Skrz vesmír kolem Sluneční soustavy plyne hvězdný proud S1. Pro fyziky je to hurikán velké příležitosti odhalit podstatu temné hmoty. Pokud mají pravdu ve svých předpokladech a proud S1 s sebou táhne spoustu chladné temné hmoty, tak by to třeba mohlo vyjít.

Obrovská trpasličí galaxie, to zní jako jasný oxymóron. Ale Vývěva 2 je skutečně unikátní. Tenhle přízrak se celou dobu skrýval v těsné blízkosti Mléčné dráhy. Je příliš velký na to, jak málo září a příliš temný na to, jak je velký.

Naše planeta obíhá obyčejnou hvězdu v zapadlém koutu vesmíru. Z větší dálky asi není na první pohled poznat, že na Zemi vzkvétá sebevědomá civilizace. Měli bychom na sebe upozorňovat blikajícími cedulemi se šipkou? Anebo je dobře, že nejsme tak nápadní?

Mezihvězdný návštěvník 'Oumuamua rozhodně nebyl typickým vesmírným balvanem. Možná představuje nový typ mezihvězdného materiálu. A není úplně vyloučené, že šlo o porouchanou nebo i funkční hvězdnou plachetnici.

Nový systém Spaceborne Computer od Hewlett-Packard Enterprise zlepší výpočetní komfort Mezinárodní vesmírné stanice i spojení mezi orbitou Země a pozemními operátory. Jestli se mini-superpočítač osvědčí, tak jeho následovníci budou fungovat v prostoru Marsu i jiných zajímavých objektů Sluneční soustavy.

V nitru modrých veleobrů by se měly rozpadat protony a neutrony na kaši, čili kvark-gluonové plazma. Díky tomu mohou tyto extrémní giganti explodovat jako supernovy a zanechat po sobě ve vesmíru hybridní hvězdu s náplní ze kvarkové hmoty.

Unikátní sluneční sonda je na cestě teprve necelé tři měsíce a už si připsala dva pozoruhodné rekordy. Přiblížila se k povrchu Slunce blíž, než kterákoliv dosavadní sonda. A dosáhla při tom rekordní heliocentrické rychlosti, která zůstávala nepokořená od roku 1976, kdy se rekordmanem stala západoněmecko-americká sonda Helios-B.

Síť radioteleskopů LOFAR získala významný skalp. Jde o nově objevený pulzar, který rotuje 15-tisíckrát pomaleji, než nejrychleji rotující známý pulzar. Tenhle pulzar je tak pomalý, že zpochybňuje dosavadní teorie o fungování pulzarů.

Nově objevený zárodek nadkupy galaxií v souhvězdí Sextantu nabízí unikátní pohled na počátek evoluce velkolepých struktur našeho vesmíru. Hyperion obsahuje hmotu asi jako milion miliard Sluncí.

Co když život nevznikl na Zemi, ani ve Sluneční soustavě? Co když přiletěl z jiného kouta v Mléčné dráze nebo dokonce z jiné galaxie? Podle nové studie je to teoreticky možné. Otázkou ale zůstává, k čemu nám je teorie panspermie vlastně dobrá.

Prvotní vesmír nejspíš nafoukla extrémně krátká a extrémně intenzivní kosmologická inflace. Anebo nenafoukla? Fyzici z Harvardu a centra CfA navrhují realistický postup, kterým by bylo možné vyvrátit alternativní teorie k inflaci.

Britští astronomové pozorovali krmení supermasivní černé díry aktivního galaktického jádra Seyfertovy galaxie PG1211+143, vzdálené přes 1 miliardu světelných let. Hmota do ní sviští rychlostí 100 tisíc kilometrů za sekundu, což je pořádná jízda.

Rychlé rádiové záblesky nepřestávají vědce dráždit. Tak na ně poslali to nejlepší, co v dnešní době máme – vytrénované umělé inteligence. V SETI Institutu s takovou inteligencí našli 72 nových rychlých rádiových záblesků z populárního zdroje FRB 121102.

Kometa na noční obloze není pro astronomy nijak výjimečným úkazem. Jen velmi málo z nich ale máme možnost vidět i my, kteří nejsme vyzbrojeni hvězdářskými dalekohledy. Do konce roku nám nebe nabízí dvě takové příležitosti, přičemž ta první je nanejvýš aktuální.

Šikovná rentgenová observatoř Chandra objevila nečekané množství černých děr a neutronových hvězd v blyštivých prstencích prstencových galaxií. Vznikly tam po srážkách galaxií, která vytvarovaly tyto prstence.

Galaxie COSMOS-AzTEC-1 je takový galaktický dinosaurus, ve kterém soustava radioteleskopů ALMA vystopovala pozoruhodné rozložení plynu do tří center intenzivní tvorby hvězd.

Když by se srazily gravitační vlny tak mocné, že by stlačovaly časoprostor o celé kilometry, tak by se okolní časoprostor mohl vcucnout do černé díry. Něco takového je ale zatím daleko za hranicemi možností nejvýkonnějších přístrojů dnešní doby.

Planetární vědci definitivně potvrdili, že v oblasti jižního i severního pólu Měsíce se nachází vodní led. Je tam na spoustě míst, kam nedopadá sluneční záření a kde teplota věčně zůstává velmi hluboko pod bodem mrazu.

Planety o něco větší a těžší než Země by mohly být vodními světy. Tvořené až z poloviny vodou, o čemž si na Zemi můžeme jenom nechat zdát. Ale Kevina Costnera tam nečekejte. Byl by z něj vařený humr.

Podle Rogera Penroseho žijeme ve vesmíru, který se věčně recykluje tak trochu jinými Velkými třesky, mezi nimž jsou nesmírně dlouhé intervaly. Prosadí nakonec svou kontroverzní teorii konformní cyklické kosmologie?

Bylo by fantastické udělat z Marsu druhou Zemi a důkladně ho osídlit. Problém je v tom, že na Mars nejspíš není dost oxidu uhličitého ani jiných skleníkových plynů, které by mohly zahřát promrzlou planetu.

Firewalloví skeptici tvrdí, že kolem černých děr nefungují všespalující ohnivé zdi. Podle nich jsou černé díry fuzzbally, bez klasického horizontu událostí.

Pozorování splynulé hvězdy CK Vulpeculae ze souhvězdí Lištičky přineslo pozoruhodný průlom. Jde o první detekovanou molekulu s nestabilním radioizotopem, kterou jsme objevili mimo Sluneční soustavu.

Co když Měsíc nebyl vždycky jenom suchou a mrtvou peckou? Jestli se nová studie neplete, tak by budoucí mise na Měsíci mohly odhalit stopy dávné vody i zajímavější věci.

NASA zveřejnila zajímavé popularizační video o dvou stranách jedné mince, kterou je v tomto případě zhroucený pozůstatek po supernově. Připojujeme další informace.

Již Albert Einstein se musel smířit s tím, že „jeho“ statický vesmír se rozpíná. Současní vědci se musí vypořádat se zjištěním, že se tak děje stále rychleji. Téměř 90 let si astronomové kladou otázku, jak rychle se kosmický prostor zvětšuje a dokonalejší přístroje jim umožňují najít i přesnější odpovědi. Pokud by k výpočtu míry současné vesmírné expanze vedla jediná cesta, měli bychom nyní jeden výsledek s malou přípustnou odchylkou. Jenže k výpočtu Hubbleovy konstanty vedou cesty dvě – jedna přes raný vesmír, druhá přes náš současný kosmický časoprostor. Zatím se nesetkaly u stejné hodnoty.

Rentgenová observatoř Chandra přispěla k prvnímu pozorování následků kolize protoplanet a jejich následného pozření mladičkou hvězdou RW Aurigae A

Americkým nákladním lodím trvá několik dní, než se dostanou k ISS. Robotický Progress se třemi tunami nákladu na palubě to včera zvládl za méně než čtyři hodiny.

Americký rentgenový teleskop NuSTAR odhalil nejzářivější, nejmasivnější a vůbec nejvíc sexy hvězdu do vzdálenosti 10 tisíc světelných let, čili (dvoj)hvězdu Eta Carinae, jako zdroj kosmického záření. Je to pořádná kosmická pecka.

Dávno zaniklá sonda Cassini opět vlétla do headlinů médií po celém světě. Její přístroje detekovaly velké organické molekuly, které pocházejí z hlubin pod ledovým příkrovem měsíce Enceladu. Jakpak tam asi vznikly?

Trochu podrobněji o tom, co může čekat civilizaci ve velmi vzdálené budoucnosti stále rychleji se rozpínajícího vesmíru.

Rozpínání vesmíru se nejspíše zrychluje kvůli temné energii. Pokud se to nezmění, tak se vesmír roztáhne natolik, že budoucí civilizace ztratí kontakt s okolním vesmírem. Jestli budou mít dost kuráže, tak se na to mohou připravit a udělat si zásobu hvězd na horší časy.

Americká vesmírná agentura bere riziko vesmírné katastrofy vážně. V nejbližších letech hodlají významně zlepšit svoji připravenost proti vesmírnému kamení. Záleží na tom, jestli bude dost peněz a politického odhodlání.

Je to jenom teoretické cvičení. Ale představa ultimátní černé díry, kolem které krouží jeden milion terestrických planet s podmínkami vhodnými pro život našeho typu, to přece stojí za to!

Jednou z největších výzev moderní vědy je snaha o pochopení podstaty temné hmoty, jež dává o sobě vědět jen svými gravitačními účinky. Prozatím. Mohla by být ale zdrojem i jiné, doposud neznámé fyzikální interakce?

Mezinárodnímu vědeckému týmu rozsáhlého astronomického projektu BISTRO se podařilo odhalit a zmapovat slabé, ale svým působením důležité magnetické pole v jedné známě hvězdné porodnici.

Gravitační astronomové nedávno poprvé detekovali gravitační vlny ze srážky černých děr a pak i srážky neutronových hvězd. Co když ale časoprostor nerozvlnily černé díry, nýbrž ještě exotičtější objekty? Tým evropských astrofyziků nabízí pozoruhodnou alternativu: rotující červí díry.

V nitru hvězd probíhá fúze, díky které hvězdy září. Co když ale existuje proces, který je temným dvojčetem fúze? Kdyby to tak bylo, tak temná fúze pomůže vysvětlit nejasné rozložení temné hmoty uvnitř galaxií.

Robotická laboratoř Curiosity si připisuje další úspěchy. Přímé doklady života to sice nejsou, vše ale nasvědčuje tomu, že na Rudé planetě probíhají zajímavé procesy, které stojí za to zkoumat.

Detektivní práce specialistů NASA odhalila, co nejspíš zbylo po monumentální srážce dvou neutronových hvězd, která v létě 2017 rozechvěla detektory gravitační observatoře aLIGO. Stali jsme se svědky pozoruhodného vzniku rekordně lehké černé díry!

O temné hmotě zatím nevíme skoro nic. Pokud by se potvrdilo, že malá část částic temné hmoty má nesmírně malý, ale reálný elektrický náboj, tak by nám to o temné hmotě leccos prozradilo. Astrofyzikové loví elektricky nabitou temnou hmotu v mikrovlnném záření z úsvitu vesmíru.

Pulzar PSR B1957+20 krouží v devastujícím tangu s hnědým trpaslíkem. Nakonec dojde k tomu, že pulzar trpaslíka odpaří a pohltí. Být blízko divokému oharku z výhně supernovy se očividně nevyplácí.

Když někde poblíž exploduje supernova, jak to zasáhne život na Zemi? Hlavní obětí bude naše ozonová vrstva, kterou proděravějí částice kosmického záření exploze. A bez ozonové vrstvy je povrch planety vydaný napospas ultrafialovému záření.

Teorie mnohovesmíru dlouho vycházela z představy, že náš vesmír vyhrál v loterii. Že tady máme právě tolik temné energie, aby vesmír pěkně fungoval a mohl v něm vzniknout život. Vesmírné simulace EAGLE ale tvrdí, že je vlastně docela jedno, kolik je ve vesmíru temné energie, jestli málo nebo hodně. Život by mohl vzniknout tak jako tak. Mnohovesmír možná přetéká životem.

Jako by nestačilo, že v Mléčné dráze máme jednu supermasivní černou díru. Možná jich tu je několik a mohou být prakticky neviditelné. Sluneční soustavu by ale žádný takový temný gigant neměl ohrozit.

Když se chce, všechno jde. Nutno ale dodat, pokud jsou k tomu ty potřebné podmínky. A jsou takové ve vesmíru? Nejspíš ano, vznik organických molekul se ukazuje být jednodušší, než se soudilo. Kanadským fyzikům to vyjevila metoda TPD - termoregulované desorpce.

Pozoruhodná evropská observatoř Gaia mapuje myriády hvězd v Mléčné dráze. A mohla by nám pomoct ještě s něčím mnohem šílenějším. Jestli chcete vystopovat Dysonovy sféry u cizích hvězd, je to právě Gaia, kdo by to mohl zvládnout.

Astronomové se pustili do archeologie v Mléčné dráze. Přečetli spektrální „DNA“ více než 340 tisíc hvězd a pátrají mezi nimi po sourozencích našeho Slunce, kteří se zrodili ve stejné dávné hvězdokupě.

Jestli jsou ve vesmíru makroskopické červí díry, tak bychom je mohli vystopovat podle jejich stínů. Pokud nějakou takovou zkratku časoprostorem vážně najdeme, tak bude důvod k pořádně divoké oslavě. Na to vezměte jed.

Lidská fantazie je plná vesmírných stanic, orbitálních měst a generačních kosmických lodí, které míří do dálek osídlit planety podobné Zemi. Jak to ale bude s rozmnožováním v prostředí omezené gravitace? NASA teď hledá odpovědi.