Simulace TNG50 vytvořila 13,8 miliard let historie výseku vesmíru o velikosti 230 milionů světelných let. Obsahuje desítky tisíc galaxií s úžasnými detaily. Její výpočty zabraly více než rok práce 16 tisíc procesorových jader německého superpočítače Hazel Hen.

Kontroverzní analýza supernov typu Ia označuje pozorované zrychlení rozpínání vesmíru za artefakt, který je způsobený lokálním pohybem v naší oblasti vesmíru. Pokud to tak bylo, tak nemusíme vyvolávat temnou energií. Kolem rozpínání vesmíru bude ještě nejspíš rušno.

Jak tušíme, planety a další podobné objekty vznikají v protoplanetárních discích kolem mladých hvězd. Co když se ale planety rodí v hojném počtu také v oblastech chladnějšího prachu a plynu, které se nacházejí kolem žhavých akrečních disků supermasivních černých děr v motoru aktivního galaktického jádra?

V nezměrném chaosu akrečního disku supermasivních černých děr, které pohánějí aktivní galaktická jádra, se dějí šílené věci. Zběsile tam víří kosmický plyn, prach, suť i celé planety a hvězdy. A v tom ultimátním zmatku se honí a navzájem požírají černé díry hvězdných velikostí, které si oblíbily kultovní japonskou videohru z počátku osmdesátých let.

Čerenkovovy teleskopy MAGIC a H.E.S.S. ulovily extrémní fotony gama záblesků GRB 180720B a GRB 190114C. Je to vůbec poprvé, co pozemní gama observatoře detekovaly fotony gama záření gama záblesků. A hned to byla rekordní záležitost, s fotony o energii až 1 TeV.

Anomálie v gravitačním čočkování reliktního záření vesmíru je možná jenom divný šum v datech. Anebo je to zásadní problém, který je možné pěkně vysvětlit tím, že náš vesmír není plochý, ale má tvar rozpínající se koule. Kdyby to tak bylo, tak rovnou můžeme zahodit kosmologické modely do koše a udělat si nové.

Mezi největšími neutronovými hvězdami a nejmenšími známými černými děrami se do této doby rozprostírala trhlina neznáma. Nový objev zvláštního společníka červeného obra J05215658 tuto trhlinu vyplňuje doposud neznámou populací velmi malých černých děr.

V centru Mléčné dráhy je supermasivní černá díra. Anebo je to supermasivní červí díra? Identitu našeho domácího galaktického monstra bychom odhalit pomocí přesných pozorování hvězd, které obíhají objekt Sgr A* v těsné blízkosti. Bylo to velice pracné, ale objevení přírodní červí díry rozhodně stojí za to.

Nezávislé měření Hubbleovy konstanty na třech čočkovaných kvasarech, které využilo adaptivní optiku Keckovy observatoře společně s Hubbleovým vesmírným dalekohledem, potvrdilo, že kosmologie má problém. Vše nasvědčuje tomu, že se Hubbleova konstanta mění se stářím vesmíru, a to nelineárně, abychom si to opravdu užili.

Inženýr NASA David Burns vymyslel „spirálový pohon“, který nepotřebuje klasické palivo a využívá k pohonu kosmické lodi urychlovač částic. Zatím je to jen neověřený koncept nebo spíš nápad na pomezí science-fiction. Ale bez podobných nápadů se ke hvězdám nikdy nedostaneme.

Dnešní supermasivní černá díra Mléčné dráhy SgrA* je jako panda mezi galaktickými černými děrami. Je tak líná, že si je stěží ukousne větší sousto. Před 3,5 miliony let se ale z tohohle lenocha stala kung fu panda, která odpálila pořádnou seyfertovskou erupci, jako nějaká aktivní galaxie.

Kosmické filamenty jsou jako úžasně gigantické tepny vesmírného superorganismu, které zásobují kosmickým plynem hladové chřtány supermasivních černých děr a horečnatě rostoucí galaxie, překypující tvorbou nových hvězd. Takto postupně vzniká struktura vesmíru, ve kterém žijeme.

Společným úsilím pozemních i vesmírných teleskopů byl objeven pozoruhodný trojitý systém supermasivních černých děr, který vznikl v důsledku splývání tří galaxií. Takové systémy jsou dnes na obloze velmi vzácné a velmi obtížně se hledají, v evoluci galaxií ale zřejmě k takovým událostem občas dochází.

Slibný startup Momentus momentálně řádí na oběžné dráze s demonstračním satelitem El Camino Real. Testují mikrovlnný elektrotermální pohon s vodním plazmatem a další klíčové systémy pro vyvíjený orbitální transportér Vigoride.

Podle řady náznaků by na periferii Sluneční soustavy měla kroužit doposud neznámá a přitom poměrně masivní planeta, přezdívaná Devítka. Což když tam ale ve skutečnosti je primordiální černá díra o hmotnosti planety? To by bylo jako potkat balroga z dávných časů!

V oblasti supermasivní černé díry Mléčné dráhy se děje něco, co vyfukuje gigantické a pořádně energetické bubliny. Jihoafrické radioteleskopy soustav MeerKAT nedávno objevily párek bublin o velikosti desítek světelných let, které vysílají rádiové záření. Megabublifuk Mléčné dráhy je vyfoukl před pár miliony let.

Gigantické hvězdy se možná mohou zhroutit do objektů GEODE. Jsou jako černé díry, jen nemají ve svém nitru děsivou singularitu, nýbrž temnou energii. Geody by v takovém případě fungovaly jako generátory efektu temné energie vesmíru, které jsou těsně propojené s rychlostí rozpínání vesmíru. Jedním slovem … fascinující.

Indie se pokusila o přistání modulu na povrchu Měsíce, poprvé měly lidské přístroje měkce dosednout v blízkosti jižního pólu Měsíce. Přistávací modul Vikram se úspěšně oddělil od sondy Chandrayaan 2 a v pátek 6. září 2019 večer se pokusil přistát na měsíční povrch. Bohužel konečná fáze přistání nebyla úspěšná.

Jak se zdá, asi tři čtvrtiny černých děr dostanou při svém zrození pořádný kopanec. Po takovém kopanci se pak černá díra řítí Galaxií rychlostí, která může přesahovat 70 kilometrů za sekundu. V Mléčné dráze máme o zábavu postaráno.

Zkratky vesmírem jsou nesmírně lákavé. Bylo by skvělé se dostat k cizím hvězdám a galaxiím. Postavit červí díru ale není jenom tak. Jak se ale zdá, není to zhola nemožné. Fyzici nabízejí nový plán pro takovou stavbu, který zahrnuje dvě černé díry s opačným elektrickým nábojem a kosmické struny, pokud existují.

Najít obydlený cizí svět na dálku, to není jen tak. Pozemské organismy se dovedou chránit světélkováním. Pokud tenhle trik znají na exoplanetách u červených trpaslíků, kteří zaplavují okolní vesmír ultrafialovým zářením, tak bychom je mohli vystopovat.

V současné době se lidstvo vrací na Měsíc. Zatím prostřednictvím automatů a v blízké době i kosmonauti. Zajímavé pro ně bude navštívit nejen nové oblasti, ale i místa dopadu nebo přistání předchozích automatických i lidských výprav. V tomto případě bude zvláště zajímavé prozkoumat odpad zanechaný na měsíčním povrchu a hledání potenciálních přeživších mikroorganismů.

Supernova SN 2016iet je extrémně výjimečná. Její extravagantní vlastnosti napovídají, že šlo o explozi hvězdného monstra s hmotou asi 200 Sluncí. Tahle supernova nejspíš zažehla devastující termojadernou anihilaci, po které z hvězdy nezůstalo vůbec nic. Rozplynula se jako kouř.

Pokud žijeme v simulaci, měli bychom to vědět? Podle filozofa Prestona Greeneho si zahráváme s ohněm. Tvůrci simulace by se prý mohli naštvat a simulaci restartovat. Nebo prostě vypnout a zkusit něco jiného. Měli bychom si dávat pozor na to, co zkoumáme?

Mezi bílými trpaslíky a kovovými jádry sežehnutých planet může v magnetickém poli vzniknout pozoruhodný planetární rádiový vysílač. Takové přírodní vysílače by mohly fungovat miliardy let a doslova si říkají o objevení. Radioteleskopy mají o zábavu postaráno.

Stroj na vesmíry UniverseMachine jede na superpočítači Ocelote a simuluje miliony vesmírů, které se liší fyzikálním „receptem“. Každý takový simulovaný vesmír představuje výsek se 12 miliony galaxiemi, který se vyvíjel od doby 400 milionů let po Velkém třesku až do dneška.

Po Velkém třesku nafoukla vesmír ohromující kosmologická inflace. Anebo to bylo těsně před Velkým třeskem? Podle astrofyzika Tommi Tenkanena by taková předtřesková inflace mohla uvařit temnou hmotu, v níž by pak proběhl slavný Velký třesk.

Hvězda s nevyslovitelným jménem vznikla pár se milionů let po Velkém třesku. Zrodila se z popela první generace hvězd ve vesmíru. Obsahuje 1,5 milionkrát méně železa než naše Slunce. Pro astronomy je jako stroj času, který je veze na úsvit vesmíru.

Astrofyzik Jacco van Loon se přiklání k řešení Fermiho paradoxu, podle kterého jsou okolní mimozemské civilizace – pokud existují – opatrné, a hlídají si své soukromí. Pozemšťané naproti tomu zaplavují okolní vesmír svými rádiovými signály, z valné většiny neúmyslně. A poslední dobou prozrazujeme svou pozici intenzivním umělým osvětlením, které by bylo s pokročilými technologiemi možné detekovat z velké dálky.

Budoucí rover Mars 2020 bude poháněný pokročilým radioizotopovým termoelektrickým generátorem MMRTG. Inženýři NASA zahájili plnění generátoru oxidem plutoničitým-238. Tento palivový článek zajistí pro rover elektřinu a teplo.

Mléčná dráha se rozkládá na břehu temného moře Lokální prázdnoty. Astronomové detailně analyzovali pohyby 18 tisíc galaxií a z nich odvodili velikost a tvary této vesmírné pustiny v našem blízkém galaktickém sousedství.

Terraformace celého Marsu je prozatím mimo naše možnosti Co kdybychom ale na Marsu postupně vytvářeli obyvatelné oázy. Jejich obyvatelnost by mohl zajistit křemenný aerogel, který je vlastně zkamenělým skleníkovým efektem pozemské atmosféry. S tímhle podivuhodným materiálem bychom mohli osídlit Mars už za našich životů.

Na odvrácené straně Měsíce přistál čínský modul. Je to poprvé, kdy se to lidstvu povedlo. O přistání se pokusil první soukromý měsíční modul Beresheet izraelské neziskové organizace SpaceIL. Startuje indický měsíční modul. Své měsíční programy už realizuje nebo plánuje kromě zmíněné Číny a Indie řada států: USA, Rusko, Japonsko i evropská kosmická agentura ESA. K Měsíci se chystají i další soukromé přistávací moduly. Podívejme se, jak návrat lidí k Měsíci probíhá a co vše se plánuje.

Planety mohou mít měsíce. A podle nového výzkumu planety o měsíce také často přicházejí. Pokud takové osiřelé měsíce přežijí gravitační nástrahy planetárního systému, tak se z nich stávají plunety, tělesa, která obíhají nikoliv planetu, ale přímo hvězdu, po své vlastní oběžné dráze.

Vysokohorská soustava detektorů vysokoenergetických fotonů a kosmického záření Tibet AS-gamma Experiment výrazně překonala dosavadní rekord v energii detekovaných fotonů. Ulovila fotony gama záření o energii 450 TeV a vystopovala je do srdce pozůstatku supernovy, svůdné Krabí mlhoviny.

Dvě družice s velmi významnou českou účastí budou vyneseny v pátek spolu s meteorologickým satelitem a další téměř čtyřicítkou malých zařízení na oběžnou dráhu okolo Země. První z nich je cubesat s názvem Lucky-7 pražské firmy SkyFox Labs a druhý pak cubesat Socrat, který nese unikátní české zařízení pro studium kosmického záření.

Je to skvělý úspěch, i když ne úplné vítězství. Teď už víme, že jednorázový rychlý rádiový záblesk může přiletět z okrajové části velké spirální galaxie. V případě detekovaného záblesku FRB 180924 šlo o galaxii ve vzdálenosti 3,6 miliardy světelných let. O podstatě vzniku takového záblesku ale stále nevíme prakticky nic.

Model vesmíru D3M s umělou inteligencí šokoval své tvůrce. Ani ne tak svoji velmi slušnou rychlostí a přesností, ale tím, že velmi dobře simuluje vesmíry v situacích, jaké tahle inteligence vůbec netrénovala. Vědci netuší, jak to D3M dokáže. Umělá inteligence se směje pod fousy.

Tým programu Breakthrough Listen prohledal rádiové vlny kolem 1327 blízkých hvězd. Hledali tam technosignatury mimozemských civilizací a žádné takové signály nenašli. Zároveň ale získali 1 PB unikátních dat, které jsou teď k dispozici pro všechny, kdo mají zájem.

Donedávna jsme aktivní galaktická jádra považovali za smrtící zářiče, které sterilizují vesmír široko daleko. Podle nových počítačových modelů by ale kolem supermasivních černých děr mohly existovat pohostinné zóny, kde by záření aktivního galaktického jádra ve skutečnosti mohlo napomáhat vzniku života a dokonce pohánět fotosyntézu, především na potulných světech, které nemají vlastní hvězdu.

Temná hmota je stále velice temná. Slabě interagující masivní částice WIMPy tvrdošíjně odolávají všem možným pokusům o objevení. Fyzici proto přesouvají své naděje do temného sektoru vesmíru. Mohly by temnou hmotou být temné monopóly? Podle nové studie je teoreticky možné je detekovat a snad by to bylo možné s technologií, která není od dnešní fyziky až tak vzdálená.

V roce 2018 vzbudila velké pohoršení galaxie NGC1052-DF2, která podle tehdejších měření postrádala temnou hmotu. Něco takového odporuje soudobým představám o evoluci galaxií. Astrofyzici se do toho zakousli a nakonec zjistili, že to celé měla na svědomí jediná chyba. Značně přeceněný odhad vzdálenosti této galaxie.

Mysteriózní terestrické gama záblesky se rodí v pozemských bouřích. Z oběžné dráhy je pozoruje důmyslný senzor MXGS na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. Díky němu teď máme úplně první snímek takového domácího gama záblesku.

Astronomové vystopovali velmi podezřelý průstřel ve hvězdném proudu GD-1. Jakoby tam proletěl gigantický objekt o hmotě milionů Sluncí. Jenomže žádný takový objekt není široko daleko vidět. Buď to bylo něco známého v neobvyklé situaci anebo jsme přišli na stopu shluků temné hmoty, které se jen tak potulují po Mléčné dráze. To by byl temný galaktický horor!

Lety do vesmíru už prestali byť výnimočnou udalosťou a bežne sa o nich dozvedáme, len keď sa niečo výnimočného podarí (alebo zlyhá, podľa možnosti s efektnou ohnivou guľou). Veľkolepé plány sa síce ohlasujú, ale väčšinou odkladajú alebo rušia. Ale mimo pozornosti verejnosti stále prebieha každodenná rutinná práca, ktorej prerušenie by sme si veľmi rýchlo všimli. Skúsim veľmi stručne zhrnúť, čo všetko sa v kozmonautike deje a čo sa očakáva.

Divoká srážka těsně před vznikem Země, ke které došlo ve vzdálenosti asi 1000 světelných let, okořenila Sluneční soustavu těžkými prvky, jako je zlato, platina nebo aktinoidy. Z jisté malé části jsme tedy nejen děti z popela supernov, ale také děti neutronových hvězd.

Astrofyzici proměřili rotační křivky 106 galaxií s nízkým plošným jasem (LSB) a trpasličích diskových galaxií. Jejich výsledky vracejí temnou hmotu zpátky do hry. Takže existuje a my stále nejsme ani o píď blíže k odhalení její zapeklité podstaty.

Nobelista Riess jde po krku Hubbleově konstantě. Nejnovější výsledky jejich týmu SH0ES, které jsou založené na detailní analýze cefeid z Velkého Magellanova oblaku, opět potvrzují, že se rychlost rozpínání vesmíru liší mezi raným vesmírem a vesmírem více méně soudobým. Dnes se vesmír rozpíná o 9 procent rychleji, než by měl.

Projekt XENON1T, který obsahuje 1,3 tuny superčistého kapalného xenonu, má za úkol ulovit částice temné hmoty. To se mu, bohužel, stále nedaří. Teď si ale připsal pozoruhodný úspěch, který mu určitě zajistí místo v učebnicích.

V Madridu mají neuvěřitelný stroj „Stardust machine“, který simuluje atmosféru červených obrů. Vyrábí nanočástice kosmického prachu, které pak nejsou ve vzdáleném vesmíru, ale doslova na dosah ruky. Kromě toho dokáže vyrobit i prakticky využitelné nanočástice pro pozemské aplikace.