V říjnu 2022 zasáhl Zemi monstrózní gama záblesk o energii 18 TeV. Poslal do kolen astrofyziky, a také výrazně změnil elektrickou vodivost v ionosféře, což vedlo ke značnému kolísání ionosférických elektrických polí. Na záření, které přiletělo ze vzdálenosti 2,4 miliard světelných let, to není špatný výkon.

Návratový modul čínské mise Čchang-e 5 přivezl vzorky regolitu z oblasti lunárních dómů Mons Rümker, které obsahovaly nepatrné kousky lunárního skla, vytvořeného v žáru dopadu dávných meteoritů na Měsíci. Jejich detailní analýza odhalila, jak se sklo chová, když ho miliardy let trýzní tvrdé kosmické záření.

Webbův dalekohled spojil síly se starou dobrou rentgenovou observatoří Chandra a společně pozorovali pradávnou galaxii UHZ1 s rekordně vzdálenou supermasivní černou dírou. Astronomům pomohla gravitační čočka vytvořená kupou galaxií Abell 2744, která zvětšuje obraz galaxie z úsvitu vesmíru asi čtyřikrát.

Nově objevená „téměř temná galaxie“ Nube, vzdálená od nás asi 350 milionů světelných let, je asi desetkrát méně jasná a zároveň třikrát větší než typická ultradifuzní galaxie. Tato galaktická rarita s hvězdami o celkové hmotnosti asi 390 milionů Sluncí je opravdovým halloweenským přízrakem.

Podle nové studie britských vědců může rozpínání vesmíru kompenzovat rostoucí vzájemnou přitažlivou sílu dvou černých děr gravitačně vázaných v binárním systému.

Když v roce 1952 na Observatoři Palomar snímkovali oblohu, vyfotili na jednom snímku trojici jasných hvězd. Na dalším snímku stejné oblasti, pořízeném za necelou hodinu, tyto tři hvězdy scházejí. Věrohodné vysvětlení není po ruce, ve hře jsou jen naprosté náhody a velice nepravděpodobné události.

Radioastronomové rozpitvali data z pozorování slavného zdroje opakovaných rádiových záblesků FRB 20121102A a objevili v nich doposud neznámé ultrarychlé rádiové záblesky, jejichž trvání se měří v mikrosekundách. Jak je u rádiových záblesků zvykem, to je prakticky vše, co o nich s jistotou víme.

Webbův dalekohled nenašel v Mlhovině Orionu jen zvláštní JUMBO objekty o velikosti planet. Na vlnové délce kolem 1,16 mikronů blízce infračerveného záření vystopoval záhadné temné stíny (dark absorbers), které obklopují řadu objektů v mlhovině. Mohlo by jít o chladné neutrální helium, ale přesvědčivé důkazy zatím scházejí.

Dvojice fyziků Australian National University shrnula dosavadní tepelnou historii vesmíru do diagramu, který zahrnuje všechny podstatné objekty všech měřítek. Ve spodní části se na ně usmívá instanton, který by mohl být na počátku vesmíru namísto singularity, zatímco horní část naznačuje, že se celý pozorovatelný vesmír možná nachází v černé díře, pokud ho obklopuje Minkowského prostor s nulovou hustotou.

Stále nevíme, co jsou rychlé rádiové záblesky (FRB), které k nám přilétají z okolního vesmíru, zač. Důvtipná analýza dvojice japonských astronomů spojuje rádiové záblesky z opakujících se zdrojů s hvězdotřesením na neutronových hvězdách. Mají-li pravdu, tak přinejmenším část rychlých rádiových záblesků pochází z exotického nitra těchto oharků masivních hvězd.

Objekty CUDO Sluneční soustavy jsou tak extrémně husté, že máme problém vymyslet, z čeho se vlastně skládají. Pokud nejde o nějakou trapnou technickou chybu, tak je to doopravdy záhada. Typickým představitelem je planetka (33) Polyhymnia z Hlavního pásu, jejíž odhadnutá hustota je naprosto absurdní. Fyzici koketují s vysvětlením, které zahrnuje ostrov stability v periodické soustavě.

Jestli temnou hmotu tvoří axiony a pokud se chovají podle představ fyziků, mohly by jejich existenci odhalit pulsary. Měly by vyrábět axiony jako divé a jejich extrémně silné elektromagnetické pole by mělo část axionů přeměňovat na fotony elektromagnetického záření. Průzkum záření 27 blízkých pulsarů ale skončil naprostým neúspěchem.

V jedné blízké galaxii se v roce 2009 najednou extrémně zjasnila masivní hvězda. Vypadalo to, že už už vybuchne jako supernova. Ale pak najednou zhasla. A nic. Teleskopy tam tehdy neobjevily nic zajímavého. Teď se zdá, že strašidelnou záhadu vyřešil brilantní Webbův teleskop. Jeho pozorování všechny překvapilo.

V atmosféře pozoruhodné exoplanety K2-18 b byly přičiněním velkých teleskopů objevena celá řada zajímavých molekul, které by mohly naznačovat obyvatelnosti, nebo dokonce obydlenosti, a před nedávnem vyvolaly menší senzaci. K2-18 b však rozhodně není žádná druhá Země, ale pořádně podivný svět, kde naše pozemské zkušenosti nemusejí platit.

Webb prohledával Mlhovinu v Orionu a našel tam víc, než astronomové čekali. JUMBO objekty jsou cosi o velikost poloviny až několika Jupiterů, co se vyskytuje převážně ve dvojicích, ale neobíhá to kolem žádné patrné hvězdy. Aby toho nebylo málo, Webb objevil spoustu JUMBO v malé oblasti mlhoviny. Teorie vzniku planet jsou bezradné. Co je tohle zač?

Když se náš vesmír před miliardami let rodil, mohl se zmačkat, čímž by vznikly kosmické struny. Tyhle extrémně tenké, extrémně husté, extrémně hmotné a extrémně dlouhé kosmické nudle se špatně hledají. Mohly by se ale prozradit divným gravitačním čočkováním, což se možná právě povedlo. Pokud nejde o omyl.

Jsme příliš nepatrní na to, abychom mohli svými těly detekovat milihertzové gravitační vlny. Nezvládnou to ani pozemní gravitační observatoře. Ale vesmírná observatoř LISA a jí podobné, co se v dohledné budoucnosti vydají do vesmíru, by to dokázat měly. Vědci připravili ochutnávku toho, co by observatoře měly uvidět.

Na Zemi úspěšně přistálo pouzdro sondy OSIRIS-REx a dopravilo do našich laboratoří stovky gramů vzorků z planetky Bennu. Mělo by jít o velmi starý materiál, který nese informaci o formování Sluneční soustavy.

Desková tektonika je podle všeho závislá na obsahu radioaktivních izotopů v nitru planety, jejichž rozpad ohřívá zemský plášť. Na základě toho lze odhadnout, že první exokontinenty mohly na terestrických planetách hvězd tenkého disku galaxie vzniknout o 2 miliardy let dříve než na Zemi a v případě hvězd tlustého disku dokonce o 4-5 miliard před pozemskými kontinenty.

Standardní kosmologický model LambdaCMD s chladnou temnou hmotou není dokonalý. Jsou v něm skuliny, jako je třeba napětí sigma-8, představující rozpor mezi daty z pozorování reliktního záření a pozorování kup galaxií, v souvislosti s růstem kosmické pavučiny. Podle nového výzkumu lze tento rozpor vysvětlit, pokud cosi ve vesmíru zpomaluje růst pavučiny. Temná energie k tomu sama o sobě nestačí.

Jak odhadnout množství hmoty ve vesmíru, když její zásadní část představuje temná hmota, kterou nemůžeme vidět a zatím ani detekovat? Jednou z možností je odvodit obsah hmoty ve vesmíru pomocí vztahu mezi počtem galaxií v kupě galaxií a hmotností dotyčné kupy. Čím více má kupa běžné a temné hmoty, tím více by měla obsahovat galaxií.

O zatím neobjevené planetě na orbitě za dráhou Neptunu uvažují astronomové již přes sto let. I když ji zatím neodhalily ani ty nejvýkonnější dalekohledy, její existenci předpokládají některé počítačové modely, kterými se astrofyzikové snaží vysvětlit dynamiku a parametry pohybů vzdálených transneptunických těles. Recentní simulace naznačují, že tajemná devátá planeta – pokud vůbec existuje – sice zdaleka není tak hmotná, než se původně předpokládalo, obíhá však mnohem blíž.

Exoplaneta TOI-1853 b se vysmívá konvenčním teoriím o vzniku planet. Obíhá v těsné blízkosti hvězdy, je o něco menší než Neptun, ale zároveň je jenom o něco lehčí než Saturn. Svou hustotou poráží ocel a blíží se stříbru. Jak tenhle supermasivní terestrický neptun mohl vzniknout?

V tomto týdnu zaznamenala Indie na Měsíci klíčový úspěch, její přistávací modul byl první, který měkce dosedl v polárních oblastech Měsíce. Koncem srpna by měla startovat další měsíční sonda. Ta pochází z Japonska a bude přistávat v rovníkové oblasti.

Jak vznikly ohromující supermasivní černé díry ve velmi mladém vesmíru? Objev galaxie UHZ1, která má vzhledem ke své hmotnosti přerostlou supermasivní černou díru hraje do karet modelu „heavy seed,“ podle něhož supermasivní černé díry pocházejí z přímých kolapsů masivních mračen.

Dvojhvězda HD 45166 zahrnuje zvláštní Wolf-Rayetovou hvězdu, která je výjimečná i na poměry v této skupině extrémních hvězd. Dramaticky chrlí hmotu do okolního prostoru a zároveň ji svírá magnetické pole o indukci 43 tisíc gaussů (4,3T), což z ní dělá magnetického rekordmana mezi masivními hvězdami ve známém vesmíru. Až vybuchne jako supernova, zřejmě skončí jako brutálně magnetická neutronová hvězda, čili magnetar.

Už brzy by na jižním měsíčním pólu mohl přistát první vesmírný automat, nebo dokonce dva. Chystají se k tomu indická sonda Čandraján 3 a ruská Luna 25. Pól by mohl být nejvhodnější oblastí pro pozemskou základnu. Jsou zde místa, kde Slunce nezapadá a lze stále využívat fotovoltaiku. Zároveň jsou zde krátery, kde nikdy sluneční paprsky nedopadají a mohl by zde být led.

Pokud existuje ráj surfařů, nachází se na obří hvězdě binárního systému „tepající hvězdy“ MACHO 80.7443.1718. Slapové síly tam zvedají zběsile energetické vlny plazmatu, jejichž velikost odpovídá třem na sebe naskládaným Sluncím. Nikdo by to nechtěl zažít na vlastní kůži, z bezpečné vzdálenosti to musí být fascinující podívaná.

Vysloužilý inženýr Jensen navrhuje poslat k planetce 163693 Atira kapsuli se čtyřmi samoreplikujícími se roboty a elektronikou pro výrobu dalších robotů. Za 12 let a 4,1 miliardy dolarů by se z Atiry měl stát vesmírný habitat pro pozemšťany, toužící po vesmírném dobrodružství.

Podivuhodná vysokohorská Čerenkovova observatoř HAWC na vyhaslé mexické sopce zachytila tak energetické gama záření ze Slunce, že to bylo považováno za nemožné. Detekované gama záření mělo energii přes 1 TeV, čili 1 bilion elektronvoltů. Navíc k tomu došlo během období úplného slunečního klidu. Naše stará dobrá hvězda udržuje vědce ve střehu.

Bosenova není žhavý brazilský rytmus, ale explozivně umírající hvězda tvořená bosonovou ultralehkou temnou hmotou. Pokud je temná hmota ultralehká a pokud existují neviditelné bosonové hvězdy, mohly by ukončovat život v přízračných explozích bosenov. Takové exploze duchů by mohly odhalit detektory na ultralehkou temnou hmotu.

Když čerstvě zrozený vesmír vychládal, procházel fázovými přechody, v nichž mohla realita bublat nesmírně energetickými bublinami, které se navzájem srážely, extrémně urychlovaly částice a vyráběly exotické objekty. Tyto úžasné bubbletrony mohly rozvlnit vesmír gravitačními vlnami, které bychom s trochou štěstí mohli zachytit i dnes.

Čočková galaxie NGC 1277 ze souhvězdí Persea, vzdálená asi 240 milionů světelných let, je několikrát hmotnější než Mléčná dráha. Přesto, jak se zdá, neobsahuje temnou hmotu. To je skandální. Pokud se toto pozorování potvrdí, budou na tom kosmologové muset pořádně zapracovat.

Červí díry představují fantaskní zkratky, jimiž by bylo možné si zkrátit cestu nesmírně rozlehlým prostorem nebo i časem. Nejde to samozřejmě jen tak. Nejprve by bylo nutné splnit podmínky, které se z pohledu dnešní fyziky pohybují někde mezi „nemožným“ a „nesmyslným.“ Jedním z možných scénářů jsou prstencové červí díry.

Vesmírný teleskop Jamese Webba nám umožňuje dohlédnou do raného kosmu. Jeho některé překvapivé objevy kladou i provokující otázky o správnosti našich zažitých představ vývoje pozorovatelného vesmíru. Některé odpovědi jim odporují. Buď se snaží zpochybnit velký třesk, nebo dobu, jež nás od něho dělí.

Na úsvitu vesmíru mohly existovat obrovské temné hvězdy, které sice z větší části tvořil vodík s heliem, ale kromě toho by obsahovaly rovněž temnou hmotu, která by těmto temným gigantům vyráběla teplo namísto klasické hvězdné fúze. Vesmírný dalekohled Jamese Webba možná našel tři kandidáty na takové temné hvězdy.

Jestli se vše zdaří, v druhé polovině srpna na jihu naší přirozené oběžnice přistane indický modul a malý rover, jež budou po dobu lunárního dne zkoumat tamní prostředí.

Rozlícení radioastronomové přistihli satelity konstelace Starlink při úniku rádiového záření v pásmu 110 až 188 MHz. V této oblasti se nachází cenné pásmo rádiového záření, které je přísně chráněné pro účely radioastronomie. Pozorování soustavy LOFAR to potvrdila u zhruba 70 procent vybraných Starlinků.

Einsteinova obecná relativita předpovídá, že kvůli rozpínání vesmíru by z našeho pohledu měl ve velmi mladém vesmíru čas tikat mnohem pomaleji. Dosavadní pokusy prověřit běh času se dostaly maximálně do vesmíru polovičního stáří oproti dnešku a v mladém vesmíru selhávaly. Zvrat přináší analýza 190 kvasarů, která detekovala dilataci času ve vesmíru o stáří 1 miliarda let.

Pozoruhodná observatoř IceCube, která loví neutrina pod antarktickým ledem na jižním pólu, jich už nachytala tolik, že vědci dokázali poskládat první snímek Mléčné dráhy, který nevyužívá fotony elektromagnetického záření, ale právě přízračná neutrina. Je to velký skok pro neutrinovou astronomii.

Po povrchu Marsu se pomalu přesouvají tři „živá“ průzkumná vozítka. Jedno z nich, na astrobiologický výzkum zaměřený americký rover Perseverance, familiárně Persy, pořídil snímek skály, která vzbudila mediální pozornost.

Vesmír nám nabízí přírodní detektory v podobě pulzarů, které lze využít pro detekci gravitačních vln o mnohem nižších frekvencích, než jaké „chytají“ pozemní gravitační observatoře. Tým virtuální gravitační observatoře NANOGrav s pomocí pulzarů konečně potvrdil existenci dlouho očekávaného gravitačního pozadí.

V první polovině roku 2023 se podařilo rozšířit počet zajímavých kosmologických pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba. Velmi rychle roste počet pozorovaných galaxií z doby do 600 milionů let od začátku rozpínání vesmíru. Lze tak studovat průběh reionizace. Stejně tak se rychle zvětšuje počet pozorovaných supernov Ia, které jsou klíčové pro pozorování průběhu rozpínání našeho vesmíru.

Dlouhý gama záblesk GRB 191019A pocházel z bezprostřední blízkosti supermasivní černé díry vzdálené galaxie. Astronomové zároveň nenalezli žádnou stopu po explozi supernovy. Vše nasvědčuje tomu, že vznikl při divoké srážce hvězd ve zmatku a chaosu kolem dotyčné černé díry.

Nedávná supernova SN 2023ixf explodovala v galaxii Větrník, vzdálené „pouhých“ 21 milionů světelných let. Tým SETI a dalších institucí pojal podezření, že by to třeba mohl být signál. Takový hodně hlasitý maják. Radioteleskopy prohledávají okolí supernovy, i když šance na úspěch jsou jen mizivé.

Stephen Hawking předpověděl, že se černé díry vypařují procesem, souvisejícím s horizontem událostí, při němž vzniká Hawkingovo záření. Tým nizozemských fyziků tvrdí, že se podobné vypařování týká i objektů, které žádný horizont událostí nemají. Pokud mají pravdu, tak vesmír za nepředstavitelně dlouhou dobu zemře nudou.

Jako by někdo „vypomlčkoval“ Mléčnou dráhu. Radioteleskopy jihoafrické soustavy MeerKAT zásadně přispěly k překvapivému objevu nového typu filamentů v Mléčné dráze. Záhadné „pomlčky“ jsou staré asi 6 milionů let, měří 5-10 světelných let a vydávají tepelné záření. Co to zase naše stará dobrá supermasivní černá díra prováděla?

Jan Špaček je molekulární biolog a organický chemik českého původu, který se v současné době věnuje hned dvěma iniciativám pátrajícím po životě mimo naši planetu. Jednou z nich je ALFA Mars, soukromá organizace vyvíjející přístroj pro detekci života na Marsu.

Červených trpaslíků je v Mléčné dráze spousta a mají hodně planet. Jsou ale tyto planety obyvatelné životem pozemského typu? Podle nové studie amerických astronomek je jedním z klíčových faktorů oběžná dráha těchto exoplanet. Je-li příliš excentrická, sežehne ji slapové ohřívání kvůli gravitaci blízké hvězdy.

Mnozí astronomové – profesionálové i amatéři, kteří mají na noční obloze v dohledu známé severní souhvězdí Velké medvědice, si v tyto dny, vlastně noci, asi stěží nechají ujít pohled na nově objevenou supernovu. I když není vidět volným okem, patří k těm nejbližším, které v uplynulých letech na obloze zazářily.