ideologicky postavená a velmi zjednodušená vyhlášení aktivistů. Zvláště, když jsou podána extrémně razantně a naléhavě.
To, že i hesla a zdůvodnění, na kterém svou kampaň staví Greta Thurnbergová a hnutí stávky za klima, jsou hodně vzdálená od reality, kterou popisují vědci klimatického panelu IPCC, zdůrazňuje třeba i klimatolog Ladislav Metelka. Intenzivní kampaň vedená třeba s dobrými úmysly, ale bez toho, aby se opírala o reálná vědecká fakta, může vést k úplně opačným výsledkům. Ukazuje to i výsledek kampaně environmentálních organizací. Jejich kampaň za snížení emisí je dominantně postavena na protijaderném aktivismu. Za podporu využití jaderné energie k výrobě elektřiny u nás udělily řadu anticen Ropák a na klimatické konferenci v Paříži udělily tyto aktivistické skupiny anticenu Pinokio francouzské firmě EDF právě za využívání jaderné energie.
Ovšem výsledek srovnání emisí oxidu uhličitého ve Francii, která navzdory výzvám environmentálních organizací využívá kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů, a Německa, kde se environmentálním organizacím podařilo prosadit svoji vizi energetické koncepce, je více než jasný. Lze to velmi pěkně dokumentovat na grafu emisí oxidu uhličitého na jednotku vyrobené elektřiny. V něm je zobrazen výsledek emisí z elektroenergetiky za celý minulý rok 2018. Každý bod reprezentuje jednu hodinu produkce elektřiny v dané zemi. Jeho poloha v ose x ukazuje počet MWh vyrobený v dané hodině, tedy i průměrný výkon v dané hodině. Na ose y pak je ukázáno množství oxidu uhličitého emitovaného na jednotku vyrobené elektřiny.
Z grafu je jasně vidět, že Francie má vždy mnohonásobně nižší emise než Německo. Produkce oxidu uhličitého těchto zemí je jasně oddělená. I v době, kdy na tom byla Francie s emisemi nejhůře, produkovala jich násobně méně než Německo v době, kdy na tom bylo s emisemi nejlépe, tedy když hodně foukalo a svítilo slunce. Je také třeba připomenout, že Německo stále produkuje přes 10 % elektřiny z jaderných bloků. Francie má už nyní minimum uhelných elektráren a chce je úplně odstavit v roce 2022, do roku 2050 pak chce být uhlíkově neutrální. Německo doufá, že uhelné bloky zavře do roku 2038. Ovšem i poté bude velmi intenzivně využívat fosilní zdroje v podobě elektráren na zemní plyn. Ten sice při spalování produkuje dvakrát méně oxidu uhličitého než uhlí, ale v případě započtení emisí skleníkových plynů při jeho těžbě a dopravě není z tohoto hlediska příliš velkou výhrou.
Energetická koncepce prosazená environmentálními organizacemi tak z hlediska omezování emisí skleníkových plynů úplně selhala. To nedávno jasně přiznala i Angela Merkelová, když vyhlásila, že uhlíkové neutrality bude v roce 2050 možné v Německu dosáhnout jen v případě, když se podaří zavést technologie záchytu a ukládání oxidu uhličitého (technologie CCS). Je dobré připomenout, že tyto technologie nejsou zatím dostupné a z hlediska ekologického i ekonomického jsou značně problematické. Podobně jako Francie je na tom v emisích díky mixu jádra a obnovitelných zdrojů i Švédsko. Naopak Itálie a Polsko jsou bez jádra a podobně jako Německo s vysokými emisemi skleníkových plynů.
Právě z tohoto důvodu je velmi důležité, aby se studentští aktivisté o téma zajímali a věděli, za co se reálně zasazují. Vzhledem k důležitosti této tématiky je potřeba ji na seriózní a dostatečné odborné úrovni, i když odpovídajícím způsobem populární formou, prezentovat široké veřejnosti. Právě proto jsme s řadou kolegů připravili dostatečně komplexní, ale zároveň srozumitelný přehled problematiky spojené s možnými klimatickými změnami, jejich dopady a dostupnými opatřeními ke zvýšení odolnosti Česka vůči nim.
Pod vedením Václava Cílka a Alexandra Ače jsme napsali knihu Věk nerovnováhy (klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci). Vzhledem k velice pestrému složení autorského kolektivu je možné jasně vidět, že v řadě otázek není ani ve vědecké komunitě jednotný názor a často se i z principu objevuje více možných cest. Kniha je dobrým začátkem pro získání přehledu základních poznatků a zahájení studia a uvažování o této složité problematice. Zajistí čtenáři jistou imunitu proti primitivním zjednodušeným heslům, která se objevují v aktivistických kampaních a internetových diskuzích. Kniha vyšla v nakladatelství Academia a na pulty knihkupectví se dostává nyní. I když byla dokončena již na přelomu let 2016 a 2017, její vydání se zdrželo. To však vadí minimálně, protože právě v současné době stávek za klima je toto shrnutí problematiky klimatické změny velmi aktuální a potřebné.
I tato kniha dokumentuje, že se odborníci snaží předkládat své návrhy a diskutovat problematiku s politiky i veřejností. A to ne až po zahájení stávek za klima. Sám se dost zaměřuji na oblast energetiky, která je pro řešení snížení emisí opravdu důležitá. Je třeba zdůraznit, že odborníci se svými doporučeními se například v rámci druhé Pačesovi komise podíleli i na přípravě současně platné aktualizace státní energetické koncepce. Právě v jejím rámci, ale s širším kolektivem autorů, jsme pro širší veřejnost připravili přehled české energetiky „Perspektivy české energetiky“ z roku 2014 a navazující monografii „Česká energetika na křižovatce“ z roku 2018.
Nejen zkušenosti v Německu ukazují, že bez jaderné energetiky se i při extrémním finančním a dalším úsilí snižování emisí příliš nedaří. U nás nemáme větrné mořské pobřeží, takže opravdu nemůžeme nízkoemisní energetiku dosáhnout bez jaderných elektráren. Jaderné zdroje energie, stejně jako všechny ostatní zdroje, mají své výhody, negativa i rizika. Asi největším rizikem je v tomto případě havárie a její dopady. O tom jsme se přesvědčili v Černobylu v roce 1986 a ve Fukušimě v roce 2011. Podrobný rozbor fukušimské havárie vyvolané jedním z největších zemětřesní a cunami je v knížce z roku 2015 s názvem „Fukušima I poté“. Racionální analýza a diskuze tohoto rizika jsou velmi důležité, protože právě ono bylo jedním z hlavním důvodů, na kterém protijaderní aktivisté postavili svojí v Německu úspěšnou protijadernou kampaň.
Knihy rozebírající pro odbornou i širší veřejnost různé aspekty energetiky: „Perspektivy české energetiky“, „Česká energetika na křižovatce“ a „Fukušima I poté“.
Environmentální organizace zhodnotily, že rizika emisí oxidu uhličitého a klimatických změn jsou mnohem nižší než u jaderné energetiky. Německo teď ukazuje, k čemu takové rozhodnutí vede. Zároveň je vidět, kam vede nutnost výstavby velkého počtu větrných turbín a velkých rozloh fotovoltaických panelů. Lze také zhodnotit dopady zvýšené centralizace, kdy je nutné postavit dlouhá vedení, která zajistí dopravu velkých výkonů z velkých větrných parků na severu do průmyslových podniků a velkých měst na jihu Německa. Ukazuje se, že získání akceptace těchto negativních dopadů německé energetické koncepce u obyvatelstva nemusí být jednoduché. I to vede k tomu, že se výstavba obnovitelných zdrojů v Německu v posledních letech znatelně zpomaluje a tím i rychlost náhrady odstavovaných jaderných zdrojů a snižování emisí (viz třeba zde a zde).
To, že cesty k nízkým emisím mohou být různé a každá z nich má své klady i zápory, jsem se snažil organizátorům stávky za klima u nás vysvětlit v diskuzním pořadu z cyklu Enviro Meetup v Paralelní Polis (lze si jej přehrát zde). Své dojmy z této debaty jsem popsal v článku, který byl i součástí rozsáhlejší debaty k problematice stávky za klima, která proběhla na environmentálním serveru Ekolist. Pokračování debaty Enviro Meetup by mělo proběhnout ve čtvrtek 23. května. Rozsáhlejší diskuzí vědců s veřejností byl i panel klimatické změny v rámci pochodu za vědu, který proběhl 4. května. I jeho nahrávka by se měla časem objevit na internetu.
V předchozích řádcích jsem se pokusil dokumentovat na několika akcích a počinech, kterých jsem se osobně účastnil a které ukazují, že se čeští vědci snaží s politiky a veřejností o problémech okolo klimatických změn diskutovat a nabízet možná řešení. A podobných akcí, které pořádají k dalším oblastem spojeným s tímto tématem jiní odborníci, je celá řada. Jde o komplikovaný problém, v jehož poznání máme řadu nejistot. Pro jeho řešení se nabízí řada různých cest, které každá má svá pozitiva i negativa. Proto se i pohledy různých vědců mohou lišit. Je tak důležité, aby i politici a veřejnost o různých možnostech přemýšleli a snažili se utvořit si svůj znalý postoj k danému problému. K tomu by jim měla pomocí již zmíněná publikace nakladatelství Academie „Věk nerovnováhy (klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci)“, která právě vychází.
Diskuze:
