Napodobit vzhled vajec pěstounů svých holátek, včetně skvrn a barvy, aby to adoptivní rodiče nepoznali, je jen jednou stránkou úspěchu při kladení vajec do cizích hnízd. Jako u každé zlodějny je ještě potřeba se nenechat chytit. K omezení tohoto rizika se u kukaček vyvinula schopnost až neuvěřielně rychlého kladení vajec. Kromě toho, vzhledem k velikosti samice, je kukaččí vajíčko tím relativně nejmenším v ptačí říši. Teoreticky by mělo vajíčko být dvakrát větší. Důvod je zřejmý, aby se hostitelům velké vejce nezdálo podezřelé. Dalším z fíglů je, že se kukaččí mládě vylíhne po nějakých 11-12 dnech inkubace. To je v naprosté většině případů před tím, než se líhnou mláďata hostitele. Nyní vyšlo najevo, že ani to ještě není poslední z kukaččích triků.

 

Samičky kukaček své hlasité "wi-wi-wi" nebo jak autoři článku píší hlasité a s vysokou frekvencí vydávané "kwi-kwi-kwi" vyluzují, když opouští cizí hnízdo. Takové jednání ale nedává moc smysl. Není totiž v zájmu ptáka, který je po náročném výkonu, jakým i rychlé snášení vajec rozhodně je, aby na sebe upoutával pozornost a vystavoval se riziku napadení predátorem. Dělá to dojem, jakoby kukačky měly v povaze něco lidsky nepěkného.

 

Jenny York je zooložka, která se svými kolegy studuje stavy a chování kukaček, rákosníků a ryb v močálovitém území v okolí Cambridge. Dělá to už od roku 1985. Každoročně získává přehled o zhruba třech stech hnízdících párů rákosníků. Odtud také ví, že si brání svých zhruba 11 až 35 metrů mokřadu podél vodního toku. A také že jejich hnízda z blízkých stromů a keřů pravidelně monitorují kukačky. Výsledkem složitého vzájemného vztahu je, že průměrně asi 5 % hnízd rákosníků hostí kukaččího parazita.

 

Aby si výzkumníci ověřili svou domněnku, že by účelem pokřiku samiček mohlo být odvracení pozornosti vlastníků příbytků, naplánovali a také provedli pokus. Jali se v něm rákosníkům podvrhovat kukaččí vajíčka do hnízd. Zlomyslnost ještě doprovodili pouštěním hlasů ptáků. Některým rodičovským párům pustili kukaččí "kwi-kwi-kwi", jiným sameččí "ku-ku". A na dalších zase vyzkoušeli křik krahujce. Kontrolním párům pustili náhodně vybranou nahrávku hlasu ptáků nepředstavujících pro okolí žádné nebezpečí (hrdličky).

 

A výsledek? Rákosníci, kterým přehráli kukaččí samičku, akceptovali cizí vložené vajíčko s dvojnásobně vyšší pravděpodobností než páry, jimž pustili ze záznamu kukání, či vrkání.

Efekt kukaččího pokřiku se ukázal být mocnou zbraní. Významně chránil vajíčka samozvanců před jejich vyhozením z hnízda. Byl stejně účinný jako hlas krahujce z playbecku.

Účelnost strategie potvrdily nejen počty vyhozených vajec, ale i záznamy z kamer. Rákosníky vystrašilo kukaččí napodobení hlasu krahujce stejně dokonale jako volání skutečného predátora. Malí zpěváčci se pak začínali chovat podle hesla bližší košile než kabát a hleděli si především zachránit svůj život.

Strašením se kukačkám daří odvádět pozornost hostitelských rodičů a zvyšují si tím úspěšnost svého parazitismu.

 

 

Závěr

To, čemu myslivci říkají  kukaččí vychechtávání, ačkoli to tak vypadá, nemá  ve skutečnosti s vyjadřováním pocitů z dobře vykonané práce nic společného. Podle výzkumníků z Cambridge kukačky nemají ani dost inteligence na to, aby v jejich chechotu bylo něco lidsky škodolibého.

 

I když, kdo ví. Přece jen jde o charakterový rys jen poloviny populace a ve všech případech nositelek chromozomů ZW.

 

Literatura

Jenny E. York, Nicholas B. Davies.: Female cuckoo calls misdirect host defences towards the wrong enemy, Nature Ecology & Evolution (2017). Doi:10.1038/s41559-017-0279-3