Vědci se zachovali stejně jako my na Oslovi, začali se o Hobbity hádat.
Zatímco naše spory se vedly v rovině zda jim budeme říkat Hobbiti, hobiti, skřítkové, zakrslíci, půlčíci,..., vědátoři se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory ohledně naší příbuznosti s tímto tvorem.
Jedni tvrdí, že jde o nový druh Homo floresiensis, jiní zase - je to jen poddruh Homo sapiens.
Jak celý spor nakonec dopadne není nyní jisté. Jediné co jisté je, je to, že hlavu velikosti grapefruitu a výšku jeden metr, této kdysi živoucí bytosti, už nikdo neodpáře.
Hádka učenců tak paradoxně přispěla i k řešení našeho sporu. Jediným jednotícím prvkem obou táborů se stalo pojmenování Hobbit alias skřítek.
O co vlastně ve sporu o „skřítky“ jde?
Námitku proti tomu, aby byl nově objevený tvor nazýván novým druhem lidí, vznesl Teuku Jacob z Indonesie. Rebelantem, který se postavil objevitelům kosterních pozůstatků, je hlavní paleontolog a profesor na Gajah Mada University
Jmenovaný vědec přichází s nápadem, že hobbit má malou lebku proto, protože se jedná o jakýsi určitý druh, dosud neznámého mozkového defektu. Podle něj tedy znak malé lebky není důkazem toho, že se jedná odlišný druh.
Profesor Jacob je v branži paleoantropologie uznávaným odborníkem, který si „ostruhy“ vydobyl na univerzitě v Utrechtu a i přes svůj požehnaný věk řídí chod laboratoře bioantropologie na lékařské fakultě a má k dispozici tým odborníků. S těmi chce Jacob provést testy, které by podle něj měly vnést jasno do toho, zda nalezené kosterní zbytky náleží poddruhu Homo sapiens. Zda tedy pozůstatky náleží člověku moderního typu, a nebo zda má pravdu protistrana, a skutečně se jedná o nový druh - Homo floresiensis.
Jacob ale již nyní, aniž by vyčkal testů, popírá názor objevitelů kostry a razí svojí teorii o tom, že se jedná o poddruh Homo sapiens, označovaný jako australomelanéská rasa. Profesor vystupuje proti tomu, aby se nadále používal termín Homo Floresiensis.
Také jiný vědátor, profesor Colin Groves z Australian National University , zpochybnil názor, že Hobbité by mohli být potomci Homo erectus, tak jak to naznačovaly nálezy profesora Morwooda, a v co věří skupina odborníků kolem paleontologa Gert van den Bergha, shodou okolností také z Nizozemí.
Dělá to dojem, jakoby se jednalo o spor dvou „nizozemských směrů“ a že každý z vědátorů, který se dostane do blízkosti „nálezu století“, začne být osvícen novou teorií, kterou je třeba co nejrychleji medializovat.
Situace kolem Hobbitů se stává nepřehlednou a nám nezbývá než doufat, aby Pán Bůh dal, a na osmnáct tisíc let starých kostech zachovati ráčil, něco zbytků DNA. Paleogenetici by tak mohli oba znesvářené tábory „měřičů kostí“ rozsoudit.
Pokud se ovšem již na svých myšlenkových pozicích „nezakopaly“ natolik, že začnou mít rozdílný názor i na to, jak moc (málo) rozdílů (shod) je třeba k tomu, aby se bytost mohla do příslušného druhu (poddruhu) zařadit či z něj vyškrtnout.
Pokud by se ale přece jen podařilo prokázat, že pravdu má profesor Jacob, pak by to pro objeveného „skřítka“, který je (podle časopisu Nature) skutečně nejmenší z dosud deseti známých druhů náležejících do rodu Homo, znamenalo, že má k člověku ještě blíže, než o něm soudí sami jeho objevitelé.
Porovnání velikosti lebky "malé dámy z Flores" a Homo sapies. Foto: Peter Brown, Nature.
Ostrov Flores se stal přes noc světově proslulým. Mazaní předáci turistických kanceláří nabízí ke shlédnutí „ztracený bájný svět a rodiště skřítků“. Pořádají pětidenní expedice z ostrova Bali k vesnici Liang Bua. Zatímco většinu turistů sem přilákal internet, obyvatelé osady Liang Bua se, vyjma několika australských výzkumníků, za posledních padesát let od dob nizozemských a portugalských misionářů, s cizinci prakticky nesetkali.
Zatímco do Linag Bua se stěhují televizní štáby, poslední číslo váženého listu Spectator přináší polemiku Christophera Howse, zda když tři stopy vysocí skřítci byli hominidé a byli myslícími a rozumými bytostmi, zda se podle bible mohli po smrti také dostat do království nebeského?.
Prameny:
Agençe France-Presse
News in Science - Hobbits may be more human than we think - 08/11/2004
Nature
The Spectator