Čočková galaxie NGC 1277 ze souhvězdí Persea, vzdálená asi 240 milionů světelných let, je několikrát hmotnější než Mléčná dráha. Přesto, jak se zdá, neobsahuje temnou hmotu. To je skandální. Pokud se toto pozorování potvrdí, budou na tom kosmologové muset pořádně zapracovat.

Červí díry představují fantaskní zkratky, jimiž by bylo možné si zkrátit cestu nesmírně rozlehlým prostorem nebo i časem. Nejde to samozřejmě jen tak. Nejprve by bylo nutné splnit podmínky, které se z pohledu dnešní fyziky pohybují někde mezi „nemožným“ a „nesmyslným.“ Jedním z možných scénářů jsou prstencové červí díry.

Vesmírný teleskop Jamese Webba nám umožňuje dohlédnou do raného kosmu. Jeho některé překvapivé objevy kladou i provokující otázky o správnosti našich zažitých představ vývoje pozorovatelného vesmíru. Některé odpovědi jim odporují. Buď se snaží zpochybnit velký třesk, nebo dobu, jež nás od něho dělí.

Na úsvitu vesmíru mohly existovat obrovské temné hvězdy, které sice z větší části tvořil vodík s heliem, ale kromě toho by obsahovaly rovněž temnou hmotu, která by těmto temným gigantům vyráběla teplo namísto klasické hvězdné fúze. Vesmírný dalekohled Jamese Webba možná našel tři kandidáty na takové temné hvězdy.

Jestli se vše zdaří, v druhé polovině srpna na jihu naší přirozené oběžnice přistane indický modul a malý rover, jež budou po dobu lunárního dne zkoumat tamní prostředí.

Rozlícení radioastronomové přistihli satelity konstelace Starlink při úniku rádiového záření v pásmu 110 až 188 MHz. V této oblasti se nachází cenné pásmo rádiového záření, které je přísně chráněné pro účely radioastronomie. Pozorování soustavy LOFAR to potvrdila u zhruba 70 procent vybraných Starlinků.

Einsteinova obecná relativita předpovídá, že kvůli rozpínání vesmíru by z našeho pohledu měl ve velmi mladém vesmíru čas tikat mnohem pomaleji. Dosavadní pokusy prověřit běh času se dostaly maximálně do vesmíru polovičního stáří oproti dnešku a v mladém vesmíru selhávaly. Zvrat přináší analýza 190 kvasarů, která detekovala dilataci času ve vesmíru o stáří 1 miliarda let.

Pozoruhodná observatoř IceCube, která loví neutrina pod antarktickým ledem na jižním pólu, jich už nachytala tolik, že vědci dokázali poskládat první snímek Mléčné dráhy, který nevyužívá fotony elektromagnetického záření, ale právě přízračná neutrina. Je to velký skok pro neutrinovou astronomii.

Po povrchu Marsu se pomalu přesouvají tři „živá“ průzkumná vozítka. Jedno z nich, na astrobiologický výzkum zaměřený americký rover Perseverance, familiárně Persy, pořídil snímek skály, která vzbudila mediální pozornost.

Vesmír nám nabízí přírodní detektory v podobě pulzarů, které lze využít pro detekci gravitačních vln o mnohem nižších frekvencích, než jaké „chytají“ pozemní gravitační observatoře. Tým virtuální gravitační observatoře NANOGrav s pomocí pulzarů konečně potvrdil existenci dlouho očekávaného gravitačního pozadí.

V první polovině roku 2023 se podařilo rozšířit počet zajímavých kosmologických pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba. Velmi rychle roste počet pozorovaných galaxií z doby do 600 milionů let od začátku rozpínání vesmíru. Lze tak studovat průběh reionizace. Stejně tak se rychle zvětšuje počet pozorovaných supernov Ia, které jsou klíčové pro pozorování průběhu rozpínání našeho vesmíru.

Dlouhý gama záblesk GRB 191019A pocházel z bezprostřední blízkosti supermasivní černé díry vzdálené galaxie. Astronomové zároveň nenalezli žádnou stopu po explozi supernovy. Vše nasvědčuje tomu, že vznikl při divoké srážce hvězd ve zmatku a chaosu kolem dotyčné černé díry.

Nedávná supernova SN 2023ixf explodovala v galaxii Větrník, vzdálené „pouhých“ 21 milionů světelných let. Tým SETI a dalších institucí pojal podezření, že by to třeba mohl být signál. Takový hodně hlasitý maják. Radioteleskopy prohledávají okolí supernovy, i když šance na úspěch jsou jen mizivé.

Stephen Hawking předpověděl, že se černé díry vypařují procesem, souvisejícím s horizontem událostí, při němž vzniká Hawkingovo záření. Tým nizozemských fyziků tvrdí, že se podobné vypařování týká i objektů, které žádný horizont událostí nemají. Pokud mají pravdu, tak vesmír za nepředstavitelně dlouhou dobu zemře nudou.

Jako by někdo „vypomlčkoval“ Mléčnou dráhu. Radioteleskopy jihoafrické soustavy MeerKAT zásadně přispěly k překvapivému objevu nového typu filamentů v Mléčné dráze. Záhadné „pomlčky“ jsou staré asi 6 milionů let, měří 5-10 světelných let a vydávají tepelné záření. Co to zase naše stará dobrá supermasivní černá díra prováděla?

Jan Špaček je molekulární biolog a organický chemik českého původu, který se v současné době věnuje hned dvěma iniciativám pátrajícím po životě mimo naši planetu. Jednou z nich je ALFA Mars, soukromá organizace vyvíjející přístroj pro detekci života na Marsu.

Červených trpaslíků je v Mléčné dráze spousta a mají hodně planet. Jsou ale tyto planety obyvatelné životem pozemského typu? Podle nové studie amerických astronomek je jedním z klíčových faktorů oběžná dráha těchto exoplanet. Je-li příliš excentrická, sežehne ji slapové ohřívání kvůli gravitaci blízké hvězdy.

Mnozí astronomové – profesionálové i amatéři, kteří mají na noční obloze v dohledu známé severní souhvězdí Velké medvědice, si v tyto dny, vlastně noci, asi stěží nechají ujít pohled na nově objevenou supernovu. I když není vidět volným okem, patří k těm nejbližším, které v uplynulých letech na obloze zazářily.

Pod tímto názvem zveřejnil časopis The Astrophysical Journal studii čínských astronomů, kteří na základě přesných měření poloh tisíců hvězd zrevidovali naši představu o struktuře Galaxie. Je prý tuctovější, než si myslíme.

Šťastnou souhrou okolností došlo k tomu, že gravitační observatoře soustavy LIGO detekovaly kandidáta na sežrání neutronové hvězdy černou dírou během zkušebního provozu. Podle odborníků je šance asi 85 procent, že opravdu šlo o vytouženou událost. Teleskopy po celém světě i oběžné dráze se teď snaží potvrdit, že to tak skutečně bylo.

Zatímco počet planet Sluneční soustavy se ustálil na osmi, planety jiných hvězd (exoplanety) jsou objevovány závratným tempem. Skrývají se mezi nimi také obyvatelné planety?

…tvrdí španělští astrofyzikové v reakci na nedávný objev zářivé šmouhy u vzdálené galaxie. Podle první publikované studie jde o hvězdy vznikající v hustém oblaku intergalaktické hmoty, kterým prosvištěla supermasivní černá díra. Kdepak. To jen zboku hledíme na plochou galaxii, argumentují Španělé.

Na palubě vesmírné observatoře Spektr-RG pracuje rentgenový teleskop eROSITA. Jeho pozorování kup galaxií z průzkumu oblohy eROSITA Final Equatorial-Depth Survey (eFEDS) posloužila k výzkumu temné energie v rámci 10 miliard let historie vesmíru. Výsledky ukazují, že temná energie je uniformní v prostoru a konstantní v čase.

Automatizovaný lovec tranzientních událostí Zwicky Transient Facility detekoval extrémní případ „špagetifikace“ hvězdy. Událost ZTF20abrbeie, čili „Děsná Barbie,“ je nejvíce energetický, nejvíce zářivý a také nejdéle trvající tranzientní objekt tohoto typu, s jakým jsme se zatím setkali.

Během zlomku okamžiku po Velkém třesku se vesmír nejspíš ohromujícím způsobem nafoukl při kosmologické inflaci. Během inflace podle všeho bouřily kvantové fluktuace, které vytvářely zárodky pozdějších objektů rozmanitých velikostí. Podle nového výzkumu mezi nimi byly i masivní kupy galaxií.

Na Měsíci přibyl nový, žel nefunkční modul se dvěma rovery v útrobách.

Američtí fyzici simulovali topologické solitony ve vesmíru, jako první astrofyzikálně relevantní objekty, které jsou těsně spojené s teoriemi strun. Vypadají jako černé díry, ale při detailním pohledu se liší, například tím, že nemají horizont událostí. Až čas ukáže, nakolik je to životaschopný koncept.

Kdo dnes neviděl on-line přenos startu kosmické nosné rakety Ariane, má možnost to zkusit zítra.

Počet potvrzených exoplanet roste jako hub po dešti. Už jen málokterá zaujme nějakou výjimečností samotné astronomy, natož veřejnost. Nicméně sledovat těleso, které ještě nedospělo do svého konečného vývojového stadia a zkoumat protoplanetární disk, v němž se zrodilo a akrecí další hmoty ze svého okolí dorůstá do impozantní planety, zatím tak běžnou záležitostí není.

Astronomové jich doposud objevili jen pět a nazvali je Fast Blue Optical Transients – rychlé modré optické přechodné jevy. Tyto exploze se nechovají jako typické supernovy, jsou mnohonásobně jasnější, rychlejší, ale jak dokládá nová studie, mohou mít i velice nečekaný tvar.

Miliony grafů znázorňující Velký třesk mají vodorovnou časovou osu začínající ve zlomcích sekundy u inflace a končící u současnosti 13,8 miliardy let. Ale nemají vůbec svislou osu y. Mohly by ji mít, protože výška ležatého grafu by měla být velikost pozorovatelného vesmíru v čase od počátku, až k dnešní hodnotě 46,5 miliardy světelných let. Hledání osy y je jako klasika: Našli moji rádcové? Nenašli. Nenašli ani měřítko osy y.

Gravitační čočky obsahují spoustu zajímavých informací o čočkovaném i čočkujícím objektu. V tomto případě analýzy a superpočítačové simulace čočkující masivní eliptické galaxie Abell 1201 BCG vystopovaly ultramasivní černou díru o hmotnosti přes 30 miliard Sluncí. Je jednou z největších, jaké jsme kdy viděli.

Fyzici spočítali, že horizonty událostí černých děr nakonec rozežerou prakticky všechny kvantové superpozice. Ať jsou kdekoliv. Podle nich jsou černé díry absolutními mistry dekoherence. Jejich tesknivé chřtány zírají na celý vesmír jako všudypřítomný a přitom úplně lhostejný pozorovatel. Kam se na fyziku hrabe H. P. Lovecraft.

Měsíc považujeme za romantického průvodce Země, který nám nabízí malebné noci a přílivy s odlivy. Podle simulací vývoje planetárních systémů bychom měli být rádi, že se Měsíc chová spořádaně. Vypadá to, že zvlášť u exoplanet v blízkosti hvězdy se může exoměsíc vzdálit od planety, vrátit se a vší silou do exoplanety narazit za pouhou 1 miliardu let od vzniku dotyčné soustavy.

Britští Rolls-Royce dostali finanční injekci od UK Space Agency, kvůli výzkumu a vývoji malých modulárních reaktorů pro lunární základny. Právě takové technologie budou zásadní pro vybudování a provoz lunárních základen. Pokud vše poběží podle plánu, měl by britský lunární reaktor letět na Měsíc v roce 2029.

Voda je základem života. Ve vodě vznikl, díky vodě fungují veškeré životní procesy, a představuje přes polovinu hmotnosti našeho těla. Žádná forma pozemského života se dlouhodobě bez vody neobejde. To ovšem platí pro naši planetu. Uctili bychom ale sklenicí vody i případného mimozemšťana?

Záznam přednášky Jana Špačka a diskuze se studenty ze 7. 3. 2023 z Astrobiologického semináře Přírodovědecké fakulty UK.

Kdyby temnou hmotu tvořily exotické bosony, mohla by se potulovat po galaxiích v podobě neviditelných chuchvalců q-ballů hvězdné velikosti. Prozradit by je mohla gravitace, přesněji řečeno gravitační mikročočky. První průzkum dat existenci q-ballů nevyloučil, ale pokud existují, taky by měly tvořit maximálně pár procent fenoménu temné hmoty.

Standardní kosmologie předpokládá, že se záhy po Velkém třesku zrodilo záření, částice běžné hmoty i částice temné hmoty. Dvojice fyziků navrhuje, že během prvního měsíce po Velkém třesku mohlo dojít k separátnímu Temnému třesku, při němž vznikly částice temné hmoty. Pokud to tak bylo, mohli bychom detekovat specifické gravitační vlny takové události.

V kosmickém poledni, čili ve vesmíru mladém 2-3 miliardy let, se najdou i ultramasivní černé díry, jejichž hmotnost přesahuje 5-10 miliard Sluncí. Kde se tam taková monstra vzala? Podle kosmologické simulace Astrid je jednou z možností splývání trojic kvasarů. Postupným spojením jejich tří supermasivních černých děr by mohl vzniknout gravitační leviatan i v tak mladém vesmíru.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba pozoroval šest velmi hmotných galaxií s hmotností větší než deset miliard hmotností Slunce, které vznikly dříve než 700 milionů let po začátku rozpínání našeho vesmíru. Zatím se standardně předpokládalo, že tak brzy po začátku Velkého třesku mohly existovat jen méně hmotné galaxie. Potvrzuje se tak předpoklad, že Webbův teleskop povede v řadě případů ke změně pohledů na vývoj různých objektů našeho vesmíru.

Jak se prozradí supermasivní černá díra, která letí vesmírem, ale nekrmí se hmotou? Za příznivých okolností po sobě může zanechat stopu v podobě čerstvě zrozených hvězd. Přesně to se stalo v trpasličí galaxii RCP 28, ze které před 39 miliony let vylétla supermasivní černá díra. Její gravitace v oblasti průletu zamíchala s mezihvězdným materiálem a spustila tím intenzivní tvorbu hvězd.

Vesmír se rozpíná a jeho rozpínání zrychluje. Kosmologové věří, že je za tím temná energie. Co je ale tahle tajuplná substance zač? Výzkum supermasivních černých děr v obřích eliptických galaxiích nabízí nečekané řešení: Temnou energii představují supermasivní černé díry, které obsahují energii vakua. S rozpínáním vesmíru tyto gargantuovské černé díry ještě více těžknou. A to je celé.

Vesmír by měl být hlučným náměstím, plným rozmanitých civilizací, které rozverně sdílejí své výdobytky. Vypadá ale jako pustý a prázdný. Dvojice fyziků s nekonvenčním pohledem na věc tvrdí, že možná nehledáme ty správné technosignatury. Navrhují pátrat po záření kvantových výpočetních systémů s černými mikrodírami, které by se mohly prozradit neutriny. Najde něco Ice Cube?

Veliký čínský radioteleskop FAST vystopoval v mezigalaktických mračnech neutrálního vodíku temnou trpasličí galaxii FAST J0139+4328 ve tvaru rotujícího disku. Je vzdálená pouhých 94 milionů světelných let a jde o první takovou galaxii, kterou známe v blízkém vesmíru. Z 98 procent ji tvoří temná hmota. Je fascinující, protože by mohlo jít o nejranější stadium evoluce galaxií.

Odborníci se přou o to, jak velké byly prvotní hvězdy. Byly podobné těm dnešním? Vážily jako stovky Sluncí? Anebo to byly supermasivní hvězdy o hmotnostech až 100 tisíc Sluncí? Právě takovou možnost naznačují simulace vzniku hvězd v raném vesmíru. Poslední slovo by mohl mít James Webb.

Lidé programu Breakthrough Listen v roce 2017 pátrali s radioteleskopem Green Bank po zajímavých signálech u 820 blízkých hvězd. Tehdy nenašli nic. Teď je ale rok 2023 a vědci předhodili 150 TB balík tehdejších dat trénovanému programu. Vystopoval 8 signálů, které jsou velmi zajímavé, ať už je jejich původ jakýkoliv.

Slunce se blíží k vrcholu 11letého cyklu a je to znát. Americká solární observatoř Solar Dynamics Observatory zachytila monstrózní sluneční blesk, který krátce spojil dvě sluneční skvrny, AR3192 a AR3190. Druhá ze skvrn je jednou z největších nynějšího solárního cyklu. Je to uhrančivá podívaná.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba už má za sebou více než rok reálného provozu. A výsledky lze označit bez nadsázky za fantastické. Byla publikována celá řada nádherných fotografií z tohoto přístroje. Ještě důležitější je, že nám poskytly celou řadu kosmologicky významných informací. Dalekohled pozoruje poprvé galaxie existující těsně po reionizaci, jen několik stovek miliónů let po začátku našeho vesmíru. Podívejme se na tyto i další jeho první výsledky, které potvrzují Velký třesk a ukazují průběh evoluce vesmíru a jeho součástí.

Hvězda typu Slunce se na konci života zhroutí do bílého trpaslíka. Velká hvězda se zhroutí do neutronové hvězdy. Gigantická hvězda do černé díry. Buchdahlova hvězda by měla být objekt, jehož hustota je na samotné hranici toho, co je ještě možné ustát, aniž by se objekt změnil na plnohodnotnou černou díru. Pokud Buchdahlovy hvězdy existují, musejí být fascinující. Jestli je najdeme, mohly by prozradit leccos zajímavého.