Před čtyřmi měsíci nebylo media, které by se nevěnovalo převratnému objevu kolektivu španělských a anglických vědců. Šlo o zprávu dobře zdokumentovanou řadou obrázků. Z těch bylo patrné, jak si jistý druh housenek pochutnává na igelitových obalech. Nešlo o žádná geneticky upravená monstra, a tak se představa veřejnosti a hlavně ekologům zamlouvala. Pod přídavkem novinářských superlativ řada z nás nabyla dojmu, že tu konečně máme způsob, kterým lze levně, rychle a přirozeně likvidovat odpadky. Ty odpadky, jejichž sprovození ze světa se nám nedaří v recyklačních zařízeních ani spalovnách, kde je na ně potřeba velkých investic. A při tomto elegantním způsobu by do ovzduší neunikaly ani žádné nebezpečné zplodiny.
Optimismus
K objevu přispěla náhoda. Španělka Federica Bertocchini z University of Santander má od zaměstnavatele v náplni práce studium časného embryonálního vývoje savců. Jako koníčka chová včely. Jednoho dne zjistila, že má včelstva napadená postrachem včelařů - zavíječem voskovým. Škůdce z úlů vymetla do plastových sáčků a pak se chvilku věnovala vysekávání rozrostlých kopřiv. Když se chystala k odchodu, housenky se jí z tašky sypaly ven. Byla na několika místech prožraná. To naštve a tak není divu, že výzkumnice začala pátrat, kdo o tom co napsal. Ukázalo se, že i jiní vědci přišli na organismy, které se dokáží plast rozkládat. Vždy ale šlo o primitivnější houby, nebo bakterie.
Číňané například nedávno objevili hned dva druhy bakterií, které zvládají degradovat polyetylen. V loňském roce japonský tým popsal dříve neznámou bakterii, která umí degradovat dokonce i PET láhve. Od všech předchozích prací se ale nový poznatek Španělky něčím lišil. Zatímco u plísní a bakterií se vždy jednalo o degradaci časově obnášející týdny a měsíce, housenky se prožraly silnou polyetylenovou folií během minut a po celé igelitové tašce je veta za několik hodin.
Aby Španělka zjistila, zda housenky s plastem provádějí také něco víc, než že ho jen rozporcují, navázala spolupráci s anglickými biochemiky z Cambridge Paolo Bombelli a Christophere Howe. Byl tu pracovní předpoklad, že když housenkám plast tak chutná, musí ho ve svém traktu nějakými enzymy rozkládat a trávit. Střeva housenek se preparují těžko, a tak Bertocchini rozemlela housenky celé. Vzniklou pastu pak dala do igelitového pytlíku. Pokud měly nějaké enzymy ve střevech, byly nyní i v pastě a musely se podepsat na polyetylenu. Obsah sáčků proto následně analyzovali spektrometrem. Měřením pohlcovaného a odráženého infračerveného spektra byl získán tolik kýžený důkaz. Podařilo se prokázat přítomnost etylenglykolu. Ten se v polyetylenu nevyskytuje, a tak závěr byl zřejmý, muselo jít o rozkladný oxidační produkt igelitu. A tím také potvrzení předpokladu, že housenky plast skutečně tráví. Proto se ve společné publikaci objevilo konstatování, že larvy hmyzu Galleria mellonella polyetylen během jeho průchodu zažívacím traktem rozkládají.
Tisk začal pět ódy, jak housenky motýla "chemicky biodegradují plast". Jako důkaz se bral prokázaný etylenglykol - kapalina, kterou známe pod jménem Fridex. Je sice jedovatý, ale už je to alkohol a jako takový je snadno dál rozložitelný. Dokonce i naše tělo se s ním umí enzymem alkoholdehydrogenáza vypořádat. Jeho konečným rozkladným produktem je kyselina šťavelová.
Realismus
Trio německých vědců ve složení Carina Weber, Stefan Pusch, Till Opatz minulý týden v článku uveřejněném v časopisu Current Biology práci svých kolegů bohužel nepotvrzují. Jejich stanovisko není k práci Španělky ani trochu lichotivé. Praví se v něm, že je od nich nezodpovědné tvrdit, že jde o trávení plastu, protože nejspíš jde jen o pouhé mechanické rozmělnění.
Jejich kritickému hlasu bychom měli dopřát sluchu. Jsou to biochemici z Ústavu organické chemie. Práce Španělky podle nich žádný důkaz přítomnosti etylenglykolu neposkytla.
Až tak trochu škodolibým dojmem působí sdělení, že stejného závěru se lze dobrat, když se do tašky dá trošku vaječného žloutku a mletého vepřového. Etylenglykol se totiž v takové směsi také vytvoří. I pasta z housenek obsahuje proteiny a tuky, a tak může poskytnout falešný výsledek, když jsme předem předpojatí a za zdroj přítomného alkoholu začneme považovat plast. Proto je závěrečná věta výzkumníků z univerzity Johannese Gutenberga, kterou koncem minulého týdne pustili do světa, tak dehonestující: "Původní španělská práce nevykazuje dostatečné důkazy, že by polyetylen byl biodegradován".
Skepticimus
Autor tohoto článku nabyl dojmu, že i kdyby se nakrásně ukázalo, že pravdu má Španělka a housenkám se plast alespoň trošku trávit daří, což zcela vyloučeno zatím stále není, měla by motýlková metoda ještě jednu vadu krásy. O té se zatím žádná z publikovaných zpráv nezmiňovala. A sice, že by při likvidaci plastů housenkami vznikal odpad v podobě mikro a nano částeček. Ty mají nectnost ochotně se podílet na tvorbě polétavého prachu.
Náš obranný systém - neutrofily v plících nazývané mikrofágy - se umí vypořádat s ledasčím. Denně zvládnou až miliardy vetřelců, kteří doráží na bránu naší integrity. Krátký proces udělají se sporami hub, bakteriemi i další špínou. Na polyetylen našim obráncům ale chybí jak kusadla, tak potřebné enzymy. Výsledkem je, že z vdechnutých plastů nám hrozí více rizika, než z disruptorů uvolňovaných z obalů a které pak konzumujeme spolu s kontaminovanými potravinami, které v nich byly uskladněny. V takovém případě se nám do těla dostává jen část přestoupivších změkčovačů. Při vdechování mikročástic si ale vychutnáme jejich „plnou pálku“. A jako bonus ještě karcinogenní efekt z v plících usazených a zapouzdřených mikročástic.
Závěr
Není podstatné, jak spor vědců z Mohuče v Porýní-Falci se španělsko anglickým týmem nakonec dopadne. Přijdou další přešlapy a zádrhele. Důležité je, aby co největší část naší společnosti byla informována a abychom se o to všichni vzájemně přičinili. Jinak se z našich daní pod heslem "Za Evropu krásnější" budou dál dotovat různá hnízda, honosící se přívlastky ekologické, motýlí,...
Jde o to, nenechat se opíjet rohlíkem a dívat se na svět selským informovaným rozumem. V případě naší igelitové tašky to znamená si uvědomit, že i když bude poletovat ve větru, tak se nám ji nepodaří vdechnout i kdybychom se o to snažili sebevíc. Časem se někde usadí, zaroste kopřivami a po pěti letech z ní nezbude nic. Zvažovaná ekologická likvidace plastů housenkami by s sebou nesla produkci poletujících částic. Jejich přičiněním by někteří z nás po pěti letech na tom mohli být stejně, jako ty pytlíky v kopřivách.
Literatura
Ana Paço, et al.: Biodegradation of polyethylene microplastics by the marine fungus Zalerion maritimum. DOI: 10.1016/j.scitotenv.2017.02.017
Keiko Yamada-Onodera, et al.: Degradation of Polyethylene by a fungus, Penicillium simplicissimum YK, DOI: 10.1016/S0141-3910(01)00027-1
Shosuke Yoshida, et al.: A bacterium that degrades and assimilates poly(ethylene terephthalate). Science 2016:Vol. 351, Issue 6278, pp. 1196-1199. DOI: 10.1126/science.aad6359
Carina Weber et al.: Polyethylene bio-degradation by caterpillars?, Current Biology (2017). DOI: 10.1016/j.cub.2017.07.004