Příšera z jezera Loch Ness je nepolapitelná. Anebo neexistuje. Do slušné míry definitivní odpověď na tuhle záhadu by mohla přinést nová genetická metoda, která v poslední době slaví úspěchy při výzkumu vzácných a ohrožených živočichů. Jde o detekci environmentální DNA (eDNA), čili zachycení a přečtení sekvence molekul DNA, které organismy trousí do prostředí, v němž žijí.
Rozmanité molekuly DNA jsou vlastně všude kolem nás. Uvolňují se prakticky ze všech organismů, ať už s odpadními látkami všeho druhu anebo třeba se zbytky pokožky či jiných odumřelých tkání a pletiv. Genetici už mají na svém kontě pěknou sbírku úspěchů, kdy využili právě metodu detekce a přečtení environmentální DNA. Technologie eDNA posloužila například k určení identity migrujících ryb, zjištění výskytu různých druhů žraloků, odhalení přítomnosti invazních škeblí anebo jako první varování o přítomnosti devastujícího houbového onemocnění žab. Detekce eDNA přitom často poráží tradiční metody zjišťování výskytu organismů, tedy průzkum prostředí samotnými vědci, instalování detektorů či fotopastí a podobné techniky.
Vzhledem ke zmíněným úspěchům se tým lovců sekvencí novozélandské Univerzity v Otagu rozhodl, že to zkusí v jezeru Loch Ness. Bude to pěkné dobrodružství, výlet přes půlku světa, a kdyby náhodou skutečně objevili lochnesku, tak je nemine nehynoucí sláva. Neil Gemmell a jeho kolegové se v červnu vypraví na jezero Loch Ness do Skotska a tam se budou plavit na lodi po celé délce jezera. Přitom budou odebírat vzorky vody ve třech různých hloubkách. Aby měli srovnání, tak stejným způsobem zpracují také tři blízká jezera Loch Garry, Loch Oich a Loch Morar.
Je to geniální nápad. Takhle se má dělat moderní věda. Je vlastně úplně jedno, jestli objeví nějakou lochnesku. Projektu si všimnou média po celém světě a zadarmo zpopularizují hydrobiologii, Univerzitu v Otagu i Skotsko. A Gemmellova parta získá zajímavá data, z nichž určitě vydestilují sérii zajímavých publikací o životě v největším sladkovodním jezeru Velké Británie, což je shodou okolností právě Loch Ness. Jenom to chtělo odvahu spojit své jméno s mytologickou příšerou, kterou se jinak zabývají spíše lovci senzací a konspirací.
Přímo ukázkový je i přístup badatelů ke zpracování vzorků, který by měl být v podobných citlivých případech pravidlem. Gemmelův tým si odebranou vodu nezpracuje sám. Vzorky rozešlou do laboratoří v Dánsku, Francii, Novém Zélandu, Spojených státech a v Austrálii. Nikdo v laboratořích přitom nebude vědět, ze kterého skotského jezera který vzorek pochází. V laboratořích vytáhnou co nejvíce sekvencí eDNA, přečtou je a porovnají s databázemi známých druhů organismů.
Pokud čistě náhodou v jezeru Loch Ness opravdu žije nějaká záhadná příšera, tak by tam mělo být plno její DNA. Jestli ji vědci v laboratořích zachytí, tak by eDNA měla napovědět, co je ta příšera zač. Mohla by to být třeba velká ryba, červ nebo snad i legendární mořský ještěr. Gemmel a spol. odeberou vzorky vody ze všech vybraných jezer během června. Definitivní výsledky analýz eDNA prý můžeme čekat někdy kolem ledna příštího roku.
Video: NESSIE DNA
Literatura
University of Otago 21. 5. 2018.