Dnešní vydání časopisu Nature přináší podrobnosti o objevu planetární soustavy, jejíž mateřská hvězda Kepler-11 se podobá Slunci.

Když ji v duchu již všichni pohřbili, solární sonda NanoSail-D ožila a rozprostřela své plachty v ústrety slunečním paprskům.

...kosmická sonda WISE svým infračerveným „zrakem“ registruje jinak neviditelné jevy, které vznikají v interakci hvězdného větru s okolní hmotou.

Obří galaxie M87 je sídlem gigantické černé díry. Odhady její hmotnosti se neustále zvyšují.

Snímky nepravidelné trpasličí galaxie Henize 2-10, pořízené Hubbleovým vesmírným dalekohledem, radiovou bservatoří Very Large Array a rentgenovou observatoří Chandrou, překvapivě odhalily její centrální supermasivní černou díru o hmotnosti 1 miliónu Sluncí. Zdá se, že takové černé díry vznikají dříve, než galaxie, v nichž pak sídlí.

Již půlstoletí se vědci snaží vysvětlit, proč je horní sluneční atmosféra dvěstěkrát teplejší než jeho viditelný „povrch“. Americko-norský tým nabízí jedno z možných vysvětlení. Zdá se ale, že ani tentokráte nejde o konečnou odpověď.

Výsledky dvouletého výzkumu zajímavého meteoritu zřídkavého typu poskytly důkazy o dramatických kolizích mezi „kosmickým smetím“.

Americká společnost SpaceX ve středu úspěšně vypustila na oběžnou dráhu kosmickou kabinu Dragon a zase jí dopravila zpět. Tento počin je považován za hlavní milník v budoucnosti kosmických letů, protože jde o čistě soukromý podnik a ne aktivitu národní vesmírné agentury.

Pojem kvazar, neboli kvazihvězdný rádiový zdroj se zrodil v počátcích radioastronomie, kdy vědci hledali odpověď na záhadu tajemných, extrémně vzdálených a výkonných bodových zdrojů rádiového záření, které se nedařilo ztotožnit s viditelnými objekty. Vyluštěná tajenka zní – kvazary jsou supermasivní, gigantickými masami hmoty se krmící černé díry v centrech obrovských galaxií, jejichž záření k nám přináší poselství z časoprostoru miliardy světelných let vzdáleného. Ale i blízká kosmická současnost astronomům nabízí miniaturní verze velkolepých kvazarů – mikrokvazary.

Již několikrát odložený poslední start raketoplánu Discovery jako by předznamenával konec éry těchto obstarožních, ale přece jen hrdých vesmírných strojů. NASA je teď mnohem dál a okázale vypouští do vesmíru - krabice od bot.

Nově objevená dvojhvězda složená z chladného bílého trpaslíka a purpurového trpaslíka typu T slibuje významné objevy objasňující povahu dosud spíše záhadných těles na pomezí hvězd a planet.

Známý britský matematik a fyzik Roger Penrose našel v reliktním záření kruhové struktury, které v souladu se svou teorií o cyklickém vesmíru považuje za odkaz z éry před Big Bangem.

Řadu let si astronomové lámou hlavy nad tím, proč je na obloze méně hvězd, než by tam mělo být. Tři astronomové, z nichž Pavel Kroupa je jindřichohradeckým rodákem, přichází s vysvětlením: „Špatně jsme počítali. Některé hvězdné líhně místo trpaslíků plodí hvězdné obry.“

Lovci exoplanet hlásí první úlovek z systému hvězdy, která je součástí Helmiho hvězdného proudu, čili vlastně pozůstatku cizí trpasličí galaxie. Je to sice tak trochu hra se slovíčky, ale formálně je zřejmě vše v pořádku. Máme první planetu z cizí galaxie.

Japonci zveřejnili první analýzy mikročástic, které po více než sedmi letech přinesla sonda Hayabusa z asteroidu Itokawa

Po hmotné hvězdě, jež v roce 1979 zazářila jako supernova, zůstala pravděpodobně mladá a nenasytná černá díra.

NASA získala fantastické snímky a data při blízkém průletu sondy Deep Impact kolem malé komety 103P/Hartley. Zdá se, že při tvorbě ohonu komet hraje významnou roli oxid uhličitý, který byl až doposud v této věci hanebně přehlížen.

Zručný vesmírný gamateleskop Fermi odhalil dvě záhadné bubliny v Mléčné dráze, které se společnou délkou vyrovnají poloměru naší galaxie. Astrofyzici jsou bezradní, pomůže Sheldon Cooper?

Příběh záhady, která se zrodila u domácího počítače amatérské astronomky a po třech letech různých pozorování, měření a výpočtů končí rozluštěním, které zveřejnil odborný časopis.

Podle analýzy radiálních rychlostí 166 blízkých hvězd podobných Slunci a extrapolace získaných dat obíhají kolem takových hvězd zcela běžně planety typu Země. V Mléčné dráze by jich mohly být miliardy.

Pozorování Spitzerova vesmírného infradalekohledu odhalila zcela nečekané umístění žhavé skvrny na horkém plynném obru Upsilon Andromedae b. Kupodivu není naproti hvězdě, ale na boku planety!

Analýza infračerveného spektra planetky 65 Cybele prozradila přítomnost ledu a organických sloučenin na jejím povrchu. Zdá se, že mezi planetkami je to úplně normální. Co všechno by v tom ledu mohlo být?

Malá anomálie na mapě reliktního záření odhalila velkou kupu galaxií.

Suborbitální raketoplán VSS Enterprise se po vypuštění z mateřské lodi VMS Eve úspěšně snesl jako kluzák zpět na testovací základnu Mojave Air & Space Port. Kdy se dočkáme turistických letů za 200 tisíc dolarů?

Orbitální rentgenový teleskop Chandra odhalil v záhadné hvězdě BP Piscium svižně rotujícího rudého obra, který jako hvězdný kanibal na sklonku života pozřel hvězdného partnera nebo velikou planetu.

Lovci exoplanet z programu Lick-Carnegie Exoplanet Survey ohlašují první cizí Zemi uprostřed obyvatelné zóny její hvězdy. Gliese 581g se stává planetou roku 2010. Kdy startujeme do souhvězdí Vah?

Pokud se vše podaří podle představ britské společnosti Reaction Engines, tak ano. Jejich Skylon by měl vynést z letištní dráhy na oběžnou dráhu Země 12 tun nákladu za příjemně nízkou cenu. Stojíme na prahu dobývání nejbližšího vesmíru?

Astrofyzikové Christopher Stark a Marc Kuchner z Goddardova centra pro kosmické lety NASA vytvořili počítačový model vývoje Kuiperova pásu obklopujícího Sluneční soustavu. Umožňuje podívat se na ní zvenčí tak, jako by jí viděli i vzdálení mimozemšťané. NASA model a jeho zajímavé výsledky představuje v krátkém videu se slovním doprovodem a titulky. Nabízí tak příležitost pro pár minut angličtiny. Video doplňujeme českým překladem.

Data laserového výškoměru sondy Lunar Reconnaissance Orbiter umožnila sestavení kompletního katalogu měsíčních kráterů o průměru přes 20 km a zároveň přispěla k pochopení démonického Pozdního těžkého bombardování, které bezprostředně předcházelo vzniku života na Zemi.

Vesmír je jako kynoucí prázdno se špatně rozmíchanými rozinkami galaxií. Jenže ta nadouvající se zdánlivá nicota je prosycená energií – temnou energií vakua, zářením z různých zdrojů a mezigalaktickým magnetickým polem. Jeho vznik dosud není zcela objasněn, jisté ale je, že existuje od dob raného vesmíru. Působí sice na gigantické vzdálenosti, je však nepředstavitelně slabé. A navíc je desítky tisíc světelných let daleko, za hranicí silnějšího magnetického pole Mléčné dráhy. Dá se něco tak nedostupné vůbec ze Země změřit?

Lidské tělo je jako dílko slepé náhody jakžtakž vhodné k životu na Zemi, ale v okolním vesmíru příliš neobstojí. Budeme mít odvahu vylepšit astronauty a vesmírné kolonisty novými součástkami?

Hubble nasnímal neuvěřitelnou spirálu rodící se planetární mlhoviny ve dvojhvězdě LL Pegasi. Hvězdný společník umírající hvězdy míchá vyvrženým materiálem a vytváří tak jeden z nejpozoruhodnějších geometrických tvarů v Mléčné dráze.

Jestli někde ve vesmíru existují inteligentní mimozemšťané, pak také řeší otázky vlivu cyklů magnetické aktivity své hvězdy na jejich planetu. Anebo jsou již dále a vědí to, co lidstvo s entuziasmem začalo zkoumat jenom nedávno – jaké periodicky se opakující změny magnetických polí probíhají na vzdálených „sluncích“ i hvězdách zcela odlišných.

Je neobvyklá jizva na tváři Marsu jménem Orcus Patera nekonformním vulkánem, erodovaným kráterem anebo stopou po neobvykle šikmém zásahu kosmického tělesa?

Atmosféričtí modeláři spojují pokles úrovně ultrafialového záření Slunce s nápadným smrsknutím zemské termosféry. Opět se potvrzuje, že Slunce je významný hráč v pozemských záležitostech.

Mezinárodní tým astronomů odzkoušel novou metodu a pomocí gravitační čočky si posvítil na tajemství temné energie. Co se za touto tajemnou „antigravitační“ sílou skrývá a jak ovlivňuje osud vesmíru je asi tou nejprovokativnější otázkou kosmologie a hledání odpovědi je prioritním úkolem, který si NASA stanovila pro nejbližší desetiletí.

Nové rentgenové a radiové snímky relativně blízké galaxie M87 s velmi aktivním jádrem odhalují epickou kosmickou erupci, která astronomům připomněla pozemské trable s mnohem skromnější islandskou sopkou pod ledovcem Eyjafjallajökull.

Mars je pro exobiology hýčkanou nadějí. Je tím, i z finančního hlediska nejdostupnějším místem pro vytrvalé hledání stop mimozemského života. Již dávno nejde o zelené marťánky s tykadélky, ale o mikroorganizmy. A nemusí být ani živé, stačí i známky jejich dávné existence uchované v kameni.

Nejen obyvatelná zóna s kapalnou vodou, ale přímo zóna fotosyntézy je podle nové studie německých klimatologů potřebná pro vznik složitého mnohobuněčného života. Přesto takových světů mohou být v Mléčné dráze milióny.

Patří sice mezi menší meteoritické „jámy“, ale geologicky mladý věk a zachovalost poutají intenzivní pozornost vědců.

Ohromná díra ve středu galaxie roztrhala trojhvězdu, ze které se stala dvojhvězda a nakonec obří hvězda, řítící se extrémní rychlostí pryč od Mléčné dráhy. Hubbleův orbitální dalekohled se stal svědkem neobvyklého vesmírného dramatu.

Na soupisce hmotného dědictví hvězd podobných Slunci jsou i sférické uhlíkové molekuly.

Nejhmotnější známá hvězda, sídlící v srdci Tarantule, je zatím tou nejzářivější Superstar.

Sonda Cassini pozoruje v Saturnově prstenci F shlukování částic hmoty způsobené gravitačními poruchami, které má na svědomí měsíc Prometheus.

Astronomové ulovili pozoruhodnou gravitační čočku, v níž kvasar vzdálený 1,6 miliardy světelných let čočkuje mnohem vzdálenější galaxii, od které k nám letí světlo 7,5 miliardy let. Jaké to asi bylo v dobách dávno před vznikem Slunce z mezihvězdného prachu a plynu?

aneb “plachta”, která zajišťuje sondě pohon, navigaci i elektrickou energii.

Podle superpočítačových simulací života Mléčné dráhy pocházejí starobylé hvězdy galaktického hala nikoliv z domovské galaxie, ale z trpasličích galaxií, které Mléčná dráha postupně snědla. Zdá se, že žijeme v úspěšném kosmickém predátorovi.

Orbitální observatoř WISE ulovila v infračervené části spektra okouzlující emisní mlhovinu, kterou kolem sebe vyvrhuje veliká zdivočelá Wolf-Rayetova hvězda V385 Carinae. Je 16 tisíc světelných let bezpečnou vzdáleností?

První zprávy týmu otevírajícího kontejner na vzorky meziplanetární sondy Hajabusa v mírně optimistickém tónu hlásí nálezy blíže neurčených částic, které mohou být ze Země, ale i ze zajímavé planetky Itokawa. Co vlastně přivezla Hajabusa z cest hlubokým vesmírem?

Technicky náročný laboratorní experiment potvrdil možnost vzniku komplexních organických látek tholinů přímo v atmosféře Titanu vlivem slunečního záření. Příznivci života na Titanu si tak připsali významný bod k dobru.