Detailní snímek zobrazující části exoskeletu pravděpodobného suchozemského korýše v koprolitu kachnozobého dinosaura. Tito pozdně křídoví členovci byli zřejmě dinosaury záměrně polykáni spolu s tlející dřevní hmotou, kterou obývali. Kredit: University of Colorado, Boulder (Colorado). Převzato z Everythink Dinosaur.

Kachnozobí dinosauři, neboli hadrosauridi, jsou jednou z nejúspěšnějších a nejvíce rozrůzněných čeledí ptakopánvých dinosaurů. Období rozkvětu této zajímavé skupiny ornitopodů spadá do svrchní křídy, kdy existovaly nejspíš celé stovky jejich druhů, rozšířených po většině tehdejšího světa. Největší zástupci, jako byl čínský kolos Shantungosaurus giganteus, žijící v době před asi 73 miliony let na území dnešní provincie Šan-tung, dosahovali tělesné délky přes 16 metrů a hmotnosti snad až přes 15 tun.[1] Tato skupina je zajímavá také četnými fosilními „mumiemi“, jako je brachylofosaurus Leonardonebo edmontosaurus Dakota, zachovanými s mnoha detaily anatomie a textury kůže.[2] Dalšími zajímavými objevy jsou také nálezy kostních tumorů, které ukazují, že mnozí hadrosauridi byli k tomuto typu nemocí obzvláště náchylní.[3] Nechybí ani objevy jedinců, nesoucích stopy po napadení velkými tyranosauridními dravci.[4] Zkrátka kachnozobí dinosauři patří k velmi populárním skupinám dinosaurů, oblíbeným mezi veřejností i paleontology. V září letošního roku se objevila nová studie, která přináší shrnutí zajímavého objevu, týkajícího se právě hadrosauridů. Spoluautorkou studie je také proslulá paleontoložka Karen Chinová z Coloradské univerzity v Boulderu. Chinová se dvěma kolegy publikovala svá nová zjištění o objevech koprolitů (zkamenělého trusu) z Utahu v periodiku Scientific Reports.

Rekonstruovaná lebka možného původce koprolitů ze souvrství Kaiparowits, kachnozobého dinosaura druhu Gryposaurus monumentensis. Tento saurolofinní hadrosaurid dosahoval délky asi 9 metrů a hmotnosti kolem 3 tun. Dalším „kandidátem“ na původce koprolitů je druh Parasaurolophus cyrtocristatus, známý ze stejných geologických vrstev. Kredit: Scottnichols, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Fosilie byly objeveny na území národní přírodní památky Grand Staircase-Escalante National Monument v Utahu, a to v sedimentech souvrství Kaiparowits o stáří asi 75 milionů let (geol. stupeň kampán, svrchní křída). V dinosauřích koprolitech o objemu až několik litrů objevila Chinová a její spolupracovníci stopy po rozmělněném tlejícím dřevě a jeho někdejších obyvatelích – velkých suchozemských korýších. Vzhledem k velikosti koprolitů a jejich tvaru mohli být jeho původci pouze značně velcí býložravci, téměř s jistotou právě hadrosauridi. Koprolity se totiž značně podobají těm, které jsou známé od hadrosauridů z Montany.[5] Nejméně v 10 exemplářích koprolitů, nacházejících se na ploše mnoha kilometrů, byly objeveny části exoskeletů robustních korýšů o délce 5 a více centimetrů. Z toho přímo vyplývá, že dinosauři spolu s tlejícím dřevem nejspíš záměrně požírali i tyto bezobratlé. Kromě velkých korýšů zřejmě pozřeli i jiné členovce, včetně různých druhů hmyzu. Podobné chování se u hadrosauridů nepředpokládalo a podle Chinové může souviset s jejich reprodukčním a hnízdním chováním. V době námluv a následného kladení vajec mohly například samice kachnozobých dinosaurů vyhledávat zdroje potravy bohaté na bílkoviny a vápník. Vzhledem k tomu, že objevení fosilní členovci představovali délkou svých tělíček asi 20 – 60 % průměru zobákovitého zakončení tlamy kachnozobých dinosaurů (ten činil maximálně asi 25 cm)[6], je podle Chinové nepravděpodobné, že by je dinosauři polykali jen náhodně, bez záměru je pozřít. Více se snad dozvíme díky dalším podobným objevům z jiných lokalit.

Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz

Short English Summary: At least some hadrosaurid dinosaurs roaming present-day Utah about 75 million years ago (presumably Gryposaurus or Parasaurolophus) were eating large crustaceans on the side. This behavior may have been firmly tied to reproductive activities according to a new study.

Odkazy:

https://www.nature.com/articles/s41598-017-11538-w

https://www.newscientist.com/article/2148143-dinosaurs-that-seemed-veggie-also-ate-the-odd-bit-of-shellfish/

https://www.sciencedaily.com/releases/2017/09/170921101751.htm

https://blogs.scientificamerican.com/laelaps/see-food-diet/

https://www.npr.org/sections/thetwo-way/2017/09/21/552387800/shellfish-surprise-common-herbivore-dinosaur-found-to-dabble-in-crustaceans

https://www.livescience.com/60470-poop-reveals-vegetarian-dinosaurs-ate-shellfish.html

https://www.insidescience.org/news/dinosaur-poop-shows-presumed-vegetarians-also-ate-meat

Karen Chin, Rodney M. Feldmann, Jessica N. Tashman (2017). Consumption of crustaceans by megaherbivorous dinosaurs: dietary flexibility and dinosaur life history strategies. Scientific Reports, 7 (1): 11163; doi: 10.1038/s41598-017-11538-w

[1] Xing, Hai, et al. (2014). Comparative osteology and phylogenetic relationship of Edmontosaurus and Shantungosaurus (Dinosauria: Hadrosauridae) from the Upper Cretaceous of North America and East Asia. Acta Geologica Sinica-English Edition. 88 (6): 1623–1652.

[2] Bell, P. R. (2012). Farke, Andrew A, ed. Standardized Terminology and Potential Taxonomic Utility for Hadrosaurid Skin Impressions: A Case Study for Saurolophus from Canada and Mongolia. PLoS ONE. 7 (2): e31295. doi: 10.1371/journal.pone.0031295

[3] Rothschild, B. M.; Tanke, D. H.; Helbling II, M.; Martin, L. D. (2003). Epidemiologic study of tumors in dinosaurs. Naturwissenschaften. 90 (11): 495–500. doi: 10.1007/s00114-003-0473-9

[4] Carpenter, K. (1998). Evidence of predatory behavior by theropod dinosaurs. Gaia. 15: 135–144.

[5] Chin, K. (2007). The Paleobiological Implications of Herbivorous Dinosaur Coprolites from the Upper Cretaceous Two Medicine Formation of Montana: Why Eat Wood? PALAIOS. 22 (5): 554. doi: 10.2110/palo.2006.p06-087r

[6] Mallon, J. C. & Anderson, J. S. (2014). Implications of beak morphology for the evolutionary paleoecology of the megaherbivorous dinosaurs from the Dinosaur Part Formation (upper Campanian) of Alberta, Canada. Palaeogeogr. Palaeoclimatol. Palaeoecol. 394, 29–41.