Nejstarší kérky zdobící těla těchhle punkových tatíků mohly spatřit světlo světa před nějakými dvaceti či třiceti lety. Tenkrát to byl jistě znak příslušnosti k bouřlivé minoritě, výraz vzdoru a vysoké míry nekonformity. O generaci níže je v mnohých sociálních bublinách takovým znakem spíše neporušená kůže. Podle odhadu z roku 2015 má v rozvinutých západních zemích alespoň jedno tetování každý pátý až desátý člověk. Práce z roku 2010 zase uvádí, že v USA je tetováno 36 % lidí mladších 40 let, přičemž věk prvního tetování se pohybuje mezi 16-tým až 20-tým rokem. Hovoříme tedy o situaci, kdy je do vnitřní vrstvy kůže (dermis) vpravena cizorodá látka, která zde bude působit dalších 50 či více let. Je celkem nasnadě, že takovou situaci je poměrně obtížné modelovat v laboratorních podmínkách a že i epidemiologický výzkum zasažené populace bude narážet na celou řadu problémů.

 

V současné době je základem většiny tetovacích inkoustů komplexní směs organických či anorganických pigmentů, které jsou s pomocí povrchově aktivních látek dispergovány ve vodě. Analýzy komerčně dostupných produktů ukázaly, že k hlavním anorganickým složkám působícím jako chromofory (látky absorbující světlo a způsobující barevnost) a stínící činidla patří sloučeniny titanu, barya, hliníku a mědi. Koncentrace uvedených látek se pohybují v jednotkách až stovkách gramů na kilogram inkoustu. Sloučeniny dalších toxických prvků včetně arsenu, kadmia, chromu, olova, antimonu a silně alergenního niklu lze v těchto výrobcích nalézt jako kontaminanty a to v koncentracích pohybujících se řádově v mikrogramech až miligramech na kg inkoustu. Anorganické pigmenty často mívají charakter nanočástic, jejichž pohyb a toxické působení po vstřebání do systémového oběhu prakticky nelze předvídat. Saze (angl. carbon black) s vysokým podílem potenciálně karcinogenních polycyklických aromatických uhlovodíků tvoří základ některých černých pigmentů, zatímco barevné pigmenty mohou obsahovat např. genotoxická azobarviva.

 

V  roce 2008 vydala Rada Evropy negativní seznam nebezpečných látek, které nesmí být přítomny v tetovacích inkoustech a permanentních make-upech, ovšem dodržování a vymáhání této normy není zatím nijak přesvědčivé. Převážná většina přípravků používaných v tetovacích salónech je vyráběna mimo země EU a mnohé jejich složky nejsou ani primárně určeny pro použití předpokládající dlouhodobý kontakt s lidskou kůží. Výjimkou nejsou případy, kdy je do tetovacího inkoustu přimíchán pigment s deklarovanou čistotou nižší než 80 %, vyráběný původně jako součást průmyslových barev a laků. Švýcarské orgány ochrany veřejného zdraví provedly mezi lety 2008 až 2013 analýzu 416 vzorků 73 typů tatérských inkoustů a identifikovali v nich 39 zdravotně rizikových organických barviv, které nikdy nebyly testovány na toxicitu po intradermální (dovnitř kůže) aplikaci. Podíl vzorků s těmito barvivy stoupl mezi roky 2009 až 2011 z 39 na 56%.

 

Pokud jsou potetované oblasti kůže vystaveny slunečnímu svitu, může docházet k foto-degradaci (zářením způsobenému rozkladu) organických pigmentů a ke vzniku silně toxických rozkladných produktů. Tento proces byl popsán např. u žlutých (yellow 74), oranžových (orange 13) či červených (red 22) azobarviv, kde se mezi produkty rozkladu vyskytovaly např. primární aromatické aminy schopné tvořit adukty s DNA. Rovněž polycyklické aromatické uhlovodíky kontaminující černé pigmenty mohou být pomocí UV záření excitovány a při de-excitaci pak způsobovat vznik reaktivních forem kyslíku (ROS). Následný oxidativní stres může rovněž představovat riziko z hlediska vzniku nádorových onemocnění.

 

Značná část aplikovaného inkoustu se ihned po aplikaci vstřebává do organismu, další podíly se pak z tetovaného místa uvolňují po celý zbytek života. Málo rozpustné částice pigmentů je po tetování možné dlouhodobě detekovat v regionálních místních uzlinách. Modifikované testy regionálních mízních uzlin (LLNA – local lymph node assay) na myších pak opakovaně prokázaly alergenní potenciál celé řady tetovacích inkoustů. Kromě lokálních účinků (např. záněty v místě vpichů) může tedy tetování vyvolávat i značně nepříjemné účinky systémové. Zvláštní kapitolu z tohoto pohledu představují i procesy odstraňování nechtěného tetování pomocí laserové ablace. Při interakci vysokoenergetického paprsku s barvivy totiž vznikají reaktivní produkty, jejichž průnik přes kožní bariéru je velmi usnadněn tepelnou destrukcí takto ošetřované tkáně.

 

Přestože obliba tetování roste přímo raketově, rakovinná onemocnění věrohodně spojená s tímto jevem jsou spíše výjimkou. Během posledních 40 let bylo v odborné literatuře popsáno pouze 50 případů maligního melanomu a karcinomu bazálních či dlaždicových buněk, u nichž bylo možné důvodně předpokládat souvislost s tetováním. Tato na první pohled skvělá zpráva ovšem zdaleka neodráží skutečný stav věci. Mnohá nádorová onemocnění mají totiž několik desítek let trvající dobu latence, což je období, jež musí uplynout mezi zdravotně rizikovým chováním a pozorovatelnými projevy onemocnění. Lidé, u nichž již tato doba uplynula, však často pocházejí ze socioekonomických skupin typických vysokou spotřebou alkoholu a cigaret, nevhodnými stravovacími návyky, špatnou životosprávou a dalšími vzorci chování, které mohou mít na vznik rakoviny výraznější vliv, než samotné tetování.

Nízké zastoupení dlouhodobě tetovaných lidí v populaci spolu s jejich odlišnostmi od průměrného vzorku populace snižují vypovídací hodnotu dosud získaných a vyhodnocených dat. V práci „Carcinogenic tatoos?“ z roku 2016 se autoři Sabioni a Urs pokusili spočítat faktor ELCR (Excess Lifetime Cancer Risk) pro jednu ze složek tetovacích inkoustů – pigment yellow 14. Daný faktor popisuje, o kolik naroste v dané populaci počet případů rakoviny vlivem expozice konkrétní látce. Autoři uvažovali tetování o ploše 400 cm² a došli k závěru, že na každých 10 000 takto tetovaných lidí dojde (oproti nezasažené populaci) k nárůstu o 4.5 případů rakoviny. Výpočet pracuje s jednosložkovým barvivem a zanedbává tedy možný synergický účinek vícesložkových přípravků, uvažuje pouze jeden z několika možných produktů metabolismu (o-toluidin) a nediskutuje toxikokinetické okolnosti intradermální expozice. Riziko vypočtené tímto primitivním způsobem však i tak o dva řády převyšuje kritickou hodnotu, kterou jsme ochotni akceptovat v případě kontaminantů životního prostředí, a takový výsledek určitě nelze zcela ignorovat.

 

 

Závěrem lze tedy konstatovat, že počet tetovaných lidí roste mnohem rychleji, než naše informační základna o složení a toxicitě používaných inkoustů, což jistě celé řadě aktérů umožňuje ignorovat zjevná rizika. Rozhodnutí zda se nechat tetovat či nikoli je prakticky nemožné opřít o závěry racionální analýzy zdravotních rizik. V takových případech se jeví jako rozumné aplikovat princip předběžné opatrnosti.

Literatura:

1. Laux, Peter, et al. "A medical-toxicological view of tattooing." The Lancet 387.10016 (2016): 395-402.

2. Kluger, Nicolas. "Cutaneous and systemic complications associated with tattooing." La Presse Médicale 45.6 (2016): 567-576.

3. Schreiver, Ines, and Andreas Luch. "At the dark end of the rainbow: data gaps in tattoo toxicology." Archives of toxicology 90.7 (2016): 1763-1765.

4. Kluger, Nicolas, and Virve Koljonen. "Tattoos, inks, and cancer." The lancet oncology 13.4 (2012): e161-e168.

5. Sabbioni, Gabriele, and Houri Urs. „Carcinogenic Tattoos?.“ Epidemiology, Biostatistics and Public Health 13.4 (2016): 12018 (1-3).