Při galaktickém kanibalismu se může stát, že se supermasivní černé díry splývajících galaxií nespojí. Jestli mají simulace ROMULUS pravdu, tak se v galaxiích jako je Mléčná dráha během historie potuluje v průměru 12 spíše dost nenápadných supermasivních děr. Plíží se v galaktickém halu, tiché, neviděné, ale potkat byste je nechtěli.

Megastruktury kolem hvězd, jako je Slunce, by se mohly stát fantastickými vesmírnými elektrárnami. Ještě mnohem více energie by ale bylo možné vytěžit z akrečního disku černé díry nebo relativistických výtrysků. Stačí jenom postavit odolný Dysonův roj, který by vydržel v blízkosti černé díry a civilizace bude zajištěnou energii skoro na věky.

Největší radioteleskop světa FAST vystopoval podivuhodný objekt z neutrálního vodíku na periferii Mléčné dráhy. „Orobinec“ by mohl být přerostlým mračnem kosmického plynu anebo doposud neznámým vnějším spirálním ramenem Galaxie. Ani jedna z těchto možností ale příliš nesedí, takže je to zatím záhada.

Červení trpaslíci jsou velmi hojní. Mívají planety, nezřídka podobné Zemi a v obyvatelných zónách. Jsou to ale vzteklé hvězdy, které často odpalují jednu supererupci za druhou. Až doposud jsme si mysleli, že je to fatální problém pro obyvatelnost jejich planet či snad možnou přítomnost života. Jak se ale ukázalo, může to být poněkud jinak.

Je na Venuši život? Možná, ale rozhodně ne takový, jaký známe ze Země. Hlavní překážkou kupodivu není kyselina sírová, ale extrémní nedostatek vody.

Divočící exploze supernovy vzácného typu Iax ukula objekt LP 40−365 s vysokou metalicitou. Zřejmě jde o pozůstatek samotného bílého trpaslíka, kterého supernova nezničila celého. Teď je z něj šrapnel, který za čas opustí Mléčné dráhu a poletí mezigalaktickým prostorem.

Na Enceladu by mohl být život. Ne, že bychom to netušili už dávno, ale díky nejnovější studii francouzských vědců se to zdá zase o malinko pravděpodobnější.

V nedávné době došlo k upřesnění rozvrhu budoucího vývoje a letu vesmírné sondy k měsíci Saturnu Titanu. Sonda Dragonfly bude automatickým létajícím robotem, který bude zkoumat tento druhý největší měsíc ve Sluneční soustavě. Energii pro pohon i práci mu poskytne radionuklidový zdroj. To zajistí, že bude řadu let létat v atmosféře tohoto měsíce, která v mnoha ohledech připomíná tu z dávné minulosti Země.

V bezprostřední blízkosti černé díry vzniká korona, která je do jisté míry podobná koronám hvězd. Vysokoenergetické elektrony v koroně vyzařují rentgenové záření, které můžeme pozorovat. Astrofyzici v tomto záření poprvé detekovali rentgenová echa zpoza černé díry, předpovězené Einsteinovou obecnou relativitou.

Optimistický Avi Loeb a jeho tým budou v rámci projektu Galileo hledat a zkoumat mezihvězdné návštěvníky Sluneční soustavy, případné mimozemské satelity v blízkosti Země, a také UFO, čili UAPy, (zatím) neidentifikované vzdušné jevy. Jdou na to relativně střízlivě a chtějí důmyslně využívat stávající i budoucí teleskopy, data i umělou inteligenci.

Vozidlo Perseverance se připravuje k prvnímu odběru vzorků hornin, které bude postupně sbírat a připravovat pro dopravu na Zemi. To je vhodná příležitost se podívat na novinky z Marsu, kde nyní pracují celkově tři pozemská vozidla. 

Země je hodně rušné místo, kde je frustrující dělat gravitační astronomii. Na Měsíci je mrtvolný klid a také vakuum, což z něj dělá ideální místo pro gravitační observatoř. Lunární gravitační detektory by měly být neuvěřitelně citlivé. Mohly by nám otevřít dveře k nové fyzice a zároveň by daly smysl trvalé přítomnosti na Měsíci. NASA má o čem přemýšlet.

Neutronové hvězdy jsou nesmírně husté, malé a těžké. Svírá je drtivá gravitace. Přesto se na jejich pevném povrchu tyčí hory, i když bychom je nejspíš zašlápli. Podle nových modelů mají pohoří neutronových hvězd výšky ve zlomcích milimetru. Gravitačním astronomům to podstatně komplikuje detekci gravitačních vln od rotujících a single neutronových hvězd.

Ve vzdálenosti 1 500 světelných let kolem sebe krouží ve velmi těsné blízkosti horký podtrpaslík s bílým trpaslíkem. Tahle hvězdná soustava už zažila mnohé, ale ještě ji čeká pompézní finále. Během 70 milionů let se hvězdní partneři srazí a splynou, aby vzápětí odpálili supernovu typu Ia.

Palomar 5 je výjimečná kulová hvězdokupa. Je velmi řídká a jak odhalil nový výzkum, obsahuje až trestuhodně mnoho černých děr. Má jich tam více než stovku, čímž asi třikrát překračuje odhady vycházející z počtu hvězd. Za miliardu let, kdy se bude definitivně rozpadat, budou hvězdokupu Palomar 5 tvořit prakticky pouze černé díry.

Bílý trpaslík ZTF J1901+1458 hýří superlativy. Je velký asi jako Měsíc a přitom váží o třetinu víc než Slunce. Jeho magnetické pole je miliardkrát silnější než v případě Slunce. Rotuje tak rychle, že se otočí za 7 minut. Aby toho nebylo málo, tenhle trpaslík by se mohl zhroutit do neutronové hvězdy

V lednu 2020, deset dní po sobě, gravitační observatoře poprvé (a po druhé) detekovaly gravitační vlny, které rozbouřil extrémní gurmánský zážitek – zhltnutí neutronové hvězdy černou dírou. Něco takového jsme doposud spolehlivě nepozorovali. Pro gravitační astronomy je to další historický úspěch.

Kvalit Milrem Robotics si povšimla Evropská kosmická agentura ESA. Udělila jim kontrakt na vývoj navigační inteligence roverů, které by měly v dohledné době zkoumat Měsíc a další cizí světy. Milrem Robotics zužitkují zkušenosti s vývojem robotů pro pozemská bojiště. Průzkum vesmíru a pozemské bitvy mají leccos společného.

Pokud tvoří temnou hmotu částice, které interagují mezi sebou, tak by to mohlo objasnit vznik supermasivních černých děr v mladém vesmíru. V takovém případě by se hala temné hmoty mohla hroutit do poměrně masivních zárodků supermasivních černých děr, které by pak nenasytně rostly.

Již v nejbližších letech by se po dlouhé době měli lidé opět vypravit mimo ochranná křídla zemského magnetického pole do vzdáleného vesmíru. Budou tak daleko více vystaveni kosmickému záření a radiaci. Intenzivně se tak pracuje na metodách, jak je chránit. Podívejme se, co víme o radiačních podmínkách ve vesmírném prostoru, na Měsíci i na Marsu. A jak můžeme zajistit ochranu kosmonautů v těchto místech.

V galaxii J1243+0100 se před 13,1 miliardami let rozpoutala divoká a běsnící bouře. Supermasivní černá díra v srdci této galaxie vypálila hmotu rychlostí 500 kilometrů za sekundu a tenhle mohutný vichr se prohnal galaxií. Je to nejstarší bouře tohoto druhu, jakou jsme zatím pozorovali.

Vesmírem se proplétá nezměrná kosmická pavučina, na které jsou jako světlušky nalepené galaxie. Detailní analýzy pohybu velkého množství galaxií prozradily, že vlákna téhle pavučiny majestátně rotují kolem podélné osy. Zatím nevíme, jaký fyzikální mechanismus s nimi kroutí na škále mnoha milionů světelných let.

„Co tohle sakra je?“ Astronomové jsou rozpačití, tím nejpříjemnějším možným způsobem, z obra VVV-WIT-08, vzdáleného asi 25 tisíc světelných let. V průběhu roku 2012 se naprosto šíleným způsobem ztmavil. Na pár měsíců se prakticky vymazal z oblohy. Pak se zase rozsvítil a my tu máme záhadu, která si nezadá s Tabbyinou hvězdou. Obra zřejmě cloní gigantický objekt, možná neprůhledný disk hmoty neznámého původu, který kolem něj obíhá v poměrně velké vzdálenosti.

V prvních okamžicích měla hmota ve vesmíru podobu extrémního kvark-gluonového plazmatu. Nový výzkum potvrzuje, že tato substance není podobná plynu, jak se původně myslelo, ale spíše kapalině. Z analýz rovněž vyplývá, že kvark-gluonové plazma v průběhu času mění tvar, čímž se liší od jiných forem hmoty.

Předchozí sobotu ráno přistál na Marsu čínský vesmírný modul, který dopravil na povrch této planety další vozítko. Tuto sobotu ráno sjelo vozítko na povrch Marsu. Čína je tak druhým státem, kterému se to podařilo. Její vozítka už delší dobu pracují na Měsíci a nyní se podobné chystá k průzkumu Marsu. Čínská sonda je součástí letošní flotily tří pozemských vyslanců u Marsu. Podívejme se, jak to s výzkumem této planety v současnosti vypadá.

Namísto supermasivní černé díry by v útrobách Mléčné dráhy mohlo dřímat exotičtější monstrum. Možná tam Mléčná dráha má chuchvalec temné hmoty, který tvoří darkina, fermiony o energii 56 keV. Podle tvůrců nové hypotézy tomu nasvědčují analýzy chování objektů na orbitě kolem centrálního objektu Mléčné dráhy.

Hvězdy obvykle vznikají velmi pomalu a velmi daleko. Přesto si jejich zrození můžeme osahat, díky důmyslným simulacím vzniku hvězd. Nejvíce realistická a detailní je nová simulace STARFORGE, která dokáže simulovat třeba celé molekulární mračno, v němž se rodí jedna hvězda za druhou.

I kapitáni vesmírných lodí potřebují navigátory a navigační systém. V posledních letech se intenzivně testuje možnost využití pulsarů pro účely vesmírné navigace. V minulém roce byly publikovány podrobnosti o testování této metody pomocí systému SEXTANT spolupracujícím s rentgenovým teleskopem na družici NICER.

Gravitační praky supermasivních černých děr, buď splývajících, nebo i single, zřejmě občas odpalují z center galaxií hvězdy relativistickou rychlostí. A když se takové relativistické hvězdy srazí v blízkosti veliké supermasivní černé díry, tak by z toho měla být nejvíce energetická exploze ve vesmíru.

Ve vesmíru schází antihmota. Alespoň nám to tak připadá. Možně je ale kolem nás více antihmoty, než si myslíme. Francouzští astronomové vystopovali 14 objektů v Mléčné dráze, které jsou zdroji gama záření a zároveň jsou kandidáty na antihvězdy. Je sice pravděpodobnější, že jde o gama zářiče z normální hmoty, jako jsou pulsary nebo černé díry, ale určitě stojí za to je pořádně prozkoumat.

Podstatou připravované sci-fi technologie je ionizace okolního materiálu, rozdělení ionizovaných částic a jejich sběr. Výpravy by si takto na objektech Sluneční soustavy mohly zajišťovat vodu a jiné suroviny. Není to jediný projekt z fantaskního soudku. Finanční podporu agentura přiklepla i vrtné soupravě, která jednou snad zdolá vzdálenost 1,5 km k podpovrchovému ložisku kapalné vody na Marsu. Jiní vědci chtějí transformovat asteroidy na zemědělskou půdu.

Nejhustější jaderná hmota se vyskytuje uvnitř neutronových hvězd. Její hustota násobně přesahuje hustotu normální jaderné hmoty. Zkoumání neutronových hvězd ve formě pulsarů tak může být velmi cenným zdrojem informací o vlastnostech jaderné hmoty v extrémních podmínkách. Nové výsledky nyní přinesl rentgenový teleskop NICER na vesmírné stanici ISS.

Před dvěma dny se objevila zpráva o nové gigantické erupci Proximy Centauri, nezvedené sousedky našeho Slunce. Pro hvězdu samotnou je to jen další všední den. Pro případné obyvatele její planety hodně špatná zpráva.

Deformovaný červený obr prozradil přítomnost blízké a velmi malé černé díry v souhvězdí Jednorožce. Tento neviditelný Jednorožec je vzdálený asi 1 500 světelných let a jeho hmota odpovídá zhruba 3 Sluncím. Černá díra této velikosti se ovšem vzpěčuje našim teoriím, takže to ještě bude mít následky.

Asi tak tucet známých pulsarů umí dělat obří rádiové pulsy, které jsou mnohonásobně silnější, než běžný cvrkot takového pulsaru. Mechanismus tohoto jevu stále není známý, ale díky detailním pozorováním Krabího pulsaru víme, jak zhruba silné tyto mohutné rádiové výkřiky jsou.

Ve vesmírném oceánu potkáváme neuvěřitelné věci. Rádioví fénixové jsou sice legendární, ale zároveň skuteční. Najednou se zjeví, mohou mít velikost milion světelných let, blyští se ve velmi úzkém rádiovém spektru a pak zase zmizí, jako kdyby nikdy neexistovali. Zůstane vám jen mrazení na zátylku, prostě jako setkání s přízrakem.

Asi tak před 430 tisíci let přiletěl nad Antarktidu pořádný meteorit. Vybuchl ještě ve vzduchu a zdevastoval široké okolí v Zemi královny Maud. Kdyby tam tehdy někdo byl, jistě by zíral. Událost na Tungusce z roku 1908 byla proti tomu jenom taková zábavná patálie. Podobné události nejspíš podceňujeme, měli bychom jim věnovat větší pozornost.

Krátké gama záblesky jsou zřejmě výkřiky vyděšených neutronových hvězd, které se divoce srazí a splynou, čímž se odpálí jako kilonova. Když takový výkřik proletí gravitační čočkou, tak můžeme ulovit něco zajímavého. Teď v sítích astrofyziků uvízla černá díra střední velikosti, o hmotnosti asi 55 tisíc Sluncí. Právě po takových stále marně pátráme.

Ve vzdálenosti 153 světelných let pozorujeme otevřenou hvězdokupu Hyády. Postupně se rozpadá, ale před časem jí něco dalo pořádně zabrat. Zřejmě se střetla se s objektem o hmotnosti asi 10 milionů Sluncí, jehož gravitace hvězdokupu potrhala. Problém je, že v dané oblasti nic takového není vidět. Prý by to mohlo být prastaré subhalo temné hmoty, které se toulá Galaxií. Doufejme, že nikoliv naším směrem.

Pod Afrikou a pod Pacifikem se nalézají obrovské a přízračné masy superchocholů. Jsou to anomálie hornin s vysokou hustotou, které geology vábí a děsí zároveň. Podle (staro)nové hypotézy to jsou kusy rozervané protoplanety Theia, která se před miliardami let srazila s protoZemí a vytvořila tím Měsíc.

Příběh slavného snímku supermasivní černé díry galaxie M87 stále pokračuje. Tým virtuálního Teleskopu horizontu událostí získal novou verzi tohoto snímku, tentokrát v polarizovaném světle. Tento snímek přitom umožňuje analyzovat mohutná magnetická pole v bezprostřední blízkosti supermasivní černé díry.

Kde se vzal mezihvězdný návštěvník ʻOumuamua? Podle nové hypotézy ho na cestu odpálila kosmická srážka, ke které došlo asi před půl miliardou let, na exoplanetě či trpasličí exoplanetě podobné Plutu. Ze své rodné soustavy se za tu dobu ʻOumuamua dostal až k nám. Škoda, že jsme ho neměli možnost prozkoumat zblízka. Snad příště.

Stále nevíme, kde se vzaly supermasivní černé díry ve velmi mladém vesmíru. Podle našich stávajících teorií by neměly dost času ani „potravy“. Co kdyby ale zárodky supermasivních černých děr vznikly v ultimátních explozích supernov, odpálených prvotními megahvězdami s hmotou desítek tisíc Sluncí? Pokud ano, vesmírný teleskop Jamese Webba by je mohl vystopovat.

Supermasivní černá díra většinou sedí na zadku a požírá hmotu. Astronomové ale nedávno přistihli jednu takovou supermasivní černou díru, jak se řítí galaxií J0437+2456, rychlostí asi 49 kilometrů za sekundu. Důvody nejsou jasné. Vědci se do této záhady určitě zakousnou a už ji nepustí. Komu by se nelíbilo monstrum na výletě?

Zdá se, že existují supernovy typu Ia, které se protiví přísným fyzikálním pravidlům. Tyto exploze by měly být všechny stejné, ale vzácně se stává, že jsou o něco slabší. Podle nového výzkumu by to mohli být single bílí trpaslíci, které zažehne jaderná štěpná exploze nepatrných vloček uranu. Jako když malá jiskřička odpálí ohromný sud s prachem.

Černé díry neustále provokují svými singularitami a paradoxy. Fyzici se brání méně či více exotickými hypotézami o objektech, kterým říkáme černé díry. Podle nové studie by to mohly být temné hvězdy s Planckovým jádrem, extrémní, ale bez singularity a bez horizontu událostí. Mainstream to ovšem rozhodně není.

Analýza radioaktivního izotopu niobu-92, na základě složení meteoritů původem z planetky Vesta, prozrazuje, že vnitřní část Sluneční soustavy tvoří materiál pocházející z dávné supernovy typu Ia, zatímco vnější část vznikla z materiálu rozptýleného supernovou odpálené zhroucenou masivní hvězdou.

Je až k neuvěření, že se astrofyzici věnují parazitologii. Ale proč ne, ve vesmíru je možné úplně všechno. Podle nové studie amerických astrofyziků by temnou hmotu mohla přinejmenším z části tvořit populace malých endoparazitických černých děr, které pozvolna vyžírají zevnitř neutronové hvězdy.

Černou díru Cygnus X-1 zná každý. Jak se ale ukazuje, rozhodně to neznamená, že by tahle soustava rentgenové dvojhvězdy byla nudná. Podle nového výzkumu je tahle černá díra dvakrát těžší než jsme si mysleli a také je podstatně dál, asi o 1000 světelných let. Také rotuje rychlostí blízkou rychlosti světla, což je rekord mezi známými černými dírami.

V pondělí 22. února krátce po 20.00 hodině našeho času zveřejnila NASA video přistání na Marsu.