Spustit video1

Jak se (v demokracii) dělá moc a moc peněz.

Spustit video2

Možná nevíme, přesně jaké vztahy panovaly v tlupách našich dávných evolučních hominidních předků, nicméně z poznatků o životě nám nejbližších lidoopů a o vývoji lidských společenstev v různých časech a kulturách lze usoudit, že hierarchické uspořádání komunity a patriarchální vztahy v ní jsou nám evolučně vtištěny. A protože právě to lze jednotlivci i skupinami dobře zneužít a využít ve vlastní prospěch, tak jsme obě tyto „predispozice“ nejednou dotáhli do absurdní, čistě lidské formy. Totalita, diktatura, despocie dokáží mít neskutečně obludné, šílené podoby, jež za dobu lidské historie stály životy stovek milionů zcela nevinných lidí. „Mocná“ menšina se – zcela logicky – snaží své postavení upevnit a chránit všemi způsoby. Pokud to systém umožňuje, pak i represivními zákony. A když se nespokojené většině podaří prosadit víc demokracie, pak jinými, méně zjevnými způsoby.

Ale vraťme se od politiky, jež si své vhodné lidi vybírá, zpět k „soukromé“ formě nadvlády.

Se snahou ovládané většiny vydobýt si na ovládající menšině svá práva, se dějinami lidstva táhne, jenže o dobrý krok pozadu, problém nerovnoprávnosti žen. Slabší fyzická konstrukce, péče o děti, udržování ohně, později domácnosti, závislost na loveckém úspěchu a ochranné síle muže, pak na jeho schopnosti finančně zajistit rodinu, vedly ke společenské podřízenosti žen. I ta byla dotažena do obludné „dokonalosti“. Podstatnou „zásluhu“ na upevnění nadřazenosti muže měly, a dodnes mají tradiční velké církve. Nejen islám ponížil ženu na manželův majetek. Děsivé bývá postavení indické ženy nižší kasty, zejména když ji muž opustí, nebo ovdoví. A křesťanství? Ještě dnes mnozí nedopustí na doslovný výklad Bible nebo dokonce tyto „pravdy“ hlásají (zdroj):

- Každý muž, když se modlí nebo když prorokuje a má něco na hlavě, hanobí svou hlavu.

- A každá žena, když se modlí nebo když prorokuje s nepokrytou hlavou, hanobí svou hlavu, protože je to jedno a to samé, jako kdyby se byla oholila.

- Neboť jestli se žena nepokrývá, ať se i ostříhá; a jestli je žene mrzká věc se ostřihat nebo se oholit, ať se pokrývá.

- Neboť muž není povinen pokrývat si hlavu jsouc obrazem Boha a jeho slávou, ale žena je slávou mužovou.

- Neboť muž není ze ženy, ale žena z muže;

- neboť ani není muž stvořen pro ženu, ale žena pro muže.

- Proto je žena povinna mít na hlavě znamení moci mužovy pro anděly.

Papežské konkláve. Čistě pánská jízda. Počínaje od kněží výš. Tak to přece nařídil ten neomylný, spravedlivý, vševědoucí a všehoschopný, jenž se nezaobejde bez pozemského zastoupení v podobě po mamonu bažící organizace obyčejných lidských domýšlivých hříšníků.

Nebo (zdroj):

Otec má zvláštní odpovědnost za čistotu své dcery. Jestli se zjistilo, že izraelská dcera se dopustila předmanželské sexuální nemorálnosti, měla být tato žena přivedená ke dveřím otcova domu a ukamenována na smrť „proto, že vykonala bláznovství v Izraeli smilníce v domě svého otce“ (Dt 22:21).

Povědomé a zahalováním hlavy i kamenováním za předmanželskou ztrátu panenství připomínající arabský svět? Odkud pak čerpal archanděl Gabriel inspiraci, když diktoval Mohamedovi Korán? Ne snad ze židovských náboženských textů, jejichž část tvoří i Starý zákon, spisy plné násilí a nespravedlnosti?

Samozřejmě, náboženství podřízenost žen „nevymyslelo“, jen ji na dlouhou dobu povýšilo na akceptovanou společenskou normu, doposud v církevní hierarchii striktně dodržovanou. Kořeny jsou ale hlubší. Pravidla spolužití u většiny přírodních národů naznačují, že snaha dominovat nad ženami je u mužů (i samečků většiny lidoopů) evolučně podmíněna. Z biologického hlediska to má svou logiku: partnerku/y a matku/y mých potomků musím mít pod úplnou kontrolou, abych si byl jist, že pečuji o své, a ne cizí děti (geny). Chorobná žárlivost není projevem lásky, nýbrž potřeby kontrolovat a vlastnit.

Je krátkozraké podlehnout iluzi, že v moderní době jsou nám podobné „primitivní“ pudy cizí. Agresivita mužů vůči partnerkám a násilí na ženách je mnohem běžnější, než by se mohlo zdát. Ženy se často bojí přiznat, oznámit týrání partnerem… protože mají zcela oprávněné obavy z důsledků. Nejednou i rodina a známí takové konání u muže tolerují. Otázkou je, jak účinně oběti ochránit. Rozvod, či rozchod nemusí být dostatečným řešením, protože agresívní partner nechce o svá „vlastnická“ práva přijít. Snaží se buď o obnovu vztahu, nebo pomstu. Žel i děti mohou být jejím nástrojem.

O tom, že rozchod s agresivním, manipulativním partnerem může být pro ženu rizikem, svědčí nejen čerstvý tragický případ z norského Osla (ZDE), ale i podobný z Finska (ZDE). Denně bychom však v zemích vyspělé západní civilizace našli bezpočet podobných případů, i když ne s tak děsivým koncem. Většina žel zůstane neodhalena.

Já si na tobě budu léčit své pošramocené mužské ego a ty mě budeš otrocky poslouchat…

Že oběti partnerského domácího násilí to nemají lehké, ani když se jim podaří vymanit se z deprimujícího vztahu, dokazuje v odborném článku zveřejněném v časopisu Journal of Interpersonal Violence trojice akademických pracovníků, odborníků na sociální práci ze tří rozdílných amerických vysokých škol. Z rozhovorů, které vedly se ženami, jež přešly peklem vztahu s tyranem, vyplynulo, že emocionální důsledky u nich přetrvávají a projevují se několika způsoby:

• Ženy, které se vymanily ze vztahu s násilným partnerem, mají často emoční bariéru a velmi váhavě vytvářejí nové vztahy. Některé uvedly, že si sice našly partnera, ale nebyly schopny dostatečné emocionální vazby.

• Některé ženy sice emocionální zábrany překonaly, ale v nových, zdravých vztazích nepřestaly očekávat jejich rozpad a násilí.

• Ztráta sebeúcty často brání vytvořit nový vztah. Agresivní partner část své moci a kontroly získává na úkor sebeúcty své oběti. Pokud nový vztah není výrazně lepší, ženě se vracejí pocity méněcennosti a myšlenky typu "Proč by mě měl někdo milovat?".

• Potřeba se z prožitého stresujícího období vypovídat. Postižené ženy mívají potřebu novému partnerovi rozpovědět, co přežily, vysvětlit důsledky na jejich současném chování. Ty, které nemohly své zkušenosti v nových vztazích sdělit, cítí nedostatečnou vzájemnou partnerskou propojenost.

Samozřejmě, že lze i bez průzkumu předpokládat tyto dlouhodobé posttraumatické důsledky spolužití s partnerem, který ubližuje slovně i fyzicky, vydírá citově, či finančně, omezuje a zakazuje, či se „jen“ bezohledně a sobecky chová. Jak uvádí jedna z autorek studie, Noell St.Vilová, docentka na Katedře sociální práce University v Buffalo, jde o pilotní studii, jež měla za cíl pochopení hloubky problému. A ten je fakt hluboký. A starý minimálně jako lidská civilizace, přesto stále vážný a nedořešený.

Video: Děsivý příběh, který není ojedinělý.

Dovedeme si vůbec představit, jaké trauma zažívají mnohé ženy v zemích, kde je nikdo neuchrání před muži, za které se neprovdaly, ale byly provdány?

Související články: 1, 2, 3… ano, i tací jsme, my, lidé…

Zdroj: University at Buffalo News

St. Vil, N. M., et al.: Betrayal Trauma and Barriers to Forming New Intimate Relationships Among Survivors of Intimate Partner Violence, Journal of Interpersonal Violence, 2018