Ve vzdálenosti 153 světelných let pozorujeme otevřenou hvězdokupu Hyády. Postupně se rozpadá, ale před časem jí něco dalo pořádně zabrat. Zřejmě se střetla se s objektem o hmotnosti asi 10 milionů Sluncí, jehož gravitace hvězdokupu potrhala. Problém je, že v dané oblasti nic takového není vidět. Prý by to mohlo být prastaré subhalo temné hmoty, které se toulá Galaxií. Doufejme, že nikoliv naším směrem.

Pod Afrikou a pod Pacifikem se nalézají obrovské a přízračné masy superchocholů. Jsou to anomálie hornin s vysokou hustotou, které geology vábí a děsí zároveň. Podle (staro)nové hypotézy to jsou kusy rozervané protoplanety Theia, která se před miliardami let srazila s protoZemí a vytvořila tím Měsíc.

Příběh slavného snímku supermasivní černé díry galaxie M87 stále pokračuje. Tým virtuálního Teleskopu horizontu událostí získal novou verzi tohoto snímku, tentokrát v polarizovaném světle. Tento snímek přitom umožňuje analyzovat mohutná magnetická pole v bezprostřední blízkosti supermasivní černé díry.

Kde se vzal mezihvězdný návštěvník ʻOumuamua? Podle nové hypotézy ho na cestu odpálila kosmická srážka, ke které došlo asi před půl miliardou let, na exoplanetě či trpasličí exoplanetě podobné Plutu. Ze své rodné soustavy se za tu dobu ʻOumuamua dostal až k nám. Škoda, že jsme ho neměli možnost prozkoumat zblízka. Snad příště.

Stále nevíme, kde se vzaly supermasivní černé díry ve velmi mladém vesmíru. Podle našich stávajících teorií by neměly dost času ani „potravy“. Co kdyby ale zárodky supermasivních černých děr vznikly v ultimátních explozích supernov, odpálených prvotními megahvězdami s hmotou desítek tisíc Sluncí? Pokud ano, vesmírný teleskop Jamese Webba by je mohl vystopovat.

Supermasivní černá díra většinou sedí na zadku a požírá hmotu. Astronomové ale nedávno přistihli jednu takovou supermasivní černou díru, jak se řítí galaxií J0437+2456, rychlostí asi 49 kilometrů za sekundu. Důvody nejsou jasné. Vědci se do této záhady určitě zakousnou a už ji nepustí. Komu by se nelíbilo monstrum na výletě?

Zdá se, že existují supernovy typu Ia, které se protiví přísným fyzikálním pravidlům. Tyto exploze by měly být všechny stejné, ale vzácně se stává, že jsou o něco slabší. Podle nového výzkumu by to mohli být single bílí trpaslíci, které zažehne jaderná štěpná exploze nepatrných vloček uranu. Jako když malá jiskřička odpálí ohromný sud s prachem.

Černé díry neustále provokují svými singularitami a paradoxy. Fyzici se brání méně či více exotickými hypotézami o objektech, kterým říkáme černé díry. Podle nové studie by to mohly být temné hvězdy s Planckovým jádrem, extrémní, ale bez singularity a bez horizontu událostí. Mainstream to ovšem rozhodně není.

Analýza radioaktivního izotopu niobu-92, na základě složení meteoritů původem z planetky Vesta, prozrazuje, že vnitřní část Sluneční soustavy tvoří materiál pocházející z dávné supernovy typu Ia, zatímco vnější část vznikla z materiálu rozptýleného supernovou odpálené zhroucenou masivní hvězdou.

Je až k neuvěření, že se astrofyzici věnují parazitologii. Ale proč ne, ve vesmíru je možné úplně všechno. Podle nové studie amerických astrofyziků by temnou hmotu mohla přinejmenším z části tvořit populace malých endoparazitických černých děr, které pozvolna vyžírají zevnitř neutronové hvězdy.

Černou díru Cygnus X-1 zná každý. Jak se ale ukazuje, rozhodně to neznamená, že by tahle soustava rentgenové dvojhvězdy byla nudná. Podle nového výzkumu je tahle černá díra dvakrát těžší než jsme si mysleli a také je podstatně dál, asi o 1000 světelných let. Také rotuje rychlostí blízkou rychlosti světla, což je rekord mezi známými černými dírami.

V pondělí 22. února krátce po 20.00 hodině našeho času zveřejnila NASA video přistání na Marsu.

Observatoř IceCube na jižním pólu detekovala vysokoenergetické neutrino, jehož původ badatelé vystopovali do oblasti, kde ve stejnou dobu došlo k roztrhání a pozření hvězdy supermasivní černou dírou v centru cizí galaxie. Konkrétní mechanismus zatím není známý. Podobné události by ale mohly být významným zdrojem vysokoenergetických neutrin ve vesmíru.

Kosmologická inflace je jednou z největších záhad soudobé kosmologie. Odehrála se velmi dávno a vesmír se od té doby velice změnil. Japonští astrofyzici nasadili na výzkum inflace nejvýkonnější astrofyzikální superpočítač světa ATERUI II. Simuloval 4 000 vesmírů a posloužil analýze původního rozložení hmoty ve vesmíru.

Perseverance je součástí plánované mise Mars 2020 americké agentury NASA. Jeho vynesení do vesmíru provedla raketa Atlas V 541. Mise začala 30. července loňského roku na Floridě (Mys Canaveral). Rover má na sobě několik kamer. Během přistání se přenáší jen nekvalitní obraz kvůli omezenému datovému toku, později v hollywoodské kvalitě. Zpoždění radiového signálu z Marsu na Zem je 11 minut a 22 sekund, takže jde o "přímý přenos s ručením omezeným".

Temnou hmotu jsme už hledali leckde. Zatím marně. Co to zkusit v páté dimenzi pětirozměrného časoprostoru v modelu Randall–Sundrum? Podle nového výzkumu by fenomén temné hmoty mohly alespoň z části vytvářet fermiony, které pronikají do páté dimenze a tam vytvářejí fermionickou temnou hmotu.

Během února doletí k Marsu tři pozemští vyslanci. Čínská sestava Tchien-wen-1 a sonda Al Amal Spojených arabských emirátů se už usadily na oběžné dráze okolo této planety. Posledním, který se k Marsu teprve blíží, je americké vozítko Preservance. Tato silná sestava by mohla naše znalosti o této planetě dramaticky posunout.

V nadcházejících letech je v plánu návrat lidí na Měsíc. Chce se o to pokusit agentura NASA v rámci programu Artemis. Stejný cíl si klade i Čína. Spojené státy ovšem slibují víc, než jen krátké návštěvy na povrchu. V úmyslu mají začít budovat zázemí budoucí lunární základny.

Pokud v čerstvém vesmíru bouřila skalární pole, tak se na nich mohly tvořit monstrózně energetické vlny, kvazičástice oscilony. Jejich zběsilým vlněním mohly vzniknout gravitační vlny, které by oscilony přežily. Dodnes se mohou vlnit vesmírem. Pokročilé gravitační observatoře, jako je LISA nebo BBO, by je mohly objevit.

Bez ohlednou temnou hmotu a energii, ve vesmíru stále schází i běžná hmota. Nemůžeme ji najít tradičními metodami pozorování. Astronomové ale vymýšlejí důmyslné triky, s nimiž by ji mohli objevit. Jako dobrý trik se ukázalo sledování blikání vzdálených rádiových zdrojů, jejichž záření prochází obtížně odhalitelnou studenou hmotou.

Samotná černá díra samozřejmě nezáří. Ale GRS 1915+105 v souhvězdí Orla je rentgenová dvojhvězda, která funguje jako mikrokvasar a zalévá vesmír rentgenovým zářením. V létě 2018 záře soustavy GRS 1915+105 zhasla. Zřejmě ji něco cloní. Stále ale není jasné, co by to mohlo být.

Fatima Ebrahimi z laboratoří PPPL si všimla, že když v tokamaku vznikají magnetické bubliny zvané plazmoidy – díky mechanismu magnetické rekonexe, který bývá k vidění na Slunci při erupcích – tak tyto plazmoidy sviští překvapivou rychlostí. Nakonec vymyslela pohon pro kosmické lodě, který právě plazmoidy využívá.

Vysvětlovat hydrataci Měsíce jen slunečním větrem, se dostalo do problémů. Vědci přicházejí s vodotečí 380 tisíc kilometrů dlouhou, hlavní úlohu v ní hraje vítr zemský.

Astrofyzici využili služeb vysokohorské gama observatoře HAWC v Mexiku a vystopovali zdroj nejsilnějšího kosmického záření v Mléčné dráze. Jenomže to nedává smysl. Na daném místě není nic divokého, obludného ani nebezpečného. Je tam jenom úplně nudné molekulární mračno. Pokud nejde o nějaký omyl, tak je to mrazivá záhada.

Neobvyklá tlupa Sedmi statečných neutronových hvězd neobvykle září v oblasti vysokoenergetického rentgenového záření. Podle superpočítačových simulací by původcem tohoto neobvyklého jevu mohly být axiony, hypotetičtí kandidáti na temnou hmotu.

Jeden kilogram hybridníhio aerogelu, tvořeného polymery a MOFy, ve vlhkém vzduchu vyčaruje 17 litrů pitné vody za den. Prostě ho jen stačí někam položit, aby jím protékal vzduch. Podobná zařízení by mohla přispět k řešení chronických problémů s pitnou vodou.

Radioteleskopy soustavy MeerKAT vystopovaly dvě slabě rádiově zářící ale jinak zcela obrovité rádiové galaxie, které jsou na obloze navzájem velmi blízko. Do každé z nich by se na délku vešlo asi tak 62 Mléčných drah. Jsou to doslova galaktičtí behemoti.

Rovnice obecné relativity ukrývají červí díry. A stále není vyloučeno, že by mohly existovat. Jak ale červí díry najít? Jednou z možností je pátrat po zvláštních zdrojích gama záření, které by mohlo vznikat při střetávání hmoty, vyvrhované z červí dírou, s hmotou v okolním vesmíru. Byl by to opravdu kapitální úlovek.

Robotické teleskopy nikdy neusínající sítě ASAS-SN ulovily pozoruhodný objekt. ASASSN-14ko je zdroj periodických záblesků ze srdce galaxie ESO 253-G003, které se opakují jednou za 114 dní. Nejspíš jde o supermasivní černou díru, která právě rve na kusy neopatrnou hvězdu. Při každém oběhu si utrhne asi tak 3 Jupitery hmoty.

V neonové mlhovině IRAS 00500+6713 sedí objekt J005311, který vznikl srážkou bílých trpaslíků. Selhala jim roznětka a neodpálili se jako supernova. Namísto toho vznikl žhavý, zářivý, rychle rotující, hodně magnetický a divoce zvracející spletenec, který se v astronomicky dohledné době zhroutí do neutronové hvězdy.

V mladičkém vesmíru pozorujeme supermasivní černé díry. Jak se tam ale mohly objevit tak rychle? Řešením by mohla být supersymetrická gravitina, která by zvládla vytvořit zárodky černých děr ve žhavém vesmíru, ještě před vznikem hvězd, díky svým unikátním vlastnostem. Gravitina jsou ovšem hypotetická, a to hned dvojnásobně.

Už by to chtělo nějaké vesmírné základny. Měsíc je už nejspíš hotová věc. Na Mars asi také dojde, snad ještě za našich životů. Ale co dál? Jako jeden ze slibných světů se nabízí trpasličí planeta Ceres, která již hraje roli první pořádné lidské vesmírné kolonie v seriálu s příznačným názvem Expanse.

Červení trpaslíci očividně často odpalují intenzivní hvězdné erupce. Ty nepochybně zasahují planety v obyvatelných zónách, kterých je podle všeho spousta. Otázkou je, jestli to vylučuje přítomnost života na takových planetách. Podle nové analýzy chemie atmosfér planet červených trpaslíků to nemusí být tak hrozné.

Jestli existuje mnohovesmír, tak v něm mohou pučit vesmírná mláďata. Ta se mohou zhroutit do černé díry anebo se nám jako černé díry jeví z vnějšího pohledu. Takové primordiální černé díry hodlají vystopovat motivovaní fyzici s využitím gravitačních čoček na snímcích Galaxie v Andromedě kamerou HSC teleskopu Subaru

Pokud temnou hmotu tvoří axiony, tak by se v extrémních magnetických polích neutronových hvězd měly houfně přeměňovat na fotony. To by mělo vytvářet zvláštní píky rádiových vln na určité frekvenci, která by odpovídala hmotnosti axionů. Jak se zdá, na frekvenci kolem 1 GHz, což by odpovídalo axionům o hmotnosti 5 až 11 mikroelektronvoltů, se nic takového neděje.

Centrální eliptická galaxie kupy galaxií Abell 2261 má problém. Schází ji supermasivní černá díra. Přitom by měla být obrovská, o hmotnosti 3 až 100 miliard Sluncí. Astronomové se snaží, pátrají v datech Chandry a dalších observatoří. Doposud ale marně. Nenašli nic. Mrazivá záhada chybějící supermasivní černé díry trvá.

Radioastronomové zachytili rádiové vlny ze soustavy Tau Boötis, pravděpodobně z exoplanety Tau Boötis Ab. To je ale obrovský a pekelně horký jupiter, kterého zblízka opéká hvězda žhavější než Slunce. Proto jde se vší pravděpodobností o rádiové kvílení magnetického pole mučeného plynného obra.

Fermiho a rádiové bubliny nestačí. Supermasivní černá díra Mléčné dráhy umí udělat i velké rentgenové bubliny, které obklopují Fermiho bubliny a tyčí se do vzdálenosti 90 tisíc světelných let. Zřejmě pozorujeme dohru polárních výtrysků supermasivní černé díry po nějakém obzvlášť tučném soustu.

Černé díry jsou hrozné. Ale jejich fyzikální běsy milosrdně skrývá horizont událostí. Pokud by existovala nahá singularita, kterou by od okolního světa neodděloval horizont událostí, tak by fyzici museli bez vytáček čelit jejich fyzikální anarchii. Nahou singularitu by mohl prozradit například jasnější akreční disk, díky vyvíjeným a stavěným přístrojům nové generace.

V době, kdy má čínská sonda Čchang-e 5 opět dopravit měsíční horniny do pozemských laboratoří, se zvyšuje zájem o její ruské předchůdkyně. Podívejme se, co dnes víme o místech jejich přistání, která byla identifikována pomocí snímků získaných družicí LRO.

V galaxii CQ4479, vzdálené 5,25 miliard světelných let, funguje „chladný kvasar“. Přesto v této galaxii ještě zbyl nějaký kosmický plyn a rodí se tam hvězdy odpovídajícím 100 Sluncím ročně. Jde o další pěkný zářez na pažbě amerického leteckého teleskopu SOFIA.

K Zemi se přibližuje japonská sonda Hajabusa 2 s materiálem odebraným z planetky Ryugu. Při setkání s naší planetou sonda na začátku prosince 2020 vypustí návratové pouzdro se vzorky z povrchu planetky. Návratová schránka přistane v australské poušti a samotná sonda bude pokračovat v cestě k další planetce.

V tomto týdnu čínská ponorka prozkoumávala nejhlubší místo v pozemských oceánech. Uvažuje o těžbě surovin z mořského dna. Předvčerem se na cestu k Měsíci vydala sonda Čchang-e 5, která by z něj měla dopravit dvě kila měsíčního materiálu do pozemských laboratoří.

Ve vnitřnostech Mléčné dráhy je jako hrot nebeského kopí zaražený zbytek dávné galaxie Heracles. Mléčná dráha ji sežrala asi před 10 miliardami let. Stále je ale možné vystopovat hvězdy, jejichž chemické složení a pohyby prozrazují cizí původ.

Meziplanetární sonda New Horizons letí na periferii Sluneční soustavy. Pořídila tam snímky vesmíru, z nichž vědci vyčetli, jak vesmír září ve viditelné oblasti spektra. Asi polovinu tohoto světla ale nejsou schopni přiřadit ke známým zdrojům viditelného záření. Pokud nejde o technickou chybu, tak by to mohl být nějaký nový fascinující jev.

Skvěle vycvičená umělá inteligence analyzovala rodokmen Mléčné dráhy a její evoluci splýváním s menšími galaxiemi na základě vlastností kulových hvězdokup. A přitom ulovila Krakena. Mléčná dráha se totiž před dlouhými miliardami let srazila s tajuplnou galaxií, která dostala tuhle svůdnou přezdívku. Kolize s Krakenem byla nejdrsnější událost v evoluční historii Mléčné dráhy.

Astronomové znovu analyzovali dráhu nepříjemně blízké planetky Apophis. Tentokrát vzali v úvahu jev Jarkovského, v němž na oběh planetky působí zpoždění vyzařování tepelného záření po zahřátí Sluncem. Při přiblíženích v letech 2029 a 2036 bychom měli být v pohodě, v roce 2068 to bude napínavější, než jsme mysleli.

Astrofyzici ulovili jasnou a zároveň zvláštní kilonovu. Nejspíš jde o pozoruhodný případ, kdy se srazily dvě neutronové hvězdy a oproti očekávání se nezhroutily do černé díry. Namísto tohoto vznikla supertěžká neutronová hvězda s extrémními magnetickými poli, čili magnetar.

Vesmír vypadá obrovský, temný a studený. Zdání ale klame. Průměrná teplota kosmického plynu, který prostupuje vesmírem, je v dnešní době asi 2 miliony Kelvinů. Za posledních 10 miliard let se přitom tato teplota zvýšila asi tak desetkrát. Viníkem vesmírného oteplování je podle všeho neustále probíhající gravitační hroucení temné i běžné hmoty v tom největším měřítku.

V molekulárním vodíku se kolem 2 atomových jader rozprostírá elektronové pole, které vyjadřuje výskyt elektronů. Podle astrofyziků si podobně můžeme představit těsné dvojice černých děr, kolem nichž se mohou rozprostírat skalární pole temnohmotových „částic“. Byly by jako molekulární černé díry nebo jako gravitační molekuly, které možná odhalíme soudobými gravitačními observatořemi.