Malý tým převážně italských astronomů nabízí počítačovým modelem potvrzenou teorii, podle níž velký sklon rotační osy Uranu, s níž souvisí i jeho retrográdní rotace, může mít na svědomí těleso o velikosti například našeho Měsíce, které planetu kdysi obíhalo.

Astronomové v obrovské databázi údajů získaných evropskou sondou Gaia odhalili galaktické „srdce“ - populaci těch nejstarších hvězd

V systému WR 140 se obíhá umírající masivní Wolf-Rayetova hvězda s ještě masivnější hvězdou spektrální třídy O. Z obou vzácných hvězd vanou ohromující hvězdné vichry, jejichž pravidelné srážky vytvářejí stále nové „kruhy“ v mlhovině, která tento pozoruhodný systém obklopuje.

V jádru aktivní Seyfertovy galaxie SDSS J1430+2303 se děje něco zvláštního. Astronomové tam pozorují oscilace, které se zkracují a to doslova před očima. Mohlo by jít o závěrečnou figuru osudového tance dvou supermasivních černých děr o celkové hmotě asi 200 milionů Sluncí. Pokud ano, srážka je na dohled. Brzy by mělo být jasno.

Projekt návratu člověka na Měsíc se dostal do fáze realizace. Loď Artemis je tentokrát bez lidí. S těmi má být až příští. Start byl ale odložen. Tankování rakety mělo být zahájeno těsně po půlnocí. Kvůli bouřkám se o hodinu opozdilo. Před plánovaným startem se u jednoho ze čtyř motorů vyskytl problém s únikem vodíku a inženýři to nedokázali včas vyřešit. Další potíže se týkaly komunikace mezi kosmickou lodí a pozemním řízením. Praskliny na izolační pěně spojovacích spár mezi nádržemi se opravují a další volné startovní okno bude 2. září 2022. Otevře se ve 12:48 EDT, tedy v 16:48 UTC.

Detektor SUPL (Stawell Underground Physics Laboratory) představuje nádrž s 50 kilogramy ultračistého jodidu sodného, která je umístěna pod kilometrem horniny, 100 tunami oceli, polymerovým stíněním a kapalinovým scintilátorem. Jde o první detektor temné hmoty na jižní polokouli, což je velmi důležité pro objasnění nejasných signálů detektorů na severní polokouli.

Přízračná temná energie zůstává hlubokým tajemstvím vesmíru. Co když ale máme odpověď celou dobu před očima? Íránští teoretičtí fyzici tvrdí, že by celá slavná temná energie mohla být vedlejším produktem vývoje kosmických prázdnot v průběhu historie vesmíru. Prázdnoty se podle nich prostě nafukují a tlačí na okolní galaxie.

Objekt známý jako CNEOS 2014-01-08 by mohl být mezihvězdného původu. Nejnověji to potvrzuje částečně odtajněná informace velitelství Space Operations Command, jejichž utajovaný satelit hraje v tomto případu významnou roli. Pokud všechno sedí, tak máme v Tichém oceánu mezihvězdný balvan. Teď už jenom stačí ho najít a zrodí se mezihvězdný výzkum.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba ulovil kandidáta na rekordně vzdálenou galaxii CEERS-93316. Pozorujeme ho ve vesmíru jen 235 milionů let po Velkém třesku. Skutečná vzdálenost tohoto objektu s rudým posuvem z = 16,7 činí asi 35 miliard světelných let, kvůli rozpínání vesmíru.

Rádiový záblesk FRB 20191221A je jako žádný jiný. Trval asi 3 sekundy a byl tím pádem asi tisíckrát delší než běžné „rychlé“ rádiové záblesky. Ještě záhadnější je, že obsahoval cyklus s periodou 0,2 sekundy. Je to první pravidelně periodický rádiový záblesk, s jakým jsme se zatím setkali.

Když vám počasí a čas dovolí pozdě večer zvednout zrak k jasné noční obloze, budete hledět do té letos nejrozzářenější přivrácené tváře Měsíce.

Vesmírný rentgenový teleskop HXMT/Insight detekoval cyklotronovou absorpční čáru o energii 146 keV v rentgenovém spektru ultrazářivého akrečního pulzaru Swift J0243.6+6124. To odpovídá monstróznímu magnetickému poli na povrchu tohoto pulzaru, jehož síla je zhruba 1,6 miliardy tesla.

Tohle by mohla být opravdová astrofyzikální pecka. Pokud se to potvrdí, tak je vyřešená jedna z nejvíce bolestných záhad soudobé astrofyziky, která stresuje učence asi tak dvě desetiletí: Jak vznikly první supermasivní černé díry, které pozorujeme ve velmi mladém vesmíru? Odpověď je překvapivě poetická – jsou to děti kosmické pavučiny.

Detailní analýzy složení atmosféry bílého trpaslíka G238-44 prozradily, že se krmí materiálem z blízkého pásu planetek, což mohou být trosky zničených planet, a zároveň i ledovým materiálem z těles, která pocházejí ze vzdálených končin planetárního systému G238-44.

I po roce, jenž uplynul od vzplanutí podivné novy, se astronomové snaží odkrýt její tajemství.

Supermasivní černá díra J1144 pohání kvasar, který se pyšní řadou superlativů. Ty ale platí pro zralý vesmír, jehož stáří je z našeho pohledu 9 miliard let a nižší. V takovém vesmíru je tenhle kvasar nejzářivější a jeho černá díra o hmotnosti 2,6 miliard Sluncí je nejvíc nenasytná.

Gravitační mikročočkování je skvělý dar přítele Einsteina. Americký tým díky němu objevil úplně první „neviditelnou“ černou díru (nebo možná neutronovou hvězdu). Objekt v Mléčné dráze, jehož hmotnost vědci odhadli na 1,6 až 4,4 Sluncí, se totiž nijak neprojevuje a bez mikročočky bychom neměli šanci tento objekt najít.

Když astronomové odhalí novu, pozorují ji ve viditelném světle. Teorie ale již 30 let předpokládá, že těsně předtím, než se rozzáří, po krátkou dobu emituje ve fázi „ohnivé koule“ intenzivní rentgenové paprsky. Německý teleskop eROSITA na kosmické rentgenové observatoři Spektr-RG byl šťastnou náhodou namířen ve správnou dobu na správnou část oblohy.

Astronomové vytvořili slyšitelný zvuk z pozorování dvou supermasivních černých děr. Můžete si poslechnout zádumčivé vrnění kosmických monster v centru Kupy galaxií v Perseovi a v centru galaxie M87. Aby byly tyto zvuky slyšet, bylo nutné dramaticky navýšit jejich původní frekvenci.

Výsledky SETI zatím nestojí za řeč. Mohlo by to zlepšit SMETI, čili pátrání po migrujících mimozemských civilizacích? Pokud mají civilizace sklon využívat potulné planety či planetky k putování napříč galaxií, mohli bychom je na takových objektech vystopovat, pokud jich najdeme dost.

Po týdnech napětí je to venku! Tým virtuálního Teleskopu horizontu událostí EHT dnes představil první pořádný snímek našeho milého domácího monstra, supermasivní černé díry Sgr A*. Pořízení tohoto snímku bylo přitom mnohem náročnější než u prvního snímku tohoto druhu, který ještě před covidem zachytil supermasivní černou díru M87*.

Pulsar PSR J0523−7125 je sice velice jasný, ale zároveň je pomalý a má velmi široké výtrysky rádiového záření. Proto se před našimi zraky skrýval až do chvíle, než se jeho směrem podívala soustava radioteleskopů ASKAP. Díky „slunečním brýlí“ si všimla vysoce polarizovaného záření pulsaru a pozoruhodný objev byl na světě.

Vezměte vesmírný dalekohled, pošlete ho daleko od Slunce a tam ho nechte pozorovat exoplanetu, která se nachází přesně za Sluncem. Až budeme mít k dispozici pořádný kosmický pohon, tak bychom tímhle způsobem mohli pozorovat oceány, kontinenty nebo vegetaci na povrchu exoplanet.

Bílí trpaslíci v těsných dvojhvězdách, kteří mají velmi silné magnetické pole, mohou na svých magnetických pólech odpalovat fúzní mikroexploze. V tomto případě je ale nutné „mikro“ umístit do hodně tučných uvozovek. Mikronovy mají sílu asi jedné miliontiny novy, což je stále dost extrémní termonukleární exploze.

Výkonná soustava radioteleskopů MeerKAT v jižní Africe ulovila pozoruhodný megamaser, který nese jméno Nkalakatha. Jde o první hydroxylový megamaser, jaký tato soustava objevila a zároveň i nejvíce vzdálený ze všech hydroxylových megamaserů, jaké známe. Tyto přirozené vesmírné masery obvykle vznikají v důsledku srážek galaxií a promíchání jejich plynu.

Radioteleskopy před necelými dvěma lety vystopovaly v hlubokém vesmíru velmi zvláštní rádiové kroužky (ORC). Mají velikost zhruba 1 milionu světelných let a obklopují galaxie s velmi aktivním jádrem. Doposud nejlepší snímky rádiového kroužku pořídila jihoafrická soustava radioteleskopů MeerKAT. Jak je vidět, pokročilé radioteleskopy jdou po krku záhadě rádiových kroužků.

Klasický pohled na černé díry říká, že nemají vlasy. Jen hmotnost, rotaci a elektrický náboj. Ve spojení s Hawkingovým zářením je to smrtící kombinace, která vede k informačnímu paradoxu černých děr. Astrofyzikální kadeřníci se s tím ale nehodlají smířit a přicházejí s tím, že černé díry mají kvantové vlasy.

Astronauti programu Apollo instalovali na Měsíci zrcadla, do nichž buší lasery pozemních observatoří. Můžeme to využít pro spuštění gigantické gravitační observatoře, aniž bychom museli vybudovat nové gravitační zařízení. Ďábelsky jednoduchý nápad by mohl přinést možnost detekce mikrohertzových gravitačních vln.

V srpnu 2021 opět explodovala „klasická“ rekurentní nova RS Ophiuchi. Astronomové na ni namířili Čerenkovovy teleskopy observatoře H.E.S.S. Bylo to poprvé, kdy jsme pozorovali novu v oblasti vysokoenergetického gama záření. A stálo to za to. Ukázalo se, že exploze urychlila částice okolní hmoty až teoretickému limitu.

Přání ženy – taikonautky všem ženám světa

Gravitační vlny ze srážek neutronových hvězd by mohly prozradit, jestli existuje temná energie nebo naopak rozehnat její stíny a nahradit je temnou gravitací, která představuje modifikace obecné relativity. Výsledkem extrémně náročných superpočítačových simulací byla plichta mezi temnou gravitací a obecnou relativitou. Rozhodnout by mohly příští generace gravitačních observatoří.

V lednu 2020 jsme detekovali rychlé rádiové záblesky, které jsou asi milionkrát kratší, než by měly být a přiletěly z místa, kde by neměly vznikat. Vřeští jen pár nanosekund a pocházejí z kulové hvězdokupy na periferii blízké spirální galaxie Messier 81. Jako by si vesmír griloval astrofyziky na pomalém ohni.

Astronomům se podařilo ze starších záznamů vydolovat třetí satelit planetky Elektra, a tak poskytnou důkaz o prvním pozorovaném „čtyřnásobném asteroidu“ (quadruple asteroid).

Radioteleskopy sítě LOFAR objevily velmi nezřetelné, ale o to více obrovské rádiové laloky, které, jak se ukázalo, patří eliptické galaxii Alkyoneus. S těmito laloky činí její velikost 16,3 milionů světelných let. Potíž je v tom, že jinak je galaxie Alkyoneus zcela průměrná, možná až nudná. Stále nevíme, proč některé galaxie vytvářejí tak omračující rádiové laloky.

Britský superpočítač DiRAC COSmology MAchine (COSMA) se pořádně zapotil a spočítal simulaci SIBELIUS-DARK, která je největší a nejvíce přesnou simulací vesmíru svého druhu. Nejde přitom o simulaci náhodného kusu virtuálního vesmíru, ale konkrétní simulaci našeho vesmíru do vzdálenosti 600 milionů světelných let od Země, která zahrnuje přes 130 miliard simulovaných „částic“.

Sama nezáří. I když ovlivňuje světelné paprsky ve svém okolí, není jednoduché ji na biliardy kilometrů velké vzdálenosti odhalit. Mezinárodní tým astronomů zveřejnil výsledky potvrzující, že se první hvězdnou černou díru podařilo jednoznačně vystopovat.

Superpočítače pomáhají odhalit mechanismy vzniku na Zemi nepředstavitelných gigantických jevů, které pozorujeme u hmotných černých děr.

Jihoafrická soustava radioteleskopů MeerKAT vytrvale pozorovala oblast centra Mléčné dráhy. Výsledkem je unikátní rádiový snímek, který odhalil velké množství pozoruhodných magnetických filamentů, o délce až 150 světelných let. Jejich povaha a původ zůstávají tajemstvím.

Přesnější zmapování dvanácti hvězdných proudů obíhajících v halo naší Mléčné dráhy je dalším útokem na tajemství vesmírného okolí. Studium těchto pruhů hvězdných seskupení odkrývá příběh jejich vzniku i dalšího osudu, vypovídá o vývoji samotné Galaxie nebo o existenci a působení její neviditelné složky – temné hmoty.

Tohle jsme ještě nikdy neviděli. Ve vzdálenosti 4 tisíce světelných let, tedy docela blízko v Galaxii, se v lednu až březnu 2018 ozval nesmírně zvláštní rádiový zdroj GLEAM-X J162759.5-523504.3. Vysílal extrémně jasné, až minutu dlouhé rádiové vlny, každých 18,18 minut. Mizel a zase se objevoval. Pak ztichl a od března 2018 nevydal ani pípnutí. Radioastronomové to nevzdávají a doufají, že se zase ozve. Mohl by to být třeba unikátní magnetar či zmagnetizovaný bílý trpaslík.

Kosmoplán Radian One s delta křídlem a třemi raketovými motory vzlétne horizontálně s pomocí raketových saní, které ušetří spoustu paliva. Poletí až na orbitu, kde stráví až pět dní. Po návratu přistane jako letoun či raketoplán, na jakékoliv ranveji o délce minimálně 3 kilometry.

Jestli temná hmota tvoří větší struktury, tak by mohla svištět vesmírem v podobě temných planetek. Ty by se mohly čas od času srazit s hvězdou, Slunce nevyjímaje, a vyvolat hvězdnou erupci, bohužel velmi podobnou běžné hvězdné erupci. S trochou snahy by ale mělo být možné erupce po zásahu temných planetek rozeznat díky charakteristickému spektru záření.

Na konci roku 2021 bylo vypuštěno nejsložitější vědecké vesmírné zařízení, kterým je dalekohled Jamese Webba. Ten by mohl být zlomem v kosmologii. Pracuje totiž v infračerveném oboru a dokáže tak uvidět první galaxie i první hvězdy. Zároveň umožňuje zkoumat exoplanety i v blízké záři jejich hvězd a jejich atmosféry.

Spočítat černé díry není vůbec jednoduché. Nejsou vidět. Astrofyzici mají ale obvykle i jiné možnosti. Italský tým na základě modelů i pozorovaných dat odhaduje, že v pozorovatelném vesmíru máme asi 40 trilionů černých děr hvězdného původu. Měly by obsahovat zhruba 1 procento běžné hmoty vesmíru.

Před osmi lety, 19. prosince 2013, vynesla raketa Sojuz do vesmíru evropskou vesmírnou sondu Gaia, která z gravitačně stabilního libračního centra L2, vyzbrojena přístroji pro astrometrii, fotometrii a spektrometrii mapuje okolní kosmický prostor, výrazně zpřesňuje polohu stovek miliónů hvězd a měří radiální rychlosti těch nejjasnějších z nich. Roky sbírané údaje přinášejí úrodu – jsou podkladem pro analýzy, modely a simulace, které umožňují názorně a pro nás laiky i srozumitelně představit strukturu a vývoj našeho současného vesmírného okolí

Těsné dvojice supermasivních behemotů nejspíš zaplavují vesmír gravitačním mručením v podobě gravitačních vln o extrémně nízké frekvenci. Dohromady by měly vytvářet gravitační pozadí vesmíru. Gravitační astronomové po něm pátrají s pomocí pulzarových gravitačních detektorů.

Trpasličí galaxie Mrk 462 ukrývala malou supermasivní černou díru o hmotnosti asi 200 tisíc Sluncí, zahrabanou v kosmickém prachu. Prozradilo ji rentgenové záření. Objev této kosmické příšerky, která nezapře jistou roztomilost, by mohl přispět k objasnění záhady vzniku supermasivních černých děr.

Mají v plánu prozkoumat, jak na ně bude působit prostředí mikrogravitace.

Když na podzim 2020 explodoval červený veleobr o hmotnosti 10 Sluncí jako supernova SN 2020tlf, vědci už měli za sebou 130 dní detailního pozorování jeho smrtelných křečí. Je to fascinující průlom, který ukazuje, že minimálně někteří červení veleobři neumírají smíření, jak se myslelo, ale divoce vyvrhují hmotu.

TESS loví nejen exoplanety, ale i zvláštní objekty v okolním vesmíru. Mezi jeho nejpodivnější úlovky se řadí objekt TIC 400799224, zřejmě dvojhvězda, ve které na hvězdu chrlí spousty prachu druhý objekt, s nímž si nikdo neví rady. Prach zakrývá hvězdu s velkou pravidelností, jednou za 19,77 dne, ale každá z těchto událostí je úplně jiná. Co je tohle zač?