Souvislost vyhynutí dinosaurů a činnosti indických sopek (resp. Dekkánských trapů v Indii) je připomínán již od počátku 70. let minulého století, sopky ale zřejmě sehrály nemalou roli i při evolučním nástupu dinosaurů k dominanci o dobrých 135 milionů let dříve. V době před 201,3 milionu let došlo na přelomu triasové a jurské periody druhohorní éry k předposlednímu z hromadných vymírání velké pětky, kterému padly za oběť mnohé skupiny do té doby úspěšných suchozemských plazů, přímých evolučních konkurentů dinosaurů. Právě při této události byli „odstraněni z cesty“ všichni dosavadní dinosauří soupeři o nadvládu nad světovými pevninskými ekosystémy. Vyhynulo však taky množství bezobratlých živočichů a rostlinných druhů (ačkoliv ne ve všech částech světa)[1]. O tomto vymírání se dlouhou dobu nevědělo tolik, co o slavnějších vymíráních na konci permu a křídy, nebyly známé přesné mechanismy, které k němu vedly a nebyl úplný ani soupis jeho obětí. Nové výzkumy z posledních let ale přinesly množství důležitých poznatků, které naše představy o této události výrazně vylepšily. Již delší dobu je známo, že na konci triasu došlo k velkému vzrůstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, což vedlo k dalekosáhlým změnám celosvětového klimatu. Mechanismus této události ale dosud nebyl plně pochopen, ačkoliv sopky již samozřejmě byly od začátku jedním z hlavních podezřelých (na rozdíl od dopadů kosmických těles, jako je to, které vytvořilo kráter Rochechouart ve Francii)[2]. Velké pulzy sopečných erupcí měly s vymíráním nepochybně mnoho společného, jen se dosud nevědělo, jak výrazný byl jejich globální účinek.
Výzkumníci z Oxfordské univerzity (Oddělení věd o Zemi) spolu s kolegy z univerzit v Exeteru a Southhamptonu nyní znovu prozkoumali vazbu mezi pulzy vulkanické činnosti a vymíráním na konci triasové periody. Zaměřili se přitom na výzkum vulkanických sedimentů z tzv. Centrální Atlantické Magmatické Provincie (CAMP). Analýzou obsahu rtuti v těchto vrstvách doložili jasnou časovou souvislost mezi emisemi sopečných plynů a vymíráním. Tým zkoumal vzorky z Velké Británie, Rakouska, Argentiny, Grónska, Kanady a Maroka a v pěti z šesti případů skutečně narazil na velké navýšení obsahu rtuti ve vrstvě z přelomu triasu a jury (resp. z doby před 201,5 miliony let, tedy asi 200 000 let před velkým vymíráním). Zvýšení obsahu rtuti také jasně souviselo se zvýšením obsahu CO2 v atmosféře, což odpovídá opakovaným dramatickým fázím vulkanické činnosti na konci triasu. Jeví se tak jako velmi pravděpodobné, že právě masivní sopečná činnost, která celosvětově pozměnila klima naší planety, mohla být zodpovědná za hromadné vymírání na konci triasu. Samozřejmě ještě nejde o definitivní důkaz a vysvětlení příčin této události, nová studie ale představuje podpůrný doklad pro ekologickou pohromu, která se nepochybně musela na tehdejší biosféře destruktivním způsobem projevit. Pozdně triasové vulkány tak zůstávají hlavním podezřelým v případu vymírání před 201 miliony let. Toto vymírání znamenalo nástup dinosaurů k nadvládě nad pevninami naší planety na dobu dlouhých 135 milionů let.
Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz
Short English Summary: A new research shows that huge pulses of volcanic activity are likely to have played a key role in triggering the end-Triassic mass extinction, which set the scene for the rise of the non-avian dinosaurs during Jurassic and Cretaceous periods.
Odkazy:
https://www.sciencedaily.com/releases/2017/06/170619151530.htm
Reference:
Lawrence M. E. Percival, Micha Ruhl, Stephen P. Hesselbo, Hugh C. Jenkyns, Tamsin A. Mather, and Jessica H. Whiteside (2017). Mercury evidence for pulsed volcanism during the end-Triassic mass extinction. PNAS, doi: 10.1073/pnas.1705378114
[1] Maria Barbacka, Grzegorz Pacyna, Ádam T. Kocsis, Agata Jarzynka, Jadwiga Ziaja & Emese Bodor (2017). Changes in terrestrial floras at the Triassic-Jurassic Boundary in Europe. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology (advance online publication) doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2017.05.024
[2] Benjamin E. Cohen, Darren F. Mark, Martin R. Lee and Sarah L. Simpson (2017). A new high-precision 40Ar/39Ar age for the Rochechouart impact structure: At least 5 Ma older than the Triassic–Jurassic boundary. Meteoritics & Planetary Science (advance online publication) doi: 10.1111/maps.12880https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/maps.12880/full