Na pozvání DinoParku jsem se spolu s dlouholetým kamarádem, paleontologem Danielem Madziou, a objevitelem fosilie burianosaura MUDr. Michalem Moučkou, zúčastnil slavnostního odhalení světově prvních soch (či modelů, chcete-li) dosud jediného formálně popsaného a pojmenovaného českého dinosaura. Tím je právě i na Oslovi mnohokrát zmíněný Burianosaurus augustai, do loňského září známý spíše jako „ornitopod od Kutné Hory“. Tento menší býložravý dinosaurus má velmi zajímavou historii, kterou bychom si zde mohli v krátkosti připomenout. K jeho objevu došlo dne 23. března 2003 nedaleko obce Miskovice-Mezholezy u Kutné Hory. Michal Moučka tehdy při své procházce do jednoho z místních pískovcových lomů náhodou narazil na kosti jakéhosi pravěkého obratlovce. Zanedlouho donesl svůj nález ukázat paleontologům z Ústavu geologie a paleontologie PřF UK, kteří konstatovali, že se jedná o fosilii druhohorního neptačího dinosaura. Nepočítáme-li Fričovy fragmenty údajných dinosauřích kostí od Holubic a Srnojed a fosilní otisky stop od Červeného Kostelce, pak se jedná vlastně o první průkazný objev dinosauřích fosilií u nás. V roce 2005 publikovali první odbornou práci zaměřenou na levou stehenní kost tohoto dinosaura paleontologové Oldřich Fejfar, Martin Košťák, Jiří Kvaček, Martin Mazuch a spoluautor Michal Moučka.[1] Ti stanovili u 40 centimetrů dlouhého femuru dinosaura přislušnost ke skupině Ornithopoda, odhadli jeho délku asi na 3 až 4 metry a stáří určili jako pozdně cenomanské (asi 95 až 94 milionů let). Dinosaurus byl označen za ornitopoda s neurčitým vývojovým příbuzenstvím, patřícího do skupiny blízké staršímu a většímu západoevropskému rodu Iguanodon. Jak ale zjistil Dan Madzia, tomuto známému ornitopodovi byl český dinosaurus od Kutné Hory příbuzný jen velmi vzdáleně.
Dnes víme, že tito dinosauři zřejmě obývali ostrovní prostředí tehdejší tropické a mělkým mořem z větší části zalité střední Evropy. Žili nejspíš v malých skupinách a možná byli loveni menšími teropodními dinosaury, jejichž fosilie jsme zatím neobjevili. Stehenní kost tohoto dinosaura nese stopy okusu od mořských predátorů, kteří zřejmě hodovali na mršině nebohého dinosaura. Již v roce 2011 jsme se na vykopávkách v polských Lisowicích bavili s Danielem Madziou o tom, jak rád by v budoucnu detailněji popsal a přitom i pojmenoval tento fosilní fragment českého „ostrovního“ dinosaura. K tomu skutečně došlo o šest let později, kdy vyšla vědecká studie Dana, Martina Mazucha a amerického specialisty na ornitopody Clinta Boyda.[2] Právě v této práci dostává kutnohorský křídový dinosaurus jako vůbec první zástupce této skupiny z našeho území odborné vědecké jméno. To je poctou akademickému malíři Zdeňku Burianovi a jeho spolupracovníkovi, paleontologovi Univerzity Karlovy Josefu Augustovi, který spolu s Burianem udělal ohromný kus práce pro popularizaci této nádherné vědy nejen u nás. Nejnovější pokračování tohoto příběhu má podobu spolupráce D. Madzii a výrobce modelů pro DinoParky Václava Staňka. Ten na základě přesných údajů vyrobil dva modely tohoto druhu dinosaura, představující samce a samici. Letos byly oba modely slavnostně odhaleny při již zmíněné speciální akci 20. června v DinoParku na střeše pražské Galerie Harfa, příští rok by se však měly objevit i v dalších českých „dinoparcích“. Modely v životní velikosti představují menší ornitopody o délce kolem 3,5 metru a živé hmotnosti zhruba 200 až 400 kilogramů. Zkrátka a dobře, vedle obřích sauropodů nebo proslulého tyranosaura burianosaurus na pohled neohromí, má ale oproti nim jednu velkou výhodu: jednoduše je „náš“…
Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz
Literatura:
Socha, Vladimír (2017). Dinosauři v Čechách. Vyšehrad, Praha (200 str.). EAN 9788074297991
[1] Fejfar, O.; Košťák, M.; Kvaček, J.; Mazuch, M.; Moučka, M. (2005). „First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic) – Acta Palaeontologica Polonica“. Acta Palaeontologica Polonica. 50 (2): 295–300.
[2] Madzia, Daniel; Boyd, Clint A.; Mazuch, Martin (2017). „A basal ornithopod dinosaur from the Cenomanian of the Czech Republic“. Journal of Systematic Palaeontology 16 (11): 967-979. doi: 10.1080/14772019.2017.1371258