Začalo to vycházkou do terénu. Takovou, jakých Claudia Hartlová se svými studenty do fjordů na severu Norska už provedla bezpočet. Tak jako obvykle i tentokrát odebírali z kmenů bříz a borovic vzorky dřeva, aby je pak v laboratoři blíže zkoumali. Adeptům na vysokoškolský titul na praktických cvičeních neušlo, že letokruhy z některých míst byly velice tenké. To u stromů signalizuje léta hubená a většinou jde o napadení škůdcem, který rostliny připraví o možnost asimilace i přírůstky. Tím směrem se také prvotní pátrání rozběhlo.
Byl tu ale problém
Nicotné letokruhy se týkaly prakticky jen roku 1945 a jen jisté oblasti Kafjord. Pravdou je, že brouci dokážou zlikvidovat porost i během jednoho roku, nicméně nelogické bylo, že vzdálenější porosty stromů stejného druhu byly pohromy ušetřeny. To do značné míry invazi breberek činilo nepravděpodobnou a pátrat se muselo začít jinde.
Co to ale mohlo být, co jak jehličnanům, tak i listnáčům zabránilo ve využití sluníčka? A proč stromy začaly živořit? Na řadu přišlo dokonce i vyptávání se starousedlíků. Vyloučen byl i požár. Pak ale vyšlo najevo, že fjord kdysi krátce sloužil jako kotviště pro Kriegsmarine. Jak by ale přítomnost lodí mohla přivodit ekologickou katastrofu pobřeží v tak velkém rozsahu?
Tirpitz
V Kafjordu nepobývala obyčejná loď, ale Hitlerova superloď. Plovoucí pevnost s obrovskou palebnou silou a zbraň Třetí říše, která byla schopná přemoci britské loďstvo. Spolu s Bismarkem to byly nejdokonalejší lodě, jaké kdy německé válečné námořnictvo mělo, a současně také byly největšími loděmi evropského bojiště. Do doby, než vypluly japonské Yamato a Musashi a americké lodě třídy Iowa, to byly také největší lodě na světě.
Tirpitz byl pro Brity noční můrou a poutal na sebe značnou část sil, aniž by musel být v akci. Zaměstnával námořnictvo i letectvo už jen svou pouhou existencí. Proto se na něj pořádaly doslova hony. Hladinovým loďstvem, ponorkami, speciálně vyvinutými miniponorkami i letadly. Zlikvidovat se jej podařilo prakticky až na konci války, kdy už to moc význam nemělo. Tak dlouho to trvalo jednak proto, že obrana Tirpitze byla účinná a také proto, že se loď mohla přemísťovat. I když byla dlouhá 251m a široká 36m, bylo pátrání po ní v době, kdy nebyla satelitní navigace, jako hledání jehly v kupě sena. A i když se ji najít podařilo, nebylo snadné na silně pancéřovanou loď s naježenými 142 hlavněmi útočit. Kromě protiponorkových a protitorpédových sítí měli obránci ještě jeden trumf v rukávu. Během desítek minut dokázali loď zahalit kouřovou clonou.
Hartlová se do oblasti po čase znovu vrátila a pečlivě zmapovala okolí místa, kde se kdysi loď měla nacházet. Dendrochronologické údaje ukázaly, že až do vzdálenosti čtyř kilometrů od pravděpodobného kotviště, byly stromy zničeny, nebo vážně poškozeny, že si šrámy nesou dodnes. Také zjistila, že pokud to přežily, trvalo jim osm let, než se začaly zotavovat. Poněkud lépe na tom byly listnaté stromy a nejhůře dopadly borovice. To proto, že si jehličí ponechávají až sedm let.
Podle historiků byly na německých lodích týmy vytvářející kouřové clony vybavené plynovými maskami. A tak v případě Tirpitze se také nejspíš jednalo o „kouř“ vyráběný za pomoci kyseliny chlorovodíkové, při čemž vzniká bílá mlha. Okolní přírodu tak nejspíš devastovaly kyselé deště.
Závěr
Podle odborníků na politickou klimatologii se mezinárodní situace posunula do bodu, který je nejhorší od dob studené války. Klimatoložka Hartlová s borovicemi vyslaly kapitánům zodpovědným za pošťuchování se mocných jasný vzkaz: Už jen pouhým mlžením škodíte!