Standardní kosmologie předpokládá, že se záhy po Velkém třesku zrodilo záření, částice běžné hmoty i částice temné hmoty. Dvojice fyziků navrhuje, že během prvního měsíce po Velkém třesku mohlo dojít k separátnímu Temnému třesku, při němž vznikly částice temné hmoty. Pokud to tak bylo, mohli bychom detekovat specifické gravitační vlny takové události.

V kosmickém poledni, čili ve vesmíru mladém 2-3 miliardy let, se najdou i ultramasivní černé díry, jejichž hmotnost přesahuje 5-10 miliard Sluncí. Kde se tam taková monstra vzala? Podle kosmologické simulace Astrid je jednou z možností splývání trojic kvasarů. Postupným spojením jejich tří supermasivních černých děr by mohl vzniknout gravitační leviatan i v tak mladém vesmíru.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba pozoroval šest velmi hmotných galaxií s hmotností větší než deset miliard hmotností Slunce, které vznikly dříve než 700 milionů let po začátku rozpínání našeho vesmíru. Zatím se standardně předpokládalo, že tak brzy po začátku Velkého třesku mohly existovat jen méně hmotné galaxie. Potvrzuje se tak předpoklad, že Webbův teleskop povede v řadě případů ke změně pohledů na vývoj různých objektů našeho vesmíru.

Jak se prozradí supermasivní černá díra, která letí vesmírem, ale nekrmí se hmotou? Za příznivých okolností po sobě může zanechat stopu v podobě čerstvě zrozených hvězd. Přesně to se stalo v trpasličí galaxii RCP 28, ze které před 39 miliony let vylétla supermasivní černá díra. Její gravitace v oblasti průletu zamíchala s mezihvězdným materiálem a spustila tím intenzivní tvorbu hvězd.

Vesmír se rozpíná a jeho rozpínání zrychluje. Kosmologové věří, že je za tím temná energie. Co je ale tahle tajuplná substance zač? Výzkum supermasivních černých děr v obřích eliptických galaxiích nabízí nečekané řešení: Temnou energii představují supermasivní černé díry, které obsahují energii vakua. S rozpínáním vesmíru tyto gargantuovské černé díry ještě více těžknou. A to je celé.

Vesmír by měl být hlučným náměstím, plným rozmanitých civilizací, které rozverně sdílejí své výdobytky. Vypadá ale jako pustý a prázdný. Dvojice fyziků s nekonvenčním pohledem na věc tvrdí, že možná nehledáme ty správné technosignatury. Navrhují pátrat po záření kvantových výpočetních systémů s černými mikrodírami, které by se mohly prozradit neutriny. Najde něco Ice Cube?

Veliký čínský radioteleskop FAST vystopoval v mezigalaktických mračnech neutrálního vodíku temnou trpasličí galaxii FAST J0139+4328 ve tvaru rotujícího disku. Je vzdálená pouhých 94 milionů světelných let a jde o první takovou galaxii, kterou známe v blízkém vesmíru. Z 98 procent ji tvoří temná hmota. Je fascinující, protože by mohlo jít o nejranější stadium evoluce galaxií.

Odborníci se přou o to, jak velké byly prvotní hvězdy. Byly podobné těm dnešním? Vážily jako stovky Sluncí? Anebo to byly supermasivní hvězdy o hmotnostech až 100 tisíc Sluncí? Právě takovou možnost naznačují simulace vzniku hvězd v raném vesmíru. Poslední slovo by mohl mít James Webb.

Lidé programu Breakthrough Listen v roce 2017 pátrali s radioteleskopem Green Bank po zajímavých signálech u 820 blízkých hvězd. Tehdy nenašli nic. Teď je ale rok 2023 a vědci předhodili 150 TB balík tehdejších dat trénovanému programu. Vystopoval 8 signálů, které jsou velmi zajímavé, ať už je jejich původ jakýkoliv.

Slunce se blíží k vrcholu 11letého cyklu a je to znát. Americká solární observatoř Solar Dynamics Observatory zachytila monstrózní sluneční blesk, který krátce spojil dvě sluneční skvrny, AR3192 a AR3190. Druhá ze skvrn je jednou z největších nynějšího solárního cyklu. Je to uhrančivá podívaná.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba už má za sebou více než rok reálného provozu. A výsledky lze označit bez nadsázky za fantastické. Byla publikována celá řada nádherných fotografií z tohoto přístroje. Ještě důležitější je, že nám poskytly celou řadu kosmologicky významných informací. Dalekohled pozoruje poprvé galaxie existující těsně po reionizaci, jen několik stovek miliónů let po začátku našeho vesmíru. Podívejme se na tyto i další jeho první výsledky, které potvrzují Velký třesk a ukazují průběh evoluce vesmíru a jeho součástí.

Hvězda typu Slunce se na konci života zhroutí do bílého trpaslíka. Velká hvězda se zhroutí do neutronové hvězdy. Gigantická hvězda do černé díry. Buchdahlova hvězda by měla být objekt, jehož hustota je na samotné hranici toho, co je ještě možné ustát, aniž by se objekt změnil na plnohodnotnou černou díru. Pokud Buchdahlovy hvězdy existují, musejí být fascinující. Jestli je najdeme, mohly by prozradit leccos zajímavého.

Dobře míněná analýza rychlého rádiového záblesku FRB 20220319D z března 2022 přinesla pohromu, v nejlepším smyslu slova. Vyplynulo z ní, že cirkumgalaktické médium, které obklopuje Mléčnou dráhu jako jemný závoj, je mnohem méně hmotné než jsme si mysleli. A protože je jeho hmotnost významnou položku v celkové hmotnosti Mléčné dráhy, naše stará dobrá Galaxie nám v důsledku toho dramaticky zhubla.

Nezdolný Hubble pozoroval záři záplavy hvězd, které jako ztracené duše bloudí mezi galaxiemi v galaktických kupách. Výsledky potvrzují představu, podle které byla spousta hvězd ztracená v galaktických kupách již velice dávno, v době vzniku kup. Jejich původ ale stále zůstává záhadou.

...je Měsíc kolem lednového úplňku. Obyvatelé Severní Ameriky ho kdysi nazvali vlčím měsícem.

Krátké povídání o Novém roce, Zemi v periheliu a blížící se kometě.

Jihokorejský fyzik Kyu-Hyun Chae detailně analyzoval rotační parametry u 152 vybraných galaxií. Jeho výsledky podporují teorii gravitace, založenou na modelu AQUAL bez temné hmoty, který vychází z modifikované newtonovské dynamiky MoND. AQUAL má ale vážné problémy v jiných ohledech, takže záhada temné hmoty trvá i na počátku roku 2023.

Aljašský projekt HAARP vypálil rádiové signály dlouhých vlnových délek do planetky 2010 XC15, když míjela Zemi ve dvojnásobku vzdálenosti mezi Zemí a Měsíce. Nebyla to bídná konspirační intrika, ale fascinující test planetární obrany Země. HAARP by se mohl stát její klíčovou součástí, protože jeho rádiové signály „vidí“ do nitra planetek.

Jak co nejsnáze a nejlevněji vybudovat město ve vesmíru? Američtí fyzici University of Rochester navrhují vybrat vhodnou planetku, strčit ji do ultrapevného megapytle z uhlíkových nanovláken a roztočit ji pomocí solárních děl na suť. Vznikl by rotující válec z materiálu původní planetky, v němž by bylo možné postavit slušně velké město s dostatečnou gravitací.

Mezinárodní tým fyziků spočítal, že by LIGO mohlo vystopovat gigantické mimozemské lodě. Podmínkou je, že budou velké alespoň jako náš Jupiter a že se budou pohybovat desetinou rychlosti světla. Otázkou je, jakou odpověď bychom nechtěli slyšet víc? Že je kolem nás čilý provoz nevyzpytatelných objektů, které by Zemi strčily do kapsy nebo že je vesmír opravdu úplně prázdný?

Věhlasný genetik a vizionář George Church zabrousil do letů ke hvězdám. Navrhuje zajít ještě dál do mikrosvěta a posílat k cizím světům pikogramové sondy. Jsou inspirované živými buňkami. Zahájíme mezihvězdný průzkum buněčnými kyborgy, kteří přistanou na exoplanetě či exoměsíci, zreplikují se tam, a vytvoří komunikační strukturu pro spojení se Zemí?

Přístroj LORRI na palubě sondy New Horizons zjistil, že záření optického pozadí vesmíru je asi dvojnásobné oproti předpokladům. Pokud nejde o omyl, jedním z možných vysvětlení je rozpad axionů, jestli ovšem existují a tvoří temnou hmotu. Jisté to zdaleka není, ale je to zajímavá motivace pro budoucí výzkum.

Extrémně jasný záblesk AT 2022cmc, který letos v únoru odhalilo šikovné zařízení Zwicky Transient Facility, je podle astronomů rekordní událost TDE, tedy sežrání neopatrné hvězdy supermasivní černou dírou. Byla nejjasnější a také nejvzdálenější, jakou jsme doposud pozorovali. Výtrysk energie a hmoty zmučené hvězdy směřoval přímo k Zemi, i když z naprosto bezpečné vzdálenosti 8,5 miliard světelných let.

Dvoumetrový, těžký, tajemný kámen poutal pozornost několika generací domorodých Somálců. Když odborníci zjistili, že jde o meteorit, odvezli ho. V malém vzorku zaslaném do kanadské Univerzity v Albertě vědci objevili nové minerály.

Ať si z hlediska politického o Čině myslíme cokoliv, nelze této velmoci nepřiznat, že její státem cíleně řízený a dobře financovaný vědeckotechnický pokrok dosahuje obdivuhodné úspěchy. Nevyjímaje výzkum a dobývání kosmu, což bezpochyby souvisí i s vojenskými zájmy. Na horní příčky žebříčku obřích moderních pozemních teleskopů se příští rok zařadí i sluneční radioteleskop Daocheng.

Po několika odkladech konečně startovala první mise programu Artemis, který má realizovat návrat člověka na Měsíc. Mělo by jít o návrat trvalý, který by se měl stát odrazovým můstkem pro expanzi na Mars a dále. Při prvním letu nejsou na palubě živí astronauti, letí však tři fantomy. Jeden mužský jménem Campos testuje mechanické namáhání a dvě „dámy“ Helga a Zohar testují radiační zátěž ve velkých vzdálenostech od Země.

aneb Johns Hopkins University dává k dispozici mapu zobrazující rozpětí celého známého kosmu. Mapa je interaktivní a lze si ji stáhnout.

Ve vesmíru jsme objevili celou řadu černých děr, od objektů hvězdné velikosti až po supermasivní monstra. Co když to ale ve skutečnosti jsou červí díry? Rozlišit je na velkou dálku je velmi obtížné. Pomoci by mohly analýzy polarizovaného záření hmoty u takových objektů, ale potřebujeme k tomu velkou porci štěstí. Třeba vhodně uspořádanou gravitační čočku.

Tým fyziků Heidelbergské univerzity postavil simulátor kvantového pole, v němž ultrachladné atomy draslíku-39 vytvářejí Boseho–Einsteinův kondenzát. Do něj pak pouštěli zvukové vlny a sledovali šíření kvazičástic fononů. Podařilo se jim pozorovat některé jevy, které předpovídá kosmologická inflace.

Žhavé jádro hvězdy, ve kterém běsní fúzní reakce, je obvykle obalené dalšími vrstvami horkého plazmatu a plynů. Jen velmi vzácně se stane, že hvězda o vnější vrstvy přijde a zůstane jen holé jádro, které po krátké době exploduje jako supernova. Prvním známým holým jádrem masivní hvězdy se stala Gama Columbae ze souhvězdí Holubice.

Podle obecné relativity mají černé díry jen tři základní vlastnosti – hmotnost, moment hybnosti a elektrický náboj. Teoretičtí fyzici se na černé díry podívali optikou kvantové mechaniky a zjistili, že hmotnost černých děr je ve kvantové superpozici. Jinými slovy, černé díry jsou jako Schrödingerovy kočky, které mají více různých hmotností zároveň.

Velmi malá a velmi lehká neutronová hvězda HESS J1731-347 je ve skutečnosti ještě menší a ještě lehčí, víc, než by neutronová hvězda měla být. Zdá se, že by mohlo jít o podivnou hvězdu (strange star), tedy objekt tvořený zhruba stejným dílem podivných, horních a dolních kvarků. Další výzkum ukáže, jestli můžeme slavit.

Pokud temnou hmotu tvoří velmi hmotné částice, mohly by občas prolétat atmosférou Země jako meteory. Co je ještě lepší, v takovém případě by za sebou měly nechávat stopu podobnou stopě meteoru, ale v detailech odlišnou. V radarových datech by to mělo být možné rozlišit. Chytíme temnou hmotu v atmosféře?

Čínská pozemní observatoř LHAASO detekovala gama záblesk, který přiletěl ze vzdálenosti 1,9 miliardy světelných let. Jeho energie překonala veškeré gama záblesky, s nimiž jsme zatím měli tu čest. Pokud se potvrdí, že to opravdu byl gama záblesk, mohl by badatelům poskytnout cenné informace.

Malý tým převážně italských astronomů nabízí počítačovým modelem potvrzenou teorii, podle níž velký sklon rotační osy Uranu, s níž souvisí i jeho retrográdní rotace, může mít na svědomí těleso o velikosti například našeho Měsíce, které planetu kdysi obíhalo.

Astronomové v obrovské databázi údajů získaných evropskou sondou Gaia odhalili galaktické „srdce“ - populaci těch nejstarších hvězd

V systému WR 140 se obíhá umírající masivní Wolf-Rayetova hvězda s ještě masivnější hvězdou spektrální třídy O. Z obou vzácných hvězd vanou ohromující hvězdné vichry, jejichž pravidelné srážky vytvářejí stále nové „kruhy“ v mlhovině, která tento pozoruhodný systém obklopuje.

V jádru aktivní Seyfertovy galaxie SDSS J1430+2303 se děje něco zvláštního. Astronomové tam pozorují oscilace, které se zkracují a to doslova před očima. Mohlo by jít o závěrečnou figuru osudového tance dvou supermasivních černých děr o celkové hmotě asi 200 milionů Sluncí. Pokud ano, srážka je na dohled. Brzy by mělo být jasno.

Projekt návratu člověka na Měsíc se dostal do fáze realizace. Loď Artemis je tentokrát bez lidí. S těmi má být až příští. Start byl ale odložen. Tankování rakety mělo být zahájeno těsně po půlnocí. Kvůli bouřkám se o hodinu opozdilo. Před plánovaným startem se u jednoho ze čtyř motorů vyskytl problém s únikem vodíku a inženýři to nedokázali včas vyřešit. Další potíže se týkaly komunikace mezi kosmickou lodí a pozemním řízením. Praskliny na izolační pěně spojovacích spár mezi nádržemi se opravují a další volné startovní okno bude 2. září 2022. Otevře se ve 12:48 EDT, tedy v 16:48 UTC.

Detektor SUPL (Stawell Underground Physics Laboratory) představuje nádrž s 50 kilogramy ultračistého jodidu sodného, která je umístěna pod kilometrem horniny, 100 tunami oceli, polymerovým stíněním a kapalinovým scintilátorem. Jde o první detektor temné hmoty na jižní polokouli, což je velmi důležité pro objasnění nejasných signálů detektorů na severní polokouli.

Přízračná temná energie zůstává hlubokým tajemstvím vesmíru. Co když ale máme odpověď celou dobu před očima? Íránští teoretičtí fyzici tvrdí, že by celá slavná temná energie mohla být vedlejším produktem vývoje kosmických prázdnot v průběhu historie vesmíru. Prázdnoty se podle nich prostě nafukují a tlačí na okolní galaxie.

Objekt známý jako CNEOS 2014-01-08 by mohl být mezihvězdného původu. Nejnověji to potvrzuje částečně odtajněná informace velitelství Space Operations Command, jejichž utajovaný satelit hraje v tomto případu významnou roli. Pokud všechno sedí, tak máme v Tichém oceánu mezihvězdný balvan. Teď už jenom stačí ho najít a zrodí se mezihvězdný výzkum.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba ulovil kandidáta na rekordně vzdálenou galaxii CEERS-93316. Pozorujeme ho ve vesmíru jen 235 milionů let po Velkém třesku. Skutečná vzdálenost tohoto objektu s rudým posuvem z = 16,7 činí asi 35 miliard světelných let, kvůli rozpínání vesmíru.

Rádiový záblesk FRB 20191221A je jako žádný jiný. Trval asi 3 sekundy a byl tím pádem asi tisíckrát delší než běžné „rychlé“ rádiové záblesky. Ještě záhadnější je, že obsahoval cyklus s periodou 0,2 sekundy. Je to první pravidelně periodický rádiový záblesk, s jakým jsme se zatím setkali.

Když vám počasí a čas dovolí pozdě večer zvednout zrak k jasné noční obloze, budete hledět do té letos nejrozzářenější přivrácené tváře Měsíce.

Vesmírný rentgenový teleskop HXMT/Insight detekoval cyklotronovou absorpční čáru o energii 146 keV v rentgenovém spektru ultrazářivého akrečního pulzaru Swift J0243.6+6124. To odpovídá monstróznímu magnetickému poli na povrchu tohoto pulzaru, jehož síla je zhruba 1,6 miliardy tesla.

Tohle by mohla být opravdová astrofyzikální pecka. Pokud se to potvrdí, tak je vyřešená jedna z nejvíce bolestných záhad soudobé astrofyziky, která stresuje učence asi tak dvě desetiletí: Jak vznikly první supermasivní černé díry, které pozorujeme ve velmi mladém vesmíru? Odpověď je překvapivě poetická – jsou to děti kosmické pavučiny.

Detailní analýzy složení atmosféry bílého trpaslíka G238-44 prozradily, že se krmí materiálem z blízkého pásu planetek, což mohou být trosky zničených planet, a zároveň i ledovým materiálem z těles, která pocházejí ze vzdálených končin planetárního systému G238-44.

I po roce, jenž uplynul od vzplanutí podivné novy, se astronomové snaží odkrýt její tajemství.

Supermasivní černá díra J1144 pohání kvasar, který se pyšní řadou superlativů. Ty ale platí pro zralý vesmír, jehož stáří je z našeho pohledu 9 miliard let a nižší. V takovém vesmíru je tenhle kvasar nejzářivější a jeho černá díra o hmotnosti 2,6 miliard Sluncí je nejvíc nenasytná.