Je to skvělý úspěch, i když ne úplné vítězství. Teď už víme, že jednorázový rychlý rádiový záblesk může přiletět z okrajové části velké spirální galaxie. V případě detekovaného záblesku FRB 180924 šlo o galaxii ve vzdálenosti 3,6 miliardy světelných let. O podstatě vzniku takového záblesku ale stále nevíme prakticky nic.

Model vesmíru D3M s umělou inteligencí šokoval své tvůrce. Ani ne tak svoji velmi slušnou rychlostí a přesností, ale tím, že velmi dobře simuluje vesmíry v situacích, jaké tahle inteligence vůbec netrénovala. Vědci netuší, jak to D3M dokáže. Umělá inteligence se směje pod fousy.

Tým programu Breakthrough Listen prohledal rádiové vlny kolem 1327 blízkých hvězd. Hledali tam technosignatury mimozemských civilizací a žádné takové signály nenašli. Zároveň ale získali 1 PB unikátních dat, které jsou teď k dispozici pro všechny, kdo mají zájem.

Donedávna jsme aktivní galaktická jádra považovali za smrtící zářiče, které sterilizují vesmír široko daleko. Podle nových počítačových modelů by ale kolem supermasivních černých děr mohly existovat pohostinné zóny, kde by záření aktivního galaktického jádra ve skutečnosti mohlo napomáhat vzniku života a dokonce pohánět fotosyntézu, především na potulných světech, které nemají vlastní hvězdu.

Temná hmota je stále velice temná. Slabě interagující masivní částice WIMPy tvrdošíjně odolávají všem možným pokusům o objevení. Fyzici proto přesouvají své naděje do temného sektoru vesmíru. Mohly by temnou hmotou být temné monopóly? Podle nové studie je teoreticky možné je detekovat a snad by to bylo možné s technologií, která není od dnešní fyziky až tak vzdálená.

V roce 2018 vzbudila velké pohoršení galaxie NGC1052-DF2, která podle tehdejších měření postrádala temnou hmotu. Něco takového odporuje soudobým představám o evoluci galaxií. Astrofyzici se do toho zakousli a nakonec zjistili, že to celé měla na svědomí jediná chyba. Značně přeceněný odhad vzdálenosti této galaxie.

Mysteriózní terestrické gama záblesky se rodí v pozemských bouřích. Z oběžné dráhy je pozoruje důmyslný senzor MXGS na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. Díky němu teď máme úplně první snímek takového domácího gama záblesku.

Astronomové vystopovali velmi podezřelý průstřel ve hvězdném proudu GD-1. Jakoby tam proletěl gigantický objekt o hmotě milionů Sluncí. Jenomže žádný takový objekt není široko daleko vidět. Buď to bylo něco známého v neobvyklé situaci anebo jsme přišli na stopu shluků temné hmoty, které se jen tak potulují po Mléčné dráze. To by byl temný galaktický horor!

Lety do vesmíru už prestali byť výnimočnou udalosťou a bežne sa o nich dozvedáme, len keď sa niečo výnimočného podarí (alebo zlyhá, podľa možnosti s efektnou ohnivou guľou). Veľkolepé plány sa síce ohlasujú, ale väčšinou odkladajú alebo rušia. Ale mimo pozornosti verejnosti stále prebieha každodenná rutinná práca, ktorej prerušenie by sme si veľmi rýchlo všimli. Skúsim veľmi stručne zhrnúť, čo všetko sa v kozmonautike deje a čo sa očakáva.

Divoká srážka těsně před vznikem Země, ke které došlo ve vzdálenosti asi 1000 světelných let, okořenila Sluneční soustavu těžkými prvky, jako je zlato, platina nebo aktinoidy. Z jisté malé části jsme tedy nejen děti z popela supernov, ale také děti neutronových hvězd.

Astrofyzici proměřili rotační křivky 106 galaxií s nízkým plošným jasem (LSB) a trpasličích diskových galaxií. Jejich výsledky vracejí temnou hmotu zpátky do hry. Takže existuje a my stále nejsme ani o píď blíže k odhalení její zapeklité podstaty.

Nobelista Riess jde po krku Hubbleově konstantě. Nejnovější výsledky jejich týmu SH0ES, které jsou založené na detailní analýze cefeid z Velkého Magellanova oblaku, opět potvrzují, že se rychlost rozpínání vesmíru liší mezi raným vesmírem a vesmírem více méně soudobým. Dnes se vesmír rozpíná o 9 procent rychleji, než by měl.

Projekt XENON1T, který obsahuje 1,3 tuny superčistého kapalného xenonu, má za úkol ulovit částice temné hmoty. To se mu, bohužel, stále nedaří. Teď si ale připsal pozoruhodný úspěch, který mu určitě zajistí místo v učebnicích.

V Madridu mají neuvěřitelný stroj „Stardust machine“, který simuluje atmosféru červených obrů. Vyrábí nanočástice kosmického prachu, které pak nejsou ve vzdáleném vesmíru, ale doslova na dosah ruky. Kromě toho dokáže vyrobit i prakticky využitelné nanočástice pro pozemské aplikace.

Mnozí věřili, že si nekonečné světelné roky vesmírných vzdáleností zkrátíme červí dírou. Podle nové studie jsou takové objekty sice průchozí, ale má to háček. Cestování červí dírou by mělo být ve skutečnosti pomalejší, než cesta obyčejným časoprostorem. To je skoro jako výsměch vesmíru věčně zvídavé lidské mysli.

Uzřeli jsme do Oka Temnoty. Našli jsme tam některé odpovědi. Třeba věrohodný odhad hmoty supermasivní černé díry galaxie Messier 87, který teď činí 6,5 miliard Sluncí. Taky tam byla nuda, protože vše přímo perfektně sedí na předpovědi obecné relativity. Ale žádný strach, ve věci černých děr ještě zbývá řada klíčových otázek nezodpovězených.

Indický protisatelitní test ASAT sice nebyl tak nebezpečný pro orbitální provoz, jako předchozí čínské a ruské testy, i tak ale zvýšil riziko srážky vesmírného odpadu s Mezinárodní vesmírnou stanicí o 44 procent. Apely nemají smysl, do budoucna bude nutné rychle dotáhnout vývoj a vypustit zařízení, která budou dělat uklízeče na nízké oběžné dráze. Je nejvyšší čas, jinak hrozí dramatické následky.

Už nějaký čas tady nebyla pořádná vědecká pecka. Tak teď je jedna na dohled. Lidé kolem Teleskopu Horizontu událostí svolali na 10. dubna tiskové konference po celé planetě. Uvidíme do srdce temnoty?

Nafoukla čerstvě zrozený vesmír kosmologická inflace? Anebo se dávná minulost vesmíru odehrála podle některé z alternativních teorií? Astrofyzici navrhují pátrat po signálech standardních hodin prvotního vesmíru.

Pulzar J0002 letí rychlostí přes 4 miliony kilometrů za hodinu přímo od místa nedávné exploze supernovy. Co ho asi takhle nakoplo? Astrofyzici mají zase jednou o zábavu postaráno.

Sny o letadle, které by dokázalo cestovat do kosmu, jsou již opravdu staré. V průběhu druhé světové války přišel raketový inženýr s českými kořeny Eugen Sänger s myšlenkou kosmického bombardéru Silbervogel (Stříbrný pták), ten se však nikdy nepřesunul z rýsovacích prken do reality. Tam by se však mohl konečně posunout koncept letadla Skylon, který by díky svému unikátnímu pohonu měl být schopen létat do kosmu. Tento, prozatím nepilotovaný letoun, bude schopen dosáhnout oběžné dráhy bez jakýchkoliv přídavných motorů.

Nově objevené dávné kvasary září z vesmíru starého jen asi 800 milionů let. Pozorování monster vesmírného dávnověku zařídil teleskop Subaru na Havaji s velkou digitální kamerou Hyper Suprime-Cam.

Magnetary jsou zvláštní samy o sobě. Ale XTE J1810–197, to je všech divností král. Je to rádiový magnetar, který se ohlásil výtryskem rentgenového záření, po pár letech zhasnul, aby se za další desetiletí opět nahodil, ovšem v jiném rytmu. Vesmír skutečně dokáže překvapit.

Pokud bychom našli blízké černé díry a měli k dispozici výkonný megalaser, tak bychom mohli postavit extrémní gravitační prak, který by odpaloval ke hvězdám velké kosmické lodi relativistickými rychlostmi, aniž by k tomu potřebovaly nějaké palivo. Se sítí takových stanic gravitačních praků bychom mohli létat po celé Mléčné dráze.

Naše hvězda se občas odváže a odpálí naším směrem pořádnou solární bouři. Na Zemi po takovém škaredém vesmírném počasí zůstávají stopy v podobně radioaktivních atomů, Můžeme je najít třeba v ledu z Grónska, kde zamrzly na tisíce let. Pro nás je to poučení, že se Slunci nedá moc věřit.

Nové simulace pevnosti asteroidů jsou studenou sprchou pro Bruceho Willise a další vesmírné hrdiny, kteří si brousí zuby na záchranu Země před hrozbou z vesmíru. Zničení asteroidu asi nebude tak jednoduché, jak jsme si malovali.

Ze srdce relativně blízké spirální galaxie s příčkou NGC 3079 pučí dvě protilehlé a mírně odlišné superbubliny o velikosti pár tisíc světelných let. Podle astrofyziků fungují jako nezměrné a úžasně výkonné urychlovače částic kosmického záření, které odpalují do okolního vesmíru.

Rekurentní nova M31N 2008-12a se odpaluje v rekordně krátkých intervalech. Podle všeho jde o masivního bílého trpaslíka, který se nalézá již jenom krůček od totální destrukce v žáru supernovy typu Ia.

Čerstvě zrozené hvězdy typu T Tauri v systému dvojhvězdy JW 566 stále ještě polykají hmotu z okolí a rostou. Pokud se při tom zaseknou, tak mohou odpálit tak silnou hvězdnou erupci, že to otřese celým blízkým vesmírem.

Sonda Čchang-e 4 úspěšně přistála na Měsíci. Měsíční vozítko Jutu 2 (Nefritový králík) začalo zkoumat okolí. Vyklíčila semena dopravená sondou na Měsíc. Zároveň se základna i vozítko připravovaly na přežití lunární noci, ze které se nyní úspěšně probudily. Podívejme se podrobněji, co se zatím podařilo.

Analýza záření a vzdáleností asi 1600 kvasarů ukazuje, že by temná energie mohla v průběhu historie vesmíru sílit. Je to nějaká chyba? Nebo se máme rozloučit s konstantou temné energie? Jestli měření sedí, tak možná přijde na řadu nová fyzika.

Detailní pozorování pohybů proudů kosmického plynu ve vysokém rozlišení na radioteleskopech soustavy ALMA prozradila pravou identitu objektu HCN–0.009–0.044. S velkou pravděpodobností jde o černou díru střední velikosti o hmotnosti asi 32 tisíc Sluncí, která je na výletě 20 světelných let od centra Mléčné dráhy.

Francouzská kosmická agentura (CNES) a Německé středisko pro letectví a kosmonautiku (DLR) chtějí získat znalosti k znovupoužitelnému využití kosmických nosičů prostřednictvím jednostupňového raketového demonstrátoru. Ten by měl otestovat kritické technologie a ověřit, zda je podobný koncept rentabilní. Vyvíjený zkušební demonstrátor se nazývá Callisto. Testy mají začít v roce 2021.

Exploze AT2018cow přezářila celou galaxii CGCG 137-068. V řadě ohledů byla výjimečná a vědci se nemohou shodnout, co byla vlastně zač. Šlo o krknutí supermasivní černé díry, která sežrala bílého trpaslíka? Byla to netradiční supernova méně hmotné hvězdy? Anebo něco jiného?

Bohatá sklizeň evropské observatoře Gaia vydala další zajímavý objev. Její pozorování potvrzují, že bílí trpaslíci během své evoluce ve svém nitru krystalizují. Naše Slunce to čeká asi tak za 10 miliard let.

Interstellar možná nelhal. Astrofyzici počítají s tím, že by kosmická loď s odhodlanou posádkou mohla proletět dostatečně velkou rotující černou dírou. A nepromění se v nudli. Gravitační efekty singularity černých děr totiž s rostoucí velikostí černé díry v některých ohledech slábnou.

Detailní pozorování 16 trpasličích galaxií přineslo první přímý doklad existence jevu „ohřívání temné hmoty“. Dochází k tomu v důsledku intenzivní tvorby hvězd, která odfoukne z centra galaxie běžnou hmotu a oslabí tím gravitační působení mezi běžnou a temnou hmotou.

Není to zdaleka jisté a nebude to hned. Až se ale za 2 miliardy let srazí Mléčná dráha s Velkým Magellanovým mračnem, tak s pořádnou porcí smůly může Sluneční soustava skončit v temném a ponurém mezigalaktickém prostoru.

Strunové teorie v dnešní době nejsou právě na výsluní. Sympatické ale je, že to jejich zastánci nevzdávají. Bojuje za ně i tým Uppsalské univerzity, který navrhl nový model s vesmírem posazeným na bráně strunového mnohovesmíru, který by měl vysvětlit i temnou energii.

Eliptické galaxie jsou dnes ve vesmíru největší. Jak ale tito giganti vznikli? Jejich původ obestírá řada nezodpovězených otázek. Teleskop Subaru vystopoval jejich předchůdce ve vesmíru starém 12 miliard let.

Temná hmota stále uniká. Chytíme ji díky extrémní povaze a silným magnetickým polím pulsarů? Pokud temnou hmotu tvoří axiony, a pokud budeme mít štěstí, tak možná ano. Teď už jenom stačí nahodit radioteleskopy a pustit se do práce.

Když se tvoří superzemě z materiálu o velmi vysoké teplotě v blízkosti hvězdy, tak vznikne podivuhodný safírový/rubínový svět. Zatím známe tři vhodné kandidáty na takové exoplanety: HD219134 b, 55 Cancri e a WASP-47 e.

Kolem supermasivních černých děr mohou být korony plazmatu, který je rozžhavený na 1 miliardu stupňů Celsia. Nový výzkum do značné míry vyloučil, že by tyto korony byly zahřívány magnetickými poli v blízkosti černých děr. Tajemství trvá.

Čína realizovala další významný krok ve své cestě na Měsíc. Tentokrát nejde o opakování toho, co už v minulosti realizoval někdo jiný, ale o významný skok do neznáma. Pokusí se o vysazení modulu na odvrácené straně našeho nejbližšího vesmírného souseda a dokonce v blízkosti měsíčního pólu.

Představte si, že temná hmota a temné energie nejsou dvě různé věci. Možná to jsou jen projevy jedné substance, temného vesmírného fluida s pozoruhodnými vlastnostmi. Počítá s tím nová neortodoxní teorie o vesmíru jednoho fyzika z Oxfordu.

Americká planetární sonda po 480 milionech kilometrech úspěšně přistála na Marsu. Potvrdila kontakt, rozložení solárních panelů a NASA na svých stránkách zveřejňuje první fotografie.

Jistá hvězda ve vnitřní oblasti Mléčné dráhy zhasíná, jako by ji clonilo něco skutečně velikého a téměř neprůhledného. Sofistikovaná megastruktura mimozemských konstruktérů to nejspíš nebude, i tak je to ale pěkně libová záhada, která popostrčí astronomy k novým nápadům.

Simulace nizozemského týmu vychází z nejnovějších astrofyzikálních poznatků a přináší na zemský povrch jinak jen velmi obtížně dosažitelnou supermasivní černou díru. Pro běžné VR konzole zviditelňuje gravitační monstrum z nitra Mléčné dráhy, což ocení fanoušci vesmíru i kovaní vědci.

Egyptský bůh chaosu stvořil pekelnou dvojhvězdu Wolf-Rayetových hvězd. Jedna z nich brzy vybuchne jako extrémní supernova a mohla by odpálit monstrózní gama záblesk. Pokud se ve směru letu záblesku ocitne planeta se životem, tak jí budiž Velký třesk milosrdný.

Když se magnetické pole kroutí, tak se mohou jeho siločáry dotknout a odpálit magnetický zkrat. V magnetickém poli Země se to děje každý den. Během takového zkratu dochází k explozím, které jsou velice krátké, ale zároveň velmi intenzivní. Teď takovou událost pozorovala americká mise MMS.