Webbův dalekohled hledí až k počátku času. Uviděl tam rané galaxie, které se vůbec nepodobají těm dnešním. Nejsou eliptické, ani nepravidelné, ani spirální. Jsou jako bagety nebo pivní tyčky. Nebo třeba housenky, které se prokousávají realitou starou pár set milionů let. Takhle nějak zřejmě vypadal zárodek Mléčné dráhy.

Ve vzdálenosti asi 9,2 miliard světelných let pozorujeme největší a druhou největší strukturu ve známém vesmíru. Ke Gigantickému oblouku z roku 2021 přibyl nedávno objevený Velký prsten. Obě struktury se nacházejí v prakticky stejné části oblohy, což je pozoruhodné a zároveň zneklidňující. Mainstreamová kosmologie si s těmito strukturami moc neví rady.

Výzkumná skupina Dark Energy Survey zveřejnila výsledky analýz 1 499 supernov typu 1a, pozorovaných 758 nocí během 6 let, zpracovaných s využitím algoritmů strojového učení. Nevyloučily standardní kosmologický model, ale ještě lépe prý na data sedí model, v němž temná energie slábne s rozpínáním vesmíru.

Představte si velkou spirální galaxii, jako je Mléčná dráha nebo Galaxie v Andromedě, se stejnou hmotou a stejným pohybem, ve které ale zmizely všechny hvězdy. To je objekt J0613+52, který pozorujeme ve vzdálenosti 270 milionů světelných let. Odborníci jen zírají. Je to jako zázrak na obloze.

Gravitační událost GW190521 z roku 2019 je divná. Podle opatrného mainstreamového názoru jde o srážku černých děr o hmotnosti 85 a 66 Sluncí, což je ale na hraně, ne-li za hranou dnešních modelů černých děr. Mohla to být srážka dvou bosonových hvězd, neviditelných a průhledných gravitačních příšer bez singularity a horizontu událostí?

Vesmír je plný nezměrných magnetických polí. Možná jde o primordiální magnetická pole, která vznikla snad už během 1 sekundy po Velkém třesku. K jejich detekci bychom mohli použít minihala temné hmoty, jejichž přítomnost by byla důsledkem působení primordiálních magnetických polí.

Neutronové hvězdy jsou extrémní samy o sobě. V jejich nitru je nesmírně stlačená a z našeho pohledu velice exotická hmota. Otázkou je, zda je stlačená natolik, že v ní existují víceméně volné kvarky a gluony. Další důkaz ve prospěch existence kvarkové hmoty nedávno přinesly superpočítačové výpočty.

Objekty ve velmi mladém vesmíru jsou pro nás velmi vzdálené, a také ne zcela srozumitelné. Vesmírný dalekohled Jamese Webba má tu moc, že dohlédne dál, než jsme doposud dokázali. Díky tomu jsme se dozvěděli, že to, co vypadalo jako velká galaxie HFLS3 s extrémní tvorbou hvězd, je ve skutečnosti něco jiného.

Objev, s nímž se na svých stránkách pochlubil Webbův tým NASA, odhaluje složitost kategorizace těles, jež na hvězdu mají nízkou hmotnost, ale zároveň je nelze označit za planety.

Co může být v dnešní době svátečnějšího, než jaderná exploze, která zachrání bezpočet životů? Vědci laboratoří LLNL vyvinuli nový sofistikovaný model pro simulace použití jaderné zbraně v planetární obraně, při odvracení přilétající planetky a hrozícího dopadu s devastujícími důsledky.

Stephen Hawking před půlstoletím navrhl, že by naše staré dobré Slunce mohlo obsahovat „endoparazitickou“ primordiální černou díru. Jak by se hvězda podobná Slunci v takovém případě chovala? A za jakých okolností bychom takový pozoruhodný hvězdný ekosystém mohli nalézt?

Kupa galaxií ve Vlasech Bereniky ukrývá přízračné monstrum. Je to masivní hvězdný proud, největší co známe, který teče od nikud do nikam. Sotva rozlišitelný se tam jen tak vznáší a provokuje astronomy. Působí nesmyslně, ale simulace Illustris-TNG50 potvrzuje, že se takové věci mohou ve vesmíru vyskytovat, byť velmi vzácně.

K výpočtu Hubbleovy konstanty, která charakterizuje rychlost expanze kosmického prostoru, vedou tři nezávislé cesty. Každá však směřuje k jiné hodnotě. Rozdíly se astronomům jeví příliš velké na to, aby mohlo jít o chyby měření, a mluví proto o problému, rozporu či hádance, jež je vzrušující výzvou.

Nejtěžší chemické prvky ve vesmíru, pokud víme, vyrábějí neutronové hvězdy během svého zrodu, zániku či srážky. Nový výzkum ukazuje, že v jejich výhni mohou vznikat opravdu extrémně těžké prvky, přinejmenším s nukleonovým číslem 260, což zhruba odpovídá lawrenciu. Něco takového jsme zatím nenašli nikde kromě fyzikálních experimentů.

Hubbleova konstanta je jablkem sváru astrofyziky. Nebo spíš jablkem zoufalství. Měření se potvrzují, ale nedávají smysl. Jako by Hubbleova konstanta nebyla tak úplně konstantní. Vysvětlením by prý mohlo být, že žijeme v gigantické kosmické prázdnotě o poloměru 1 miliardy světelných let, která očividně není úplně prázdná, ale o pětinu řidší než okolní vesmír.

Představte si, že bychom někde sehnali maličké černé díry, zhruba o velikosti atomu. Dvojice čínských fyziků se odvázala v myšlenkovém experimentu a navrhuje tyto černé díry využívat k těžbě elektrické energie. Byly by jako nabíjitelné baterie a nepatrné jaderné reaktory zároveň.

21. května 2021 narazila do pozemské atmosféry částice kosmického záření, které nesla energii asi 240 EeV (exaelektronvoltů). Spršku záření po této divoké srážce zachytila observatoř Telescope Array v utažské poušti. Částice, kterou pojmenovali Amaterasu po šintoistické bohyni, je druhou nejvíce energetickou částicí svého druhu v historii. Zřejmě přiletěla z Lokální prázdnoty, což jen prohlubuje záhadu kolem těchto monster.

Výzkum tajuplných vesmírných explozi FBOTů nabral šokující obrat. Astronomové zcela nečekaně objevili v místě Tasmánského čerta, detekovaného 7. září 2022, „zombie záblesky,“ stejně jasné jako původní FBOT. Jen tentokrát trvaly jen pár minut až hodin. Zřejmě jde o projev kompaktního objektu typu černé díry nebo neutronové hvězdy, konkrétní mechanismus ale zůstává neznámý.

V říjnu 2022 zasáhl Zemi monstrózní gama záblesk o energii 18 TeV. Poslal do kolen astrofyziky, a také výrazně změnil elektrickou vodivost v ionosféře, což vedlo ke značnému kolísání ionosférických elektrických polí. Na záření, které přiletělo ze vzdálenosti 2,4 miliard světelných let, to není špatný výkon.

Návratový modul čínské mise Čchang-e 5 přivezl vzorky regolitu z oblasti lunárních dómů Mons Rümker, které obsahovaly nepatrné kousky lunárního skla, vytvořeného v žáru dopadu dávných meteoritů na Měsíci. Jejich detailní analýza odhalila, jak se sklo chová, když ho miliardy let trýzní tvrdé kosmické záření.

Webbův dalekohled spojil síly se starou dobrou rentgenovou observatoří Chandra a společně pozorovali pradávnou galaxii UHZ1 s rekordně vzdálenou supermasivní černou dírou. Astronomům pomohla gravitační čočka vytvořená kupou galaxií Abell 2744, která zvětšuje obraz galaxie z úsvitu vesmíru asi čtyřikrát.

Nově objevená „téměř temná galaxie“ Nube, vzdálená od nás asi 350 milionů světelných let, je asi desetkrát méně jasná a zároveň třikrát větší než typická ultradifuzní galaxie. Tato galaktická rarita s hvězdami o celkové hmotnosti asi 390 milionů Sluncí je opravdovým halloweenským přízrakem.

Podle nové studie britských vědců může rozpínání vesmíru kompenzovat rostoucí vzájemnou přitažlivou sílu dvou černých děr gravitačně vázaných v binárním systému.

Když v roce 1952 na Observatoři Palomar snímkovali oblohu, vyfotili na jednom snímku trojici jasných hvězd. Na dalším snímku stejné oblasti, pořízeném za necelou hodinu, tyto tři hvězdy scházejí. Věrohodné vysvětlení není po ruce, ve hře jsou jen naprosté náhody a velice nepravděpodobné události.

Radioastronomové rozpitvali data z pozorování slavného zdroje opakovaných rádiových záblesků FRB 20121102A a objevili v nich doposud neznámé ultrarychlé rádiové záblesky, jejichž trvání se měří v mikrosekundách. Jak je u rádiových záblesků zvykem, to je prakticky vše, co o nich s jistotou víme.

Webbův dalekohled nenašel v Mlhovině Orionu jen zvláštní JUMBO objekty o velikosti planet. Na vlnové délce kolem 1,16 mikronů blízce infračerveného záření vystopoval záhadné temné stíny (dark absorbers), které obklopují řadu objektů v mlhovině. Mohlo by jít o chladné neutrální helium, ale přesvědčivé důkazy zatím scházejí.

Dvojice fyziků Australian National University shrnula dosavadní tepelnou historii vesmíru do diagramu, který zahrnuje všechny podstatné objekty všech měřítek. Ve spodní části se na ně usmívá instanton, který by mohl být na počátku vesmíru namísto singularity, zatímco horní část naznačuje, že se celý pozorovatelný vesmír možná nachází v černé díře, pokud ho obklopuje Minkowského prostor s nulovou hustotou.

Stále nevíme, co jsou rychlé rádiové záblesky (FRB), které k nám přilétají z okolního vesmíru, zač. Důvtipná analýza dvojice japonských astronomů spojuje rádiové záblesky z opakujících se zdrojů s hvězdotřesením na neutronových hvězdách. Mají-li pravdu, tak přinejmenším část rychlých rádiových záblesků pochází z exotického nitra těchto oharků masivních hvězd.

Objekty CUDO Sluneční soustavy jsou tak extrémně husté, že máme problém vymyslet, z čeho se vlastně skládají. Pokud nejde o nějakou trapnou technickou chybu, tak je to doopravdy záhada. Typickým představitelem je planetka (33) Polyhymnia z Hlavního pásu, jejíž odhadnutá hustota je naprosto absurdní. Fyzici koketují s vysvětlením, které zahrnuje ostrov stability v periodické soustavě.

Jestli temnou hmotu tvoří axiony a pokud se chovají podle představ fyziků, mohly by jejich existenci odhalit pulsary. Měly by vyrábět axiony jako divé a jejich extrémně silné elektromagnetické pole by mělo část axionů přeměňovat na fotony elektromagnetického záření. Průzkum záření 27 blízkých pulsarů ale skončil naprostým neúspěchem.

V jedné blízké galaxii se v roce 2009 najednou extrémně zjasnila masivní hvězda. Vypadalo to, že už už vybuchne jako supernova. Ale pak najednou zhasla. A nic. Teleskopy tam tehdy neobjevily nic zajímavého. Teď se zdá, že strašidelnou záhadu vyřešil brilantní Webbův teleskop. Jeho pozorování všechny překvapilo.

V atmosféře pozoruhodné exoplanety K2-18 b byly přičiněním velkých teleskopů objevena celá řada zajímavých molekul, které by mohly naznačovat obyvatelnosti, nebo dokonce obydlenosti, a před nedávnem vyvolaly menší senzaci. K2-18 b však rozhodně není žádná druhá Země, ale pořádně podivný svět, kde naše pozemské zkušenosti nemusejí platit.

Webb prohledával Mlhovinu v Orionu a našel tam víc, než astronomové čekali. JUMBO objekty jsou cosi o velikost poloviny až několika Jupiterů, co se vyskytuje převážně ve dvojicích, ale neobíhá to kolem žádné patrné hvězdy. Aby toho nebylo málo, Webb objevil spoustu JUMBO v malé oblasti mlhoviny. Teorie vzniku planet jsou bezradné. Co je tohle zač?

Když se náš vesmír před miliardami let rodil, mohl se zmačkat, čímž by vznikly kosmické struny. Tyhle extrémně tenké, extrémně husté, extrémně hmotné a extrémně dlouhé kosmické nudle se špatně hledají. Mohly by se ale prozradit divným gravitačním čočkováním, což se možná právě povedlo. Pokud nejde o omyl.

Jsme příliš nepatrní na to, abychom mohli svými těly detekovat milihertzové gravitační vlny. Nezvládnou to ani pozemní gravitační observatoře. Ale vesmírná observatoř LISA a jí podobné, co se v dohledné budoucnosti vydají do vesmíru, by to dokázat měly. Vědci připravili ochutnávku toho, co by observatoře měly uvidět.

Na Zemi úspěšně přistálo pouzdro sondy OSIRIS-REx a dopravilo do našich laboratoří stovky gramů vzorků z planetky Bennu. Mělo by jít o velmi starý materiál, který nese informaci o formování Sluneční soustavy.

Desková tektonika je podle všeho závislá na obsahu radioaktivních izotopů v nitru planety, jejichž rozpad ohřívá zemský plášť. Na základě toho lze odhadnout, že první exokontinenty mohly na terestrických planetách hvězd tenkého disku galaxie vzniknout o 2 miliardy let dříve než na Zemi a v případě hvězd tlustého disku dokonce o 4-5 miliard před pozemskými kontinenty.

Standardní kosmologický model LambdaCMD s chladnou temnou hmotou není dokonalý. Jsou v něm skuliny, jako je třeba napětí sigma-8, představující rozpor mezi daty z pozorování reliktního záření a pozorování kup galaxií, v souvislosti s růstem kosmické pavučiny. Podle nového výzkumu lze tento rozpor vysvětlit, pokud cosi ve vesmíru zpomaluje růst pavučiny. Temná energie k tomu sama o sobě nestačí.

Jak odhadnout množství hmoty ve vesmíru, když její zásadní část představuje temná hmota, kterou nemůžeme vidět a zatím ani detekovat? Jednou z možností je odvodit obsah hmoty ve vesmíru pomocí vztahu mezi počtem galaxií v kupě galaxií a hmotností dotyčné kupy. Čím více má kupa běžné a temné hmoty, tím více by měla obsahovat galaxií.

O zatím neobjevené planetě na orbitě za dráhou Neptunu uvažují astronomové již přes sto let. I když ji zatím neodhalily ani ty nejvýkonnější dalekohledy, její existenci předpokládají některé počítačové modely, kterými se astrofyzikové snaží vysvětlit dynamiku a parametry pohybů vzdálených transneptunických těles. Recentní simulace naznačují, že tajemná devátá planeta – pokud vůbec existuje – sice zdaleka není tak hmotná, než se původně předpokládalo, obíhá však mnohem blíž.

Exoplaneta TOI-1853 b se vysmívá konvenčním teoriím o vzniku planet. Obíhá v těsné blízkosti hvězdy, je o něco menší než Neptun, ale zároveň je jenom o něco lehčí než Saturn. Svou hustotou poráží ocel a blíží se stříbru. Jak tenhle supermasivní terestrický neptun mohl vzniknout?

V tomto týdnu zaznamenala Indie na Měsíci klíčový úspěch, její přistávací modul byl první, který měkce dosedl v polárních oblastech Měsíce. Koncem srpna by měla startovat další měsíční sonda. Ta pochází z Japonska a bude přistávat v rovníkové oblasti.

Jak vznikly ohromující supermasivní černé díry ve velmi mladém vesmíru? Objev galaxie UHZ1, která má vzhledem ke své hmotnosti přerostlou supermasivní černou díru hraje do karet modelu „heavy seed,“ podle něhož supermasivní černé díry pocházejí z přímých kolapsů masivních mračen.

Dvojhvězda HD 45166 zahrnuje zvláštní Wolf-Rayetovou hvězdu, která je výjimečná i na poměry v této skupině extrémních hvězd. Dramaticky chrlí hmotu do okolního prostoru a zároveň ji svírá magnetické pole o indukci 43 tisíc gaussů (4,3T), což z ní dělá magnetického rekordmana mezi masivními hvězdami ve známém vesmíru. Až vybuchne jako supernova, zřejmě skončí jako brutálně magnetická neutronová hvězda, čili magnetar.

Už brzy by na jižním měsíčním pólu mohl přistát první vesmírný automat, nebo dokonce dva. Chystají se k tomu indická sonda Čandraján 3 a ruská Luna 25. Pól by mohl být nejvhodnější oblastí pro pozemskou základnu. Jsou zde místa, kde Slunce nezapadá a lze stále využívat fotovoltaiku. Zároveň jsou zde krátery, kde nikdy sluneční paprsky nedopadají a mohl by zde být led.

Pokud existuje ráj surfařů, nachází se na obří hvězdě binárního systému „tepající hvězdy“ MACHO 80.7443.1718. Slapové síly tam zvedají zběsile energetické vlny plazmatu, jejichž velikost odpovídá třem na sebe naskládaným Sluncím. Nikdo by to nechtěl zažít na vlastní kůži, z bezpečné vzdálenosti to musí být fascinující podívaná.

Vysloužilý inženýr Jensen navrhuje poslat k planetce 163693 Atira kapsuli se čtyřmi samoreplikujícími se roboty a elektronikou pro výrobu dalších robotů. Za 12 let a 4,1 miliardy dolarů by se z Atiry měl stát vesmírný habitat pro pozemšťany, toužící po vesmírném dobrodružství.

Podivuhodná vysokohorská Čerenkovova observatoř HAWC na vyhaslé mexické sopce zachytila tak energetické gama záření ze Slunce, že to bylo považováno za nemožné. Detekované gama záření mělo energii přes 1 TeV, čili 1 bilion elektronvoltů. Navíc k tomu došlo během období úplného slunečního klidu. Naše stará dobrá hvězda udržuje vědce ve střehu.

Bosenova není žhavý brazilský rytmus, ale explozivně umírající hvězda tvořená bosonovou ultralehkou temnou hmotou. Pokud je temná hmota ultralehká a pokud existují neviditelné bosonové hvězdy, mohly by ukončovat život v přízračných explozích bosenov. Takové exploze duchů by mohly odhalit detektory na ultralehkou temnou hmotu.

Když čerstvě zrozený vesmír vychládal, procházel fázovými přechody, v nichž mohla realita bublat nesmírně energetickými bublinami, které se navzájem srážely, extrémně urychlovaly částice a vyráběly exotické objekty. Tyto úžasné bubbletrony mohly rozvlnit vesmír gravitačními vlnami, které bychom s trochou štěstí mohli zachytit i dnes.