Naše poznatky o okolním vesmíru se neustále zpřesňují, takže můžeme pilovat i naše odhady počtu mimozemských civilizací, i když to jsou stále spíše dojmy než věrohodné výpočty. Podle toho nejnovějšího by v naší Galaxii mohlo být asi tak 36 CETI civilizací, přičemž ta nejbližší by mohla být vzdálená cca 17 tisíc světelných let a mohla by sídlit u červeného trpaslíka.

Pulzar SAX J1808.4−3658 v souhvězdí Střelce, vzdálený od nás asi 11 tisíc světelných let, se nedávno po dobu 12 dní „nabíjel“ k velkolepému výtrysku hmoty a energie. Vědci to poprvé pozorovali v přímém přenosu, pomocí celkem sedmi různých teleskopů, na Zemi i na oběžné dráze.

Když masivní hvězdy rychle rotují, tak jejich kolaps není standardní a nevede k typické plnokrevné explozi supernovy. Když hvězda rotuje rychle, ale zase ne příliš rychle, tak může její kolaps do černé díry proběhnout bez jediného výkřiku. Zrodí se tiché gravitační monstrum.

V tomto roce by se měla k Měsíci vydat čínská sonda, která by na něm měla přistát, odebrat vzorky a návratová část by je měla dopravit na Zemi. Pokud se to povede, bude to další důležitý krok v čínském měsíčním programu. Proto je dobré si jej připomenout.

Italští astrofyzici oprášili holografický princip a použili ho na černé díry. Podle nich jsou tato gravitační monstra vlastně dvojrozměrná a zároveň generují objekt ve třech rozměrech. Podaří se holografické gravitaci konečně smířit obecnou relativitu s kvantovou mechanikou?

Pozorování rotací galaxií v okolním vesmíru odhalila, že mírně převažují galaxie, které se otáčejí po směru hodinových ručiček. Rozložení této asymetrie odpovídá modelu čtyřpólového vesmíru, který se rýsuje z reliktního záření. Vystopovali jsme rotaci mladého vesmíru?

V tuhle chvíli známe tři FBOTy (Fast Blue Optical Transients). Krávu, Koalu a CSS161010. Všechny tyhle tři exploze rozhodně stály za to. Jsou mnohem jasnější než klasické supernovy a mnohem rychleji zhasnou. Zatím není jasné, jaký mají „motor“, i když v centru všech tří se zřejmě nachází černá díra nebo neutronová hvězda.

Záření velmi vzdáleného kvasaru prozradilo podivuhodnou galaxii DLA0817g, zvanou „Wolfe Disk“, vzdálenou 12,5 miliardy světelných let. Jen málokdo čekal, že by v tak mladém vesmíru mohla být galaxie tvořená chladným diskem rotující hmoty.

Dvojhvězda HR 6819 v jižním souhvězdí Dalekohledu, která je za příznivých podmínek viditelná pouhých okem, je ve skutečnosti trojhvězdou. Jejich partnerem je nenápadná černá díra o hmotnosti nejméně 4 Sluncí, která je momentálně pro nás nejbližší černou dírou.

Naše Hvězda nehýří aktivitou. A ještě hůř, jak ukazuje srovnání s dalšími 369 hvězdami podobného spektrálního typu, stáří, metalicity a rotační periody, Slunce je vážně velmi líné. Průměrná hvězda typu Slunce mění svou aktivitu pětkrát intenzivněji. Otázkou je, jak dlouho tahle fáze lenošení Slunci vydrží.

Monumentální galaktický disk Mléčné dráhy obklopuje pustina galaktického hala, kde se tu a tam třpytí hvězdy. Část z nich pochází z malých galaxií, které naše Galaxie okradla a nejspíš i snědla. A možná až 40 procent hvězd galaktického hala stvořily a připlavily nesmírně energetické výtrysky dávných supernov.

Kometa 2I/Borisov je jako žádná jiná. Nejde jenom o to, že navštívila Sluneční soustavu po dlouhé pouti mezihvězdným prostorem. Obsahuje spoustu zmrzlého oxidu uhelnatého, což naznačuje, že pochází z chladných končin. Zřejmě vznikla v planetární soustavě červeného trpaslíka.

V srdci naší Galaxie sedí nesmírně hmotná a gravitačně přitažlivá supermasivní černá díra Sgr A*. Kolem ní obíhají hvězdy, které na vlastní kůži pociťují důsledky drtivé přitažlivosti hmoty 4,15 milionů Sluncí. Na bizarní oběžné dráze hvězdy S2 je pěkně vidět, jaký vliv taková gravitace může mít.

Odvrácená strana Luny je klidná a tichá. Pokud se tam najde vhodný kráter pro vybudování radioteleskopu, tak by se Lunar Crater Radio Telescope mohl stát skvělým nástrojem pro pozorování vesmíru na doposud velmi málo prozkoumaných ultra dlouhých rádiových vlnách.

Když se světlo dostane za horizont událostí, už mu není pomoci. A nemá na růžích ustláno ani v těsné blízkosti černé díry. V extrémním prostředí akrečního disku musí světlo bojovat s gravitační silou černé díry, aby se nakonec osvobodilo a dostalo od nenasytné černé díry pryč.

V nitru hvězd o hmotnosti 8 až 10 Sluncí dochází k tomu, že atomy neonu a také hořčíku vychytávají degenerované elektrony. Tyto elektrony ale udržují jádro takové hvězdy proti síle gravitace. Když jejich množství podstatně klesne, tak se jádro hvězdy zhroutí a odpálí supernovu s vychytáváním elektronů (electron capture supernova).

Ani planety nežijí věčně. V některých planetárních systémech nedávno došlo k destrukci planet a my teď pozorujeme jejich „umírání“. Není to ani tak děsivé, jako zajímavé, protože se můžeme dozvědět leccos zajímavého o struktuře i osudu planet. Takovým výzkumem se zabývá nejmladší obor planetárních věd – nekroplanetologie.

Kvasary jsou pořádně rozjeté supermasivní černé díry v jádrech galaxií, které se cpou hmotou a pak vyzařují nezměrné množství energie. Kvasarové tsunami připlaví během 10 milionů let energii odpovídající milionu gama záblesků, což jsou nejvíce energetické události, které ve vesmíru dosud známe.

Strunové teorie se obvykle testují u nás dole na Zemi. Vesmírná rentgenová observatoř Chandra teď ale předvedla, že to zvládne i v kupách galaxií v hlubokém vesmíru. Výsledky pozorování axiony příliš nepotěší. Je z toho pořádný zářez do stávajících strunových teorií.

Merkur je planeta nejblíže Slunce, bez atmosféry, bičovaná slunečním větrem a s povrchem rozpalovaným na stovky stupňů Celsia. Přesto je na něm voda v podobě ledu. Tento paradox se podařilo rozluštit vědcům z Georgia Tech Center for Space Technology and Research. Stejného principu, jakým vzniká voda na Merkuru, hodlají využít v přístroji, který by vyráběl vodu při misích na Měsíc a Mars.

Z reliktního záření vyplývá jedna hodnota Hubbleovy konstanty, která souvisí s rychlostí rozpínání vesmíru a z pozorování supernova zase druhá, asi o 10 procent větší. Souvisí to s tím, že se Mléčná dráha s tisícovkami dalších galaxií nachází v „Hubbleově bublině?“

Úspěšná evropská kosmická observatoř Gaia objevila pozoruhodného bílého trpaslíka WDJ0551+4135. Je to „sněhulák“, který zřejmě vznikl splynutím dvou průměrných bílých trpaslíků těsné dvojhvězdy. Je velký, rychlý a má zvláštní chemické složení.

Ve strunových teoriích se objevují bubliny nicoty, v nichž dojde k fázovému přechodu vakua. Taková bublina by se šířila jako ta nejvíce ničivá plíseň vesmíru a časem by sežrala celý časoprostor. Jsou to spíš ale jen mytologická monstra, kterých se nemusíme obávat, ale které je velice zajímavé pořádně prozkoumat.

V blízké kupě galaxií v Hadonoši je obrovská díra. Jako 15 Mléčných drah vedle sebe. Nejspíš ji tam udělala ultimátní pomalá exploze, která tam po stovky milionů let pumpovala nesmírné množství energie. Zatím ale není moc jasné, co se tam vlastně mohlo stát.

Patříme-li k zastáncům velkého třesku, mohli jsme námitku oponentů ohledně nepoměru hmoty a antihmoty odrážet vlastnostmi neutronu. Teď se nám to zkomplikovalo.

Ultrachladný trpaslík J0331-27 spektrální třídy L předvedl takovou rentgenovou megaerupci, že šokoval všechny přítomné. Astronomy by ve snu nenapadlo, že by takový malý zmrzlík dokázal něco podobného. Naše znalosti o těchto vzteklounech očividně mají ještě velké mezery.

Nedávná pozorování soustavy teleskopů Very Large Telescope v Chile ukázala, že s Betelgeuse se vážně děje něco dramatického. Atraktivní červený veleobr možná udělal zcela monstrózní hvězdnou skvrnu. Nebo vyplivl naším směrem ohromné mračno prachu a plynu. Anebo, a ta možnost je stále ve hře, skončilo odpočítávání.

Další zajímavý objev a opětovné prohloubení již tak dost hluboké záhady. Zdroj FRB záblesků FRB 180916.J0158+65 na nás ječí v přibližně 16 denním cyklu. V hodně divném přibližně 16 denním cyklu. Rychlé rádiové záblesky? Tady si z nás někdo dělá legraci!

Supermasivní černé díry by zřejmě mohly hostit obyvatelné světy. Musely by být hodně velké, větší než supermasivní černá díra Mléčné dráhy. Musely by také rychle rotovat, vpravdě extrémní rychlostí. A ideální by bylo, kdyby trůnily v centru staré galaxie, která už má většinu vesmírných divočin za sebou.

Představte si laborku, kde máte velice přesné hodiny a stroj na ultra relativistické efekty. Přesně taková je bizarní dvojhvězda PSR J1141-6545, kterou tvoří pulzar s ďábelsky rotujícím bílým trpaslíkem. Dlouhodobé detailní pozorování tohoto povedeného párku umožnilo vystavit Einsteinovu obecnou relativitu dalšímu tvrdému testu.

Mediálně přitažlivý červený veleobr z Orionu napíná nervy astronomické veřejnosti až do krajnosti. Nejen, že již vypadl z TOP Dvacítky nejjasnějších hvězd oblohy. Je teď nejméně jasný za posledních 125 let a září jen na 37 procentech svého obvyklého výkonu. Dočkáme se nějaké show?

Ve své nedávné přednášce na Kosmologické sekci ČAS představil Václav Vavryčuk obnovenou verzi hypotézy, že mikrovlnné záření ve vesmíru není reliktního původu, ale jde o tepelné záření mezigalaktického prachu. Podívejme se na tuto hypotézu v kontextu případného odpovídajícího kosmologického modelu a ve srovnání s modelem Velkého třesku.

Prakticky všechny klíčové teleskopy míří na Malého psa. Přiletěly odtamtud gravitační vlny, jaké nikdo nečekal. Potměšilý veleobr Betelgeuze není daleko. Ale prý za to určitě nemůže. A astronomové dělají poetické narážky na Blade Runnera, když je ve hře rameno Orionu.

Hubbleův teleskop prozkoumal osm vybraných kvasarů z hlubokého vesmíru, které gravitačně čočkuje vždy nějaká velká galaxie. Z čočkovaných obrazů těchto dávných monster vylezly rekordně malé shluky temné hmoty, asi o dvojnásobku hmotnosti supermasivní černé díry Mléčné dráhy.

Nepříliš nápadný úkaz by měl být v případě slušného počasí vidět v pátek 10. ledna asi tak od 19:30 až 19:50 do 20:30 až 20:50. Za podívání nicméně stojí.

Jestli se dožijete roku 2083, tak čekejte pozoruhodnou nebeskou show. Na pozemské obloze to sice nebude až taková podívaná, jako exploze supernovy Betelgeuze, i tak ale bude rozhodně stát za to. Hvězda této dvojhvězdy by měla zavířit ve spirále smrti a nakonec brutálně splynout se svým hvězdným společníkem bílým trpaslíkem.

Vesmír je nebezpečné místo. Sluneční soustavě by v budoucnu mohlo hrozit setkání se supernovou, černou dírou nebo jiným nebezpečným objektem, jakých je Mléčná dráha plná. Až k tomu dojde, tak by bylo skvělé mít po ruce hvězdný remorkér, který by Sluneční soustavu odvezl do bezpečnějších končin. Kaplanův pohon by to mohl zvládnout.

Spojené státy vyvíjejí postupy, s jejichž pomocí by bylo možné vyčistit oběžnou dráhu od radiace po jaderné explozi v kosmickém prostoru. Překvapivý jaderný úder v tomto prostoru by totiž mohl vyřadit množství satelitů a stát se předehrou k vážnému útoku.

Supermasivní černá díra v centru kupy galaxií SPT-0528 odpálila dvojici ultimátních výtrysků plazmatu, které vyhloubily nezměrné díry v okolním kosmickém plynu a prachu. Lstiví astrofyzici z parametrů těchto děr v materii kupy galaxií vyvodili energii, s jakou dotyčné výtrysky prosvištěly vesmírem.

Nedávno se na zemskou orbitu dostala družice CHEOPS, která je evropským příspěvkem k výzkumu exoplanet. Tato velice atraktivní a rychle se rozvíjející oblast astronomického výzkumu byla také letos oceněna Nobelovou cenou. Podívejme se na současnou situaci v tomto oboru.

Když jen tak zmizí hvězda anebo se bez varování zjeví, tak je to divné. Podobných událostí se přitom během posledních desetiletí odehrála spousta. Mohou to být pokažené supernovy nebo nějaké doposud neznámé astrofyzikální jevy. Anebo jsme přistihli mimozemské lasery či Dysonovy sféry v akci. Pátrání pokračuje.

Když bílý trpaslík nakrade dost hmoty hvězdnému partnerovi, tak exploduje jako supernova. Co ale spustí samotný zážeh exploze? Počítačové modely krčí rameny. Podle dvou kanadských fyziků mají bílí trpaslíci odpalovací zařízení s maličkou černou dírou, která vznikne uvnitř trpaslíka zhroucením temné hmoty.

Simulace TNG50 vytvořila 13,8 miliard let historie výseku vesmíru o velikosti 230 milionů světelných let. Obsahuje desítky tisíc galaxií s úžasnými detaily. Její výpočty zabraly více než rok práce 16 tisíc procesorových jader německého superpočítače Hazel Hen.

Kontroverzní analýza supernov typu Ia označuje pozorované zrychlení rozpínání vesmíru za artefakt, který je způsobený lokálním pohybem v naší oblasti vesmíru. Pokud to tak bylo, tak nemusíme vyvolávat temnou energií. Kolem rozpínání vesmíru bude ještě nejspíš rušno.

Jak tušíme, planety a další podobné objekty vznikají v protoplanetárních discích kolem mladých hvězd. Co když se ale planety rodí v hojném počtu také v oblastech chladnějšího prachu a plynu, které se nacházejí kolem žhavých akrečních disků supermasivních černých děr v motoru aktivního galaktického jádra?

V nezměrném chaosu akrečního disku supermasivních černých děr, které pohánějí aktivní galaktická jádra, se dějí šílené věci. Zběsile tam víří kosmický plyn, prach, suť i celé planety a hvězdy. A v tom ultimátním zmatku se honí a navzájem požírají černé díry hvězdných velikostí, které si oblíbily kultovní japonskou videohru z počátku osmdesátých let.

Čerenkovovy teleskopy MAGIC a H.E.S.S. ulovily extrémní fotony gama záblesků GRB 180720B a GRB 190114C. Je to vůbec poprvé, co pozemní gama observatoře detekovaly fotony gama záření gama záblesků. A hned to byla rekordní záležitost, s fotony o energii až 1 TeV.

Anomálie v gravitačním čočkování reliktního záření vesmíru je možná jenom divný šum v datech. Anebo je to zásadní problém, který je možné pěkně vysvětlit tím, že náš vesmír není plochý, ale má tvar rozpínající se koule. Kdyby to tak bylo, tak rovnou můžeme zahodit kosmologické modely do koše a udělat si nové.

Mezi největšími neutronovými hvězdami a nejmenšími známými černými děrami se do této doby rozprostírala trhlina neznáma. Nový objev zvláštního společníka červeného obra J05215658 tuto trhlinu vyplňuje doposud neznámou populací velmi malých černých děr.

V centru Mléčné dráhy je supermasivní černá díra. Anebo je to supermasivní červí díra? Identitu našeho domácího galaktického monstra bychom odhalit pomocí přesných pozorování hvězd, které obíhají objekt Sgr A* v těsné blízkosti. Bylo to velice pracné, ale objevení přírodní červí díry rozhodně stojí za to.