Pokud temnou hmotu tvoří axiony, tak by se v extrémních magnetických polích neutronových hvězd měly houfně přeměňovat na fotony. To by mělo vytvářet zvláštní píky rádiových vln na určité frekvenci, která by odpovídala hmotnosti axionů. Jak se zdá, na frekvenci kolem 1 GHz, což by odpovídalo axionům o hmotnosti 5 až 11 mikroelektronvoltů, se nic takového neděje.

Centrální eliptická galaxie kupy galaxií Abell 2261 má problém. Schází ji supermasivní černá díra. Přitom by měla být obrovská, o hmotnosti 3 až 100 miliard Sluncí. Astronomové se snaží, pátrají v datech Chandry a dalších observatoří. Doposud ale marně. Nenašli nic. Mrazivá záhada chybějící supermasivní černé díry trvá.

Radioastronomové zachytili rádiové vlny ze soustavy Tau Boötis, pravděpodobně z exoplanety Tau Boötis Ab. To je ale obrovský a pekelně horký jupiter, kterého zblízka opéká hvězda žhavější než Slunce. Proto jde se vší pravděpodobností o rádiové kvílení magnetického pole mučeného plynného obra.

Fermiho a rádiové bubliny nestačí. Supermasivní černá díra Mléčné dráhy umí udělat i velké rentgenové bubliny, které obklopují Fermiho bubliny a tyčí se do vzdálenosti 90 tisíc světelných let. Zřejmě pozorujeme dohru polárních výtrysků supermasivní černé díry po nějakém obzvlášť tučném soustu.

Černé díry jsou hrozné. Ale jejich fyzikální běsy milosrdně skrývá horizont událostí. Pokud by existovala nahá singularita, kterou by od okolního světa neodděloval horizont událostí, tak by fyzici museli bez vytáček čelit jejich fyzikální anarchii. Nahou singularitu by mohl prozradit například jasnější akreční disk, díky vyvíjeným a stavěným přístrojům nové generace.

V době, kdy má čínská sonda Čchang-e 5 opět dopravit měsíční horniny do pozemských laboratoří, se zvyšuje zájem o její ruské předchůdkyně. Podívejme se, co dnes víme o místech jejich přistání, která byla identifikována pomocí snímků získaných družicí LRO.

V galaxii CQ4479, vzdálené 5,25 miliard světelných let, funguje „chladný kvasar“. Přesto v této galaxii ještě zbyl nějaký kosmický plyn a rodí se tam hvězdy odpovídajícím 100 Sluncím ročně. Jde o další pěkný zářez na pažbě amerického leteckého teleskopu SOFIA.

K Zemi se přibližuje japonská sonda Hajabusa 2 s materiálem odebraným z planetky Ryugu. Při setkání s naší planetou sonda na začátku prosince 2020 vypustí návratové pouzdro se vzorky z povrchu planetky. Návratová schránka přistane v australské poušti a samotná sonda bude pokračovat v cestě k další planetce.

V tomto týdnu čínská ponorka prozkoumávala nejhlubší místo v pozemských oceánech. Uvažuje o těžbě surovin z mořského dna. Předvčerem se na cestu k Měsíci vydala sonda Čchang-e 5, která by z něj měla dopravit dvě kila měsíčního materiálu do pozemských laboratoří.

Ve vnitřnostech Mléčné dráhy je jako hrot nebeského kopí zaražený zbytek dávné galaxie Heracles. Mléčná dráha ji sežrala asi před 10 miliardami let. Stále je ale možné vystopovat hvězdy, jejichž chemické složení a pohyby prozrazují cizí původ.

Meziplanetární sonda New Horizons letí na periferii Sluneční soustavy. Pořídila tam snímky vesmíru, z nichž vědci vyčetli, jak vesmír září ve viditelné oblasti spektra. Asi polovinu tohoto světla ale nejsou schopni přiřadit ke známým zdrojům viditelného záření. Pokud nejde o technickou chybu, tak by to mohl být nějaký nový fascinující jev.

Skvěle vycvičená umělá inteligence analyzovala rodokmen Mléčné dráhy a její evoluci splýváním s menšími galaxiemi na základě vlastností kulových hvězdokup. A přitom ulovila Krakena. Mléčná dráha se totiž před dlouhými miliardami let srazila s tajuplnou galaxií, která dostala tuhle svůdnou přezdívku. Kolize s Krakenem byla nejdrsnější událost v evoluční historii Mléčné dráhy.

Astronomové znovu analyzovali dráhu nepříjemně blízké planetky Apophis. Tentokrát vzali v úvahu jev Jarkovského, v němž na oběh planetky působí zpoždění vyzařování tepelného záření po zahřátí Sluncem. Při přiblíženích v letech 2029 a 2036 bychom měli být v pohodě, v roce 2068 to bude napínavější, než jsme mysleli.

Astrofyzici ulovili jasnou a zároveň zvláštní kilonovu. Nejspíš jde o pozoruhodný případ, kdy se srazily dvě neutronové hvězdy a oproti očekávání se nezhroutily do černé díry. Namísto tohoto vznikla supertěžká neutronová hvězda s extrémními magnetickými poli, čili magnetar.

Vesmír vypadá obrovský, temný a studený. Zdání ale klame. Průměrná teplota kosmického plynu, který prostupuje vesmírem, je v dnešní době asi 2 miliony Kelvinů. Za posledních 10 miliard let se přitom tato teplota zvýšila asi tak desetkrát. Viníkem vesmírného oteplování je podle všeho neustále probíhající gravitační hroucení temné i běžné hmoty v tom největším měřítku.

V molekulárním vodíku se kolem 2 atomových jader rozprostírá elektronové pole, které vyjadřuje výskyt elektronů. Podle astrofyziků si podobně můžeme představit těsné dvojice černých děr, kolem nichž se mohou rozprostírat skalární pole temnohmotových „částic“. Byly by jako molekulární černé díry nebo jako gravitační molekuly, které možná odhalíme soudobými gravitačními observatořemi.

V okolním vesmíru pátráme po exoplanetách a jsme v tom docela úspěšní. Díky novému výzkumu víme, že by nás cizí pozorovatelé mohli vystopovat tranzitní metodou, kdyby operovali v celkem 1004 hvězdných systémech, které se nalézají do vzdálenosti 300 světelných let.

Abychom našli exoplanetu velikosti Země, která se toulá vesmírem bez své hvězdy, musíme mít velké štěstí. Když ho máme, tak si všimneme nenápadné gravitační mikročočky, která takovou planetu zviditelní. V případě nově objevné potulné země OGLE-2016-BLG-1928 trvala mikročočka rekordně krátkých 41,5 minut.

Je známo, že znovupoužitelností kosmických nosičů se zabývá také Evropská kosmická agentura (ESA) spolu s partnery, byť zdaleka ne tak, jak by si asi mnozí přáli. Prioritou číslo jedna totiž logicky zůstává nadcházející raketa Ariane 6. Ovšem už teď vznikají ambiciózní plány jejího nástupce.

Vesmír kolem nás je plný planet. Jsou velice rozmanité. A je klidně možné, že na některých z nich jsou podmínky pro život pozemského typu vlastně lepší než na Zemi. Astrobiologové sestavili TOP 24 exoplanet, které jsou v některém z klíčových faktorů pro život příznivější než Země.

Kvasar SDSS J1030+0524, který pochází z doby 0,9 miliardy let po Velkém třesu, pohání supermasivní černé díra o hmotnosti asi 1 miliardy Sluncí. Sedí uprostřed pavučiny kosmického plynu, kterou upředly masivní hala temné hmoty, a ve které vězí i minimálně šest dalších galaxií. Takové pavučiny zřejmě vykrmily prastaré supermasivní černé díry.

Kamkoliv se podíváme, náš vesmír je všude stejný, alespoň na těch největších škálách. Kosmologové to obvykle vysvětlují inflací, extrémním nafouknutím celého vesmíru v titěrném zlomku sekundu po Velkém třesku. Co když ale inflace nebyla nutná?

Existují černé díry hvězdných velikostí. Už také více méně víme, že existují černé díry středních velikostí. V centrech galaxií sedí supermasivní černé díry. A pak jsou také SLABy „stupendously large black holes“, čili „úžasně obrovité černé díry“, jejichž hmota by měla přesahovat 100 miliard Sluncí. Přinejmenším teoreticky.

Bílého trpaslíka WD 1856 ze souhvězdí Draka obíhá ve velmi těsné blízkosti planeta, která je velikostí blízká našemu Jupiteru. Bílý trpaslík je ale mnohem menší. Svými rozměry odpovídá asi 140 procentům Země. Problém je v tom, že by tak blízko trpaslíkovi žádná podobná planeta vůbec neměla být.

Venuše se často uvádí jako učebnicový příklad planety, kde žádný život není, ba dokonce je dokonale vyloučen fyzikálními podmínkami na jejím povrchu. Tlak 92 atmosfér a teplota kolem 460 stupňů Celsia nezní zrovna přívětivě, a když přidáme navrch ještě hojnou kyselinu sírovou, není opravdu o co stát. Právě zjištěný výskyt fosfanu na Venuši ovšem může znamenat, že všechno je jinak...

Proč je detekce organického uhlíku na Marsu obtížná až nemožná? Jaké organické látky se doposud na Marsu našly. Jaké strategie a přístroje do hledání současného nebo minulého života nasadí rover Perseverance a ExoMars? A proč má ExoMars větší šanci uspět při detekci choulostivých biomolekul než Perseverance?

Kontroverzní MEGA pohon využívá kontroverzní interpretaci Einsteina vyplývající z kontroverzního Machova principu. Ostatní fyzici tomu moc šancí nedávají. Ale kdyby MEGA pohon fungoval, tak poletíme ke hvězdám. Stačil by k tomu jen jaderný reaktor jako dlouhodobý zdroj elektřiny.

Pokud by černá díra vstoupila do červí díry a prošla skrz, tak by to mělo rozvlnit velmi specifické gravitační vlny. Jestli takové vlny někdy uvidí obsluhy gravitačních observatořích, tak se rázem posuneme do módu „science-fiction“.

Astronomové objevili skupinu extrémních hvězd, které se řítí ohromující rychlostí na orbitě naší supermasivní černé díry Sagittarius A. Nejrychlejší z nich je hvězda S4714, která společně s hvězdou S4711 stává prvním věrohodným kandidátem na squeezar, hvězdu „slisovanou“ gravitací blízké černé díry.

Podle exotické letní hypotézy Matta Caplana bude posledním ohňostrojem tohoto vesmíru nepředstavitelně vzdálená a ještě mnohem více nepředstavitelně dlouhá sekvence supernov černých trpaslíků. Odpálit by je měly kvantové jevy, které promění černé trpaslíky na železné černé trpaslíky a zároveň o něco sníží jejich Chandrasekharovu mez. Tohle je cesta do věčnosti.

V kupě galaxií SpARCS1049, vzdálené 9,9 miliard světelných let, mají velmi línou supermasivní černou díru. Přišla o zdroj oblíbené stravy, tak tam sedí jako panda a nic nedělá. Díky tomu se v kupě SpARCS1049 utrhla z řetězu tvorba hvězd, která jede rychlostí 900 Sluncí ročně.

Černé díry svou gravitací „ohýbají“ prostor i čas. Naše fyzikální teorie to napíná na samotnou hranici únosnosti, ale zároveň můžeme podivných vlastností černých děr a jejich bezprostředního okolí využít, abychom se o těchto gravitačních příšerách dozvěděli víc.

Na svou pouť k Marsu se vydal poslední z trojice pozemských průzkumníků. Po sondě ze Spojených arabských emirátů a čínské sondě se k rudé planetě vydalo i vozítko americké NASA Perseverance. Pokud jim budeme intenzivně držet palce, můžeme se v příštím roce i těch následujících těšit na řadu zajímavých informací o této planetě, která je asi nejzajímavější z hlediska potenciální pozemské kolonizace.

Pokročilá adaptivní optika zařízení SPHERE na soustavě teleskopů Very Large Telescope (VLT) zachytila dva enormní plynné obry v planetárním systému hvězdy TYC 8998-760-1 ze souhvězdí Mouchy. Hvězda, které je pouhých 17 milionů let, je přitom velmi mladou verzí našeho Slunce.

Panuje představa, že nám vodu na naší modrou planetu přinesly komety. Chemikové s tím sice moc nesouhlasí, ale není jich moc, a také, že se nic lepšího zatím nevymyslelo, námitky se moc v úvahu neberou a dál se to tak ve školách učí. Japonští vědci nabízí jiné vysvětlení. A jako bonus přidávají i původ ropy.

Trpaslík SDSS J1240+6710 má zvláštní atmosféru bez vodíku a hélia. Zároveň je lehký a řítí se Mléčnou dráhou rychlostí 900 tisíc kilometrů za hodinu. Vše nasvědčuje tomu, že tenhle trpaslík přežil nějakou exotickou supernovu polovičaté síly, s jakou jsme se nejspíš doposud nesetkali.

Pulsary obvykle tikají jako splašené, ale velmi přesné hodiny. Někdy se stane, že náhle zrychlí, aby se pak zase vrátily k původními rytmu. Jako kdyby si škytly. Podle nové teorie by některá taková škytnutí mohla být spojena se srážkou pulsaru s masivní podivnůstkou, tedy částicí/tělesem tvořeným horními, dolními a podivnými kvarky.

Kometa se vzdaluje od Slunce a brzo se začne vzdalovat i od Země. Ještě asi týden bude její jas i pozice optimální, pak uvidíme, jak dlouho nám vydrží v dosahu očí.

Pozemní teleskop Gemini North pozoroval extrémně energetickou a zároveň extrémně vzdálenou apokalypsu. Šlo o gama záblesk SGRB181123B, který se odpálil ve vzdálenosti zhruba 10 miliard světelných let. Stal se tak doposud nejvzdálenějším gama zábleskem, u něhož jsme pozorovali dosvit v oblasti viditelného záření.

Na poměry tohoto století je to pěkné, leč nutno přiznat, že aspoň zatím to chce spíš triedr, i když stačí malý. Možná bude líp.

Konečně je tu nefalšovaná letní záhada v dalekém vesmíru. Na snímcích radioteleskopů byly vystopovány „divné rádiové kroužky“ (ORC), které příliš neodpovídají žádným známým strukturám rádiových snímků vesmíru, ani artefaktům či chybám, které doprovázejí pozorování radioteleskopů.

Vesmír je obrovský, neznámý a často také nepředstavitelný. Není divu, že může být zdrojem obav, úzkosti nebo strachu. Lidé se obávají toho, co se pohybuje ve stínech, samotné velikosti vesmírného prostoru nebo třeba velmi nepravděpodobných událostí, které by mohly celý náš vesmír resetovat, aniž bychom s tím mohli něco rozumného dělat.

Supermasivní černá díra v motoru kvasaru J2157 je nefalšovaný galaktický predátor, který sežere jedno Slunce denně. Je to tím pádem nejrychleji rostoucí černá díra ze všech, co známe ve vesmíru. Domácí supermasivní černá díra Mléčné dráhy je proti tomuto monstru naprosto titěrná.

Všude kolem nás se nenápadně zjevují virtuální částice a pak zase ihned mizí. Významně se podílejí na tvorbě kvantového šumu. Když na to ale přijde, tak kvantové fluktuace pohnou i 40kilogramovým zrcadlem v gravitační observatoři LIGO. Fyzici teď poprvé změřili, že se takové zrcadlo pohne asi o 10 na mínus dvacátou metru.

Astronomové před pár lety pozorovali velikou zářivou proměnlivou hvězdu (LBV) v trpasličí galaxii Kinman’s dwarf, vzdálené asi 75 milionů světelných let. Když v tom chtěli loni pokračovat, tak tam najednou hvězda nebyla. Zhroutila se do černé díry bez ohňostroje supernovy anebo pohasla a není vidět přes okolní prach a plyn?

Astronomové vystopovali veliký kvasar J1007+2115, který vzápětí dostal i své havajské jméno. Pozorujeme ho ve vesmíru, jehož stáří tehdy bylo asi 700 milionů let. Že tak brzy ve vesmíru fungoval kvasar, kterého pohání supermasivní černá díra o hmotnosti 1,5 miliardy Sluncí, je fakt na pováženou.

Astronomům se povedl skvělý kousek. Spojili gravitační událost S190521g, což je splynutí dvou černých děr z loňského května, s pozorováním záblesku v oblasti viditelného světla. Pokud mají pravdu, tak je to poprvé, co jsme viděli srážku černých děr prakticky na vlastní oči, protože k ní došlo v akrečním disku supermasivní černé díry.

Je to jako přízrak z hlubokého vesmíru. Gravitační vlny bizarně asymetrické srážky černé díry o hmotnosti 23 Sluncí odhalily existenci druhého objektu, jehož velikost odpovídá 2,6 Sluncím. Buď je to nejlehčí černá díra anebo nejtěžší neutronová hvězda, co známe. Je to další bod pro gravitační astronomii!

Vesmír je vyplněný šepotem mnoha milionů gravitačních signálů ze srážek černých děr a neutronových hvězd, které jsou natolik slabé, že je nedokážeme rozlišit jako jednotlivé události. Mohli bychom ale těžit data z tohoto šumu jako celku a získat tak cenné informace z mladého vesmíru.

Swift J1818.0-1607 je magnetar ze souhvězdí Střelce, který se zrodil, z našeho pohledu, před pouhými 240 lety. Takto čerstvé „hvězdné mládě“ je to astronomy cenným objektem pro pozorování a zároveň přírodní laboratoří, v níž je možné studovat extrémní fyziku.