Přes všechny zmatky a rozbroje je na planetě Zemi v posledních desetiletích vlastně nuda. Jen málokdy se odehraje něco, co by pohnulo skutečně velkým počtem lidí. Když žádná bezprostřední nebezpečí nehrozí, tak je hledáme všude kolem nás. Tak se stalo, že v poslední době vzbudil velkou pozornost asteroid Bennu.
Existuje totiž šance, samozřejmě zcela mizivá, 1 ku 2 700, že se Bennu 25. září 2135 srazí se Zemí. Není to sice žádná skvělá pravděpodobnost a Bennu není žádný zabiják planet, i tak by to ale byla pořádná rána. Bennu má průměr kolem 500 metrů a váží asi 79 miliard kilogramů, což je prý téměř 1 700 Titaniků. Kolem Slunce obíhá rychlostí přes 28 kilometrů za sekundu. Kdyby se přece jenom srazil se Zemí, tak by kinetická energie uvolněná při jeho dopadu odpovídala asi tak explozi o síle 1 200 megatun TNT. Což je přibližně 80 tisíc Hirošim.
Vědci v tomto případě myslí na nejhorší. V laboratořích Lawrence Livermore National Laboratory (LLNL) mají tým, který je součástí vznikající planetární obrany Země. Proč by tedy nemohli navrhnout technologii, která by nám s takovým asteroidem pomohla? Výsledkem jejich úsilí je projekt HAMMER (Hypervelocity Asteroid Mitigation Mission for Emergency Response), což je 9 metrů dlouhý satelit o váze 8,8 tun, který by bylo možné použít k odklonění asteroidu z případného kolizního kurzu k Zemi. HAMMER je impaktor, který by se s asteroidem srazil a energií nárazu ho popostrčil na nepatrně odlišnou dráhu. Určitý počet takových srážek by měl stačit k tomu, aby asteroid jako je Bennu minul Zemi.
Americké týmy planetární obrany se věnují celkem třem směrům výzkumu a vývoje technologií, které by nás měly ochránit před kosmickými balvany. Tým NASA je zodpovědný za včasnou detekci takového nebezpečí, tým LLNL se podílí na technologii pro zvládnutí takového rizika a také na postupu pro okamžitou reakci v případě akutního ohrožení asteroidem.
Kirsten Howley a její kolegové pracují na vývoji impaktoru HAMMER. Nedávno zjišťovali, kolik by třeba takových impaktorů, aby Bennu minul Zemi, ale nerozpadl se přitom na kousky, které by mohly zkomplikovat situaci. Podle jejich výpočtů by bylo nutné takovou misi zahájit s dostatečným předstihem, nejméně 7,4 let před očekávaným dopadem asteroidu. Tento čas zahrnuje dobu nezbytnou pro konstrukci nosných raket a kosmických lodí, přípravu mise a samotnou cestu k asteroidu.
Čím dříve před dopadem asteroidu vypustíme podobné impaktory, tím méně jich bude třeba, protože budou odklánět asteroid ve větší vzdálenosti od Země. Pokud bychom měli na přípravu 10 let, tak by podle Howleyové a spol. bylo nutné použít k odklonění asteroidu Bennu 34 až 53 startů nosné rakety typu Delta IV Heavy, přičemž by každá z nich nesla jeden impaktor jako je HAMMER. Pokud bychom ale začali 25 let před očekávanou srážkou, tak by stačilo jen 7 až 11 startů takových nosných raket.
Badatelé spočítali, že jeden jediný impaktor HAMMER by na takový úkol určitě nestačil. Pro tělesa velikosti asteroidu Bennu by bylo nejspíš nutné použít nejen kinetické impaktory, ale i jaderné nálože. Jaderná exploze by poskytla mnohem více energie než pouhá srážka, což by mělo větší vliv na rychlost a dráhu asteroidu. Nebylo by to ale jako ve filmu Armageddon. Nejspíš by šlo o jaderný výbuch v určité vzdálenosti od asteroidu, který by cíl zaplavil energií a zářením. Velkou výhodou takové exploze by bylo, že na rozdíl od nárazu impaktoru bude možné nastavit účinek exploze na asteroid pomocí místa a vzdálenosti v okamžiku detonace.
Asteroid Bennu míjí Zemi každých šest let, takže ho dost důvěrně známe. Vesmír je ale plný prakticky neznámých těles, s nimž by to nebylo tak jednoduché. Proto jistě nebude od věci mít dobře připravenou planetární obranu, která bude schopná s dostatečným předstihem detekovat nebezpečí z vesmíru. A když se objeví nějaký rizikový vesmírný balvan, tak by planetární obrana měla mít k dispozici nejlépe několik různých technologií, s nimiž bude možné podle potřeby zasáhnout.
Literatura
Lawrence Livermore National Laboratory 15. 3. 2018.