Co když Velký třesk nebyl jeden? Podle radikální hypotézy, se po uplynutí pár pozemských měsíců po Velkém třesku odehrál ještě jeden, Temný Velký třesk. Kromě temné hmoty by se v něm zrodily i specifické gravitační vlny, které bychom s trochou štěstí mohli detekovat a konečně tím odkrýt temnou hmotu.

Webbův dalekohled vystopoval supermasivní černou díru LID-568 ve vesmíru starém asi 1,5 miliardy let. Je to sice lehká supermasivní černá díra s hmotou „pouze“ asi 7,2 milionů Sluncí, ale hmotu požírá tak intenzivně, že u toho mnohonásobně překračuje Eddingtonův limit.

Který astronom by nechtěl ochočenou gravitační čočku, se kterou by bylo možné pozorovat úžasné detaily v okolním vesmíru? Není ani nutné udělat umělou černou díru. Stačí doletět do místa vzdáleného 550 AU a udělat gravitační čočku ze Slunce. Upgradovaný iontový pohon by to mohl dokázat.

Nejvíce extrémní hvězdná porodnice v našem sousedství, která obsahuje nejvíce hmotné známé hvězdy, je ještě zajímavější, než se zdálo. Od svého vzniku před asi 1,8 miliony let odpálila dvě salvy masivních hvězd. Celkem jich je 55, řítí se rychlostí nad 100 000 km/h a v kosmicky dohledné době vybuchnou jako supernovy.

Nadkupa galaxií Laniakea, které jsme součástí, zřejmě náleží k Shapleyho koncentraci galaxií. Celou tuto gigantickou kosmickou strukturu gravitačně svazuje Shapleyho atraktor, nesmírná koncentrace hmoty, jejíž gravitační vliv je ještě silnější než v případě legendárního Velkého atraktoru.

Jenom upozornění, aby případným zájemcům o podívání neulítla, protože bez dalekohledu bude příležitost jen několik dní, možná do konce týdne, těžko říct. Teda pokud bude počasí milostivo.

Najdeme vytoužený důkaz existence primordiálních černých děr v dutých planetkách či měsících? Anebo v nanotunelech vyhlodaných maličkými černými dírami v běžném materiálu kolem nás? Podle dvojice fyziků je to dobrá šance, jak tyto přízračné astrofyzikální objekty objevit.

Černé díry, jak si je obvykle představujeme, strádají nechvalně známým Informačním paradoxem černých děr a mají v útrobách singularitu, která vyjadřuje matematické zoufalství. Izraelský fyzik Ramy Brustein a jeho kolegové navrhují, že černé díry jsou vlastně zamrzlé hvězdy, bizarní kvantové objekty, které jsou sice černým dírám velmi podobné, ale nemají horizont událostí ani singularitu.

Návrat na Měsíc a expanze na Mars vystavuje kosmonauty dlouhodobému vlivu kosmického záření. Americká organizace NASA a evropská ESA tak potřebují základnu pro studium biologických účinků tohoto záření. Jsou k tomu potřeba urychlovače relativistických těžkých iontů. A takové jsou v laboratoří BNL a GSI Darmstadt. Podívejme se na možnosti takových výzkumů klíčových pro ochranu cestovatelů k Měsíci a Marsu.

Průzkum oblohy soustavou radioteleskopů LOFAR odhalil rekordní výtrysk supermasivní černé díry. Jmenuje se Porphyrion, měří 25 milionů světelných let a pozorujeme ho ve vesmíru, kterému tehdy bylo asi 7,5 miliardy let. Jak bývá zvykem, vesmírné monstrum se vymyká dosavadním modelům.

Zkuste si představit, že Zemi v oblasti rovníku obepíná impozantní prstenec, který vznikl roztrháním planetky, v průběhu pár desítek milionů let se zase rozpadne a jeho kusy budou bombardovat zemský povrch. Zřejmě k tomu opravdu došlo, asi před 466 miliony let, v období středního ordoviku. Musela to být fantastická podívaná.

Soustava radioteleskopů ALMA pozorovala povrch červeného obra R Doradus v Mečounovi. Umírající hvězda, která kdysi jako by z oka vypadla Slunci, a dnes je nafouklá jako více než 300 Sluncí, vře jadernou fúzí a bublá jako lávová lampa, jejíž bubliny mají průměr asi 75 Sluncí.

Krátce po Velkém třesku mohly vzniknout primordiální černé díry. Jestli k tomu došlo, mohly by takové černé díry mít velmi různou velikost. Pokud by v těsné blízkosti Země prolétla primordiální černá díra o váze 100 megatun rychlostí blízkou rychlosti světla, mohly by jí detekovat gravitační observatoře.

Už přes šedesát let víme, že částice z atmosféry Země unikají do kosmického prostoru takzvaným polárním větrem. Jeho fungování ale bylo doposud záhadou. Řešení přinesla suborbitální raketa Endurance, která měřením potvrdila dlouho předpovídané elektrostatické pole mezi ionosférou a kosmickým prostorem.

Je to ironie. Pokud mají geofyzici pravdu, voda Marsu nezmizela do okolního vesmíru, tedy přinejmenším její část. Zdá se, že nasákla do střední části marťanské kůry, kde vyplňuje praskliny a pukliny. Být na povrchu Marsu, sahala by do výšky 1-2 kilometrů. Takhle je ale nejspíš mimo náš dosah, pokud neprovrtáme 11,5 až 20 kilometrů.

NANOGrav loni detekoval gravitační pozadí vesmíru, které je zřejmě ozvěnou nespočtu splynutí supermasivních černých děr. Simulace takových splývání ale vedou k Problému posledního parseku, v němž se černé díry zaseknou a nesplynou. Řešením této patálie by mohla být pozoruhodná verze částic temné hmoty.

Virtuální pulzarové detektory mohou dělat mnoho věcí, počínaje detekcí gravitační vln o dlouhé vlnové délce. Americký fyzik John LoSecco navrhuje využít je k pátrání po objektech, které jsou slušně hmotné, ale za normálních okolností nejsou zřetelné v našich teleskopech. Mohly by to být potulné planety, hnědí či bílí trpaslíci nebo třeba chuchvalce temné hmoty, které se potulují Mléčnou dráhou.

Ani kometa, ani planetka. Temné komety jsou jako pralinky. Povrch z horniny ukrývá (ne až tak sladkou) náplň z ledu. Nemají koma, ale negravitačně zrychlují. Pokud mají vědci pravdu, většina objektů v blízkosti Země vypadá právě takhle. Temné komety také mohly posloužit k přepravě vody na mladou Zemi

Przybylského hvězda je jako žádná jiná, z těch co známe. Kromě toho, že jde o velmi výjimečnou hvězdu typu roAp, se na ní v hojném množství vyskytují aktinoidy, včetně těch, u nichž neznáme izotopy s delší dobou rozpadu. Což nedává smysl. Relativně blízko máme ohromující záhadu, ať už je přírodního rázu anebo ne.

I šestá mise čínského měsíčního programu byla veskrze úspěšná. Vzorky z odvrácené strany Měsíce už dorazily do pozemských laboratoří. V dějinách lidského průzkumu je to poprvé, kdy se něco takového podařilo. Vrcholná etapa čínské přípravy vybudování měsíční základny tak byla zahájena. Jejím konečným cílem je přistání čínských kosmonautů na Měsíci a jejich dlouhodobá činnost na základně v blízkosti měsíčního pólu.

Webb hleděl do vesmíru starého asi 600 až 800 milionů let. Našel tam trojici „rubínů,“ které podobně jako Kameny nekonečna nedávají smysl v našem chápání vzniku a vývoje vesmíru. Zřejmě jde o exotické „protogalaxie“ s nesmyslně starými hvězdami a nesmyslně gigantickou černou dírou, v nichž je množství hvězd odpovídající Mléčné dráze natlačeno do prostoru pár set světelných let. Noční můra kosmologů.

Proměnné hvězdy cefeidy jsou klíčové pro určování vzdálenosti galaxií. Z jejich pomocí se realizuje určení absolutní svítivosti supernov Ia typu, které se využívají pro určování kosmologických vzdáleností až po hranice našeho pozorovaného vesmíru. Je tak velmi důležité, že Webbův teleskop potvrdil určení vzdálenosti nejvzdálenějších galaxií, kde pozoroval Hubblův teleskop cefeidy.

V extrémním prostředí u černých děr nebo neutronových hvězd vznikají relativistické výtrysky hmoty. Jejich součástí je i plazma tvořené exotickými páry elektron–pozitron. V zařízení HiRadMat evropského CERNu poprvé vyrobili dostatečné množství těchto párů na to, aby vzniklo plazma, které bude možné zkoumat v experimentech. Astrofyzici jsou nažhavení.

Sluneční soustava se řítí Mléčnou dráhou. Podle nových simulací jsme před 2–3 miliony let prosvištěli velmi hustým a chladným mračnem vodíku, což mohlo rozbořit naši heliosféru. Pokud to tak bylo, mohly na Zemi padat radioaktivní izotopy včetně železa a plutonia z mezihvězdného prostoru. Mohlo to také ovlivnit klima na Zemi?

Indický astrofyzik Naman Kumar hodil do kalných vod věd o temné energii kámen v podobě exotické hypotézy. Zahrnuje sice partnerský antivesmír, v němž čas plyne opačným směrem vzhledem k našemu vesmíru, ale nepotřebuje žádnou formu temné energie ani modifikování gravitace.

Po úspěšném odběru vzorků hornin z přivrácené strany Měsíce se Čchang-e 6 pokusí dopravit vzorky hornin z té odvrácené. Zásadním krokem k tomu, je dnešní přistání jejího přistávacího modulu na měsíčním povrchu. Čína tak pokračuje v realizaci svého lunárního programu, který by měl v třicátých letech vyvrcholit přistáním čínských kosmonautů a vybudováním měsíční základny v blízkosti pólu. Podívejme se na současné měsíční úspěchy, a to nejen Číny.

Pozorování supermasivních černých děr odhalilo asi u třetiny z nich nesrovnalosti mezi směrem jejich výtrysků a polohou stop po jejich předchozí aktivitě. Zdá se, že některé supermasivní černé díry jsou jako Hvězdy smrti a mohou změnit směr paprsků smrti, jimiž žhaví okolní vesmír.

Webbův dalekohled opět předvedl, proč stálo za to ho poslat do vesmíru. Pozoroval nejranější galaxie, jak vznikají ve vesmíru, který je starý jen asi 400 až 600 milionů let. Vědci se tak poprvé stali takřka očitými svědky procesu, který doposud znali jenom z počítačových simulací.

Modifikovaná newtonovská dynamika (MOND) se déle než čtyři desetiletí pokouší zaujmout místo životaschopné alternativy standardního kosmologického modelu s temnou hmotou. V poslední době ale dochází k vývoji, který je pro MOND spíše studenou sprchou. Temná hmota je sice stále temná, ale vesmír vysvětluje obstojně.

Pokud jsou v Mléčné dráze technologicky vyspělé civilizace, mohli bychom nalézt stopy jejich aktivity. Vědci v projektu Hephaistos pátrají po nekompletních Dysonových sférách, které by měly vyzařovat infračervené záření středních vlnových délek. Z 5 milionů zdrojů záření vybrali 7 slibných kandidátů. Jde o červené trpaslíky se zvláštním zářením. Stojí za pozornost, ať to jsou Dysonovy sféry nebo ne.

Tvoří temnou hmotu primordiální černé díry? Ta šance se neustále snižuje. Experimenty, důmyslné paleodetektory a pozorování gravitačních mikročoček neustále ukrajují prostor, v němž bychom mohli primordiální černé díry najít. Nejnovějším nápadem jsou ultralehké primordiální černé díry. Je to ale s tolika otazníky, že to připomíná spíš hospodský kvíz než vědeckou hypotézu.

Počítačové simulace chování těles Sluneční soustavy s dlouhou oběžnou periodou, které kříží oběžnou dráhu Neptunu a jejich pohyb vykazují nepravidelnosti, ukazují na přítomnost velké planety, tedy „Devítky,“ na periferii Sluneční soustavy. Na přímý důkaz její existence si ale ještě musíme počkat.

Astrofyzici prozkoumali rekordní gama záblesk GRB 221009A, přezdívaný B.O.A.T. a potvrdili, že šlo o supernovu, tedy kolaps a následnou explozi velké hvězdy. Zároveň se ale ukázalo, že šlo o běžnou, nikoliv výjimečně silnou supernovu a že při této explozi oproti očekávání zřejmě nevznikly velmi těžké prvky jako zlato či platina.

Trio pozemních gravitačních observatoří loni na jaře spustilo čtvrtou sérii pozorování v moři gravitačních vln. Hned zpočátku ulovily pozoruhodnou srážku ze vzdálenosti 650 milionů světelných let, která zahrnovala neutronovou hvězdu a objekt o hmotnosti 2,5 až 4,5 Sluncí. Asi černá díra, ale černé díry s takovou hmotností by neměly existovat.

Důvodem k radosti je objev jubilejní komety. Mnohde se lze dočíst, že se na úspěchu podílí Praha. Není to nepravda, ale sluší se dodat, že objevitel je amatérský astronom z jihu Číny, který u nás momentálně jen studuje.

Data emeritního vesmírného infrateleskopu Spitzer opět prokázala, jak nesmírně mohou být užitečná. Posloužila k důmyslnému dokladu vázané rotace u exoplanety LHS 3844b, která jednou za 11 hodin oběhne svého červeného trpaslíka. Gravitační síly ji přinutily, aby byla ke hvězdě natočená stále stejnou stranou.

Když dojde satelitu na orbitě šťáva, je s ním obvykle konec. Z šikovného zařízení se stane satelitní odpad. Teď by to měl změnit orbitální tanker APS-R (Astroscale Prototype Servicer for Refueling), který zajistí doplňování paliva satelitům na oběžné dráze. Zájem amerických vesmírných sil naznačuje, že půjde o technologický průlom strategického významu.

Supermasivní černá díra chytla zvláštní škytavku. Pozoruhodné vysvětlení počítá se sežráním neopatrné hvězdy a obíháním druhé, mnohem menší černé díry, která párá akreční disk supermasivního partnera dvakrát při každém oběhu. Zřejmě jsme objevili systém dvou dramaticky různých černých děr.

Estonští lovci nadkup galaxií vytěžili z dat průzkumu oblohy Sloan Digital Sky Survey (SDSS) 662 nadkup, které jsou součástí kosmické pavučiny. Gigantickým monstrem je mezi nimi nadkupa Einasto, vzdálená od nás asi 3 miliardy světelných let. Její velikost je asi 360 milionů světelných let, zhruba trojnásobek v porovnání s naší skromnou Místní nadkupou galaxií.

Systém oranžového trpaslíka HD 110067 se šesti malými planetami přetéká matematickou estetikou. Odborníci SETI zjišťovali, zda v tom nemají prsty nějaké pokročilé civilizace. Průzkum starších rádiových dat nepřinesl vůbec nic. Vědci ale s pozoruhodným systémem, který patří k největším, co známe, nejspíš jen tak neskončí.

Dnes došlo k dalšímu zlomu v návratu na Měsíc. Po startu soukromou raketou Falcon 9 firmy Space X a týdenním letu dorazil měsíční modul Odysseus firmy Intuitive Machines k Měsíci, a nakonec úspěšně přistál. Opět to bylo v blízkosti pólu, tentokrát ještě jižněji. Jde o návrat USA na Měsíc po dlouhých téměř 52 letech a také první soukromé přistání. Podívejme se tak na tuto událost i další novinky z povrchu našeho souputníka podrobněji.

Ve vzdálenosti zhruba 400 světelných let se vlní masivní plynová struktura Radcliffova vlna. Je to pořádná příšera o délce téměř 9 tisíc světelných let. Vypadá jako by tvořila páteř spirálního Ramene Orionu, v němž se nacházíme i my. Navzdory blízkosti obestírají Radcliffovu vlnu záhady. Proč se vlní a jak vlastně vznikla?

Standardní černá díra by měla mít horizont událostí a uvnitř singularitu. Fyziky to ale stresuje a snaží se hledat alternativy, které by nebyly plné nekonečna. Daniel Jampolski a Luciano Rezzolla vytěžili z Einsteinových rovnic nestar, exotický objekt, který tvoří gravastary uvnitř gravastarů.

Klenotníci od nepaměti tvrdí, že apatit je „nositelem vizí do budoucnosti i pohledu do minulosti“. Nutno přiznat, že nynější objev jim v tom dává za pravdu. Tedy alespoň co se Měsíce týče.

Galaxie ZF-UDS-7329 je nápadně červená, neaktivní a velice masivní na to, že ji pozorujeme ve vesmíru před 11,5 miliardami let. Podle pozorování Webbova dalekohledu obsahuje hvězdy, které vznikly dokonce před 13 miliardami let. Tehdy ovšem nemělo být dost temné hmoty na to, aby takové galaxie mohly vzniknout. Kosmologií se šíří praskliny.

Data vesmírné rentgenové observatoře Chandra a pozemní soustavy radioteleskopů Karl G. Jansky Very Large Array prozradila, že supermasivní černá díra Sgr A* v srdci Mléčné dráhy velice rychle rotuje, křiví tím časoprostor a shromažďuje energii a hmotu na pořádnou pecku, kterou v budoucnu odpálí. Nejspíš to bude parádní podívaná.

Náš vesmír se nejen rozpíná, ale jeho rozpínání zrychluje. Kosmology to zahnalo do kouta, kde museli vymyslet temnou energii. Ta ale zůstává stále záhadnou a některé vědce to irituje. Jan Ambjørn a Yoshiyuki Watabiki nabízejí fascinující alternativu v podobě mnohovesmíru, v němž se vesmíry navzájem požírají.

Astronomové mají představy o povaze a vývoji trpasličích galaxií. Webbův dalekohled objevil trpasličí galaxii PEARLSDG, vzdálenou 98 milionů světelných let, která tyto představy staví na hlavu. Podle všeho je úplně izolovaná a současně bez nových hvězd, což by podle dosavadních modelů nemělo být možné.

V raném vesmíru vznikaly prvotní trpasličí galaxie. Podle nových simulací, které zahrnuly interakci kosmického plynu s temnou hmotou, by tyto galaxie měly být maličké a současné velice jasné. To je práce pro Webbův dalekohled a další výkonné přístroje, které se brzy pustí do pozorování vesmíru. Pokud prvotní trpasličí galaxie nebudou jasné, možná máme problém teoriemi o temné hmotě.

Kvantová teorie pole počítá s tím, že kromě „pravého“ vakua, které se pojí s energií v globálním minimu, existují i „falešná“ vakua, což jsou vlastně lokální minima. S mechanismem „rozpadu“ falešného vakua se počítá v úvahách o Velkém třesku a raném vývoji vesmíru. Až doposud to bylo zhola teoretické. Italsko-britský tým udělal první experiment.